Je to totiž tak trochu absurdní, a jak se zlepšují komunikační a přenosové technologie, je reportování novináře přímo z místa, kde s něco děje, čím dál víc absurdnější. Zdá se, že nejvíce člověk pochytá rozumů, když zůstane trčet na zadku, Reutera prokombinuje s Itar Tassem, do toho si pustí přes satelit Arianu (afghánský kanál), přes internet Echo Moskvy (nejlepší ruská rozhlasová stanice), rozešle pár dotazů e-mailem, přes Skype zavolá domorodcům a nechá si vyprávět, jak jeden kmen řeže hlava nehlava ten druhý. Mrkne se na počasí v dané lokalitě, najde si veškerý místní tisk na netu, seznámí se přes sociální sítě s místními studenty a vytáhne z nich spoustu rozumů. Udělá rozhovor se známým sociologem, jasně, že přes skype, pošle otázky mejlem slavnému disidentovi… přes advokáta až do vězení.
Dá se. Nikdy jsem nebyla méně informovaná o dění nejen ve světě, ale i o místě, kde jsem se právě nacházela, jako v dobách čečenské války A to jsem skoro celá 90. léta proseděla v Grozném a jeho okolí. Bylo mi známo pouze to, co se dělo na nepatrné části rusko-čečenské fronty. Znala jsem sice jména spousty polních velitelů, věděla jsem, co snídají a jak se jmenuje kuchařka nejslavnějšího z nich, Šamila Basajeva, ale vůbec jsem netušila, co si o konfliktu myslí europoslanci.
Co, europoslanci. I mínění českých politiků mi bylo skryto. Nemluvě o tom, že jsem ani žádné české politiky neznala. Zato jsem znala perfektně rodinné poměry dalšího slavného vojevůdce čečenské guerilly, Aslanbeka Abdulahžijeva, který miloval svou matku víc, než manželku a ona kvůli tomu strádala. Přesně jsem cítila, jaká ten den vládne atmosféra na grozněnském tržišti, které bylo tak častým cílem náletů, že si trhovci osvojili bleskovou evakuaci z prodejního místa do sklepů okolních domů, aniž by prošli školením civilní obrany. Kdo se opozdil a změnil se z obchodníka v oběť, byl krátce oplakán a jeho zboží zabaleno příbuzným. Schylovalo-li se ke krveprolití, ceny byly nižší a prodejci nervóznější. Čečenci mají zřejmě historicky vyvinutý instinkt, který jim napovídá, kdy se na ně velký soused chystá zaútočit. No a také jsem dokázala zjistit, co si myslí učitelky škol, které byly kvůli válce měsíce (posléze i roky) zavřené.
I kdyby byla tehdy v Grozném elektřina, jako že nebyla, neboť veškeré vedení padlo za oběť soustavnému ostřelování a Rusové ani neměli zájem nepřítele energii zásobovat, internet ještě neměl zdaleka takovou moc, jako dnes. V těch krajích vlastně ani neexistovalo žádné spojení – ani drátové, ani bez. Ani mobilní, ani pevné. Satelit INMARSAT vážil skoro 15 kilo a navíc byl prý vhodným terčem pro ruské rakety – jedna taková zasáhla telefonní anténu, pod kterou stál čečenský prezident Džochar Dudaje a jeho i anténu roztrhala na kousky. Bylo lepší prostě moc dlouho nemluvit. Nejen kvůli vysokým sazbám za minutu. A tak moji kolegové v Praze věděli o dění v Rusku, strategických rozhodnutích Moskvy a jejich důsledcích víc, než já.
A dnes? Jako by reportování z místa začínalo být anachronismem. Internet skýtá tolik informací a virtuálních zážitků, že redakcím skoro nestojí za to draze platit zahraniční cesty těch, kteří vyrážejí do informační nejistoty a izolace. I když mi totiž teď, během prezidentských voleb, v pronajatém moskevském bytě internet půjde, zdaleka nebudu mít takový globální přehled o dění v Rusku, jako redakční centrála v Praze. Navíc, když se vydám do ulic, neřkuli na nějakou demonstraci, uteče mi spousta výroků politiků, prohlášení prezidentů a rozhodnutí ministrů. Budu moci popsat přesně vlastně jen to, co se odehraje na „mém chodníku“.
Třeba se vedle mne rozbrečí starší dáma, jako se mi to stalo při mé poslední návštěvě Moskvy. I na vzdálenost 3 metrů jsem cítila, jak je jí smutno. Pak mi vyprávěla svůj příběh. Byl tak nějak marginální. Prožila ho jistě mnoha dalších Rusů. Ani jsem ho nikde nepoužila. Zatím. Pomohl mi ale v sestavení mozaiky, která ve výsledku tvoří jakýsi expresivní obraz. Pochopila jsem, co má ve své široké ruské duši rozzlobený dav. Byl to „jen“ pocit. Nepodložený žádným sociologickým průzkumem, kterých jsou na netu desítky, žádnou studií či statistikou. Už se těším, až zase za několik hodin ucítím vůni letiště Domodědovo, moskevské podzemky, Běloruského nádraží nebo Těšínského náměstí. Sebelepší googlování mi tyhle slzy na mém chodníku nemůže nahradit.
