Bude se opakovat stejný scénář jako v Národním divadle, kdy Dvořáka ze dne na den odvolal ministr Štěpánek? A měl by se opakovat? Problémy v brněnském Národním mají svůj vývoj a týkají se jak stránky umělecké, tak provozní. Jistou nevoli již delší dobu u části brněnské kulturní veřejnosti i kritiky vzbuzuje směr, jakým vede Zdenek Plachý činohru. Vytvořily se dva nesmiřitelné tábory, které spolu vedou spor, a není nouze o emoce.
Jisté je, že Dvořák se zatím vždy za svého člověka postavil, a i když je takový ředitelský postoj chvályhodný, je otázka, zda by přece jenom vůči některým výsledkům činohry neměl být kritičtější. To se třeba týká Landova opusu Tajemství Zlatého draka, který zaštítil, ba dokonce se na věci jako scénograf podílel (jediná světlá stránka inscenace). U člověka jeho rozhledu a tvůrčí invence je na pováženou, když tento paskvil, který už jenom pro jeho zastydlost nelze vůbec brát vážně, přirovnává k Vysockého Hamletovi.
Tajemství Zlatého draka v Národním divadle v Brně
Dvořáka zjevně činohra příliš nezajímá a také postupuje způsobem účel světí prostředek. Zkrátka každý „eroberunk“ je dobrý, protože ho lze propagačně využít, a jak to celé navenek vypadá a jakou image to divadlu vytváří, je vedlejší. Podobně to kdysi úspěšně prováděl s Operou Furore, ale to není všeplatný recept, a mnohé se za dvacet let změnilo.
Nepropustil jsem nikoho
Dnes ale především brněnskými divadly hýbe návrh magistrátu, aby se jim a dalším „příspěvkovkám“ krátil rozpočet až o dvacet procent. Národní je navíc před dokončením náročné rekonstrukce Janáčkova divadla, a tak Dvořák přišel se dvěma návrhy, jak se se situací vyrovnat: jednak proponoval, aby se soubor opery na sedm měsíců zrušil anebo aby si divadlo vzalo úvěr. Také měl už rozhodnout o propuštění padesáti jedna zaměstnanců - zpráva prošla tiskem včetně toho, že se jedná o zaměstnance dílen. Údajně se ani nepokusil své lidi bránit. Dnes všechno popírá a říká doslova: „Nepropustil jsem nikoho a o rozpouštění čehokoli neuvažuji.“
Břetislav Rychlík o Danielu Dvořákovi:"Bolek Polívka kdesi říkal, že my jsme byli generace, která milovala divadlo, po nás přišla generace, která miluje sebe v divadle. Talentovaný scénograf naší generace Daniel Dvořák naplnil měrou vrchovatou tuto tezi a ještě ji rozvinul. Miluje sebe v divadle za každou cenu. Ta je vysoká. Elitní herci Mahenovy činohry, kteří prchali zhnuseně z angažmá v Národním divadle, by o tom mohli vyprávět. Je mi to líto, známe se dlouhá léta. Nechápu, proč nepracuje v soukromé stavební firmě, kde s betonem tečou miliardy. Služba veřejnosti prostřednictvím kultury, étos ducha, pokora a odpovědnost před budoucností jsou mu zcela lhostejné.“ |
Ještě před pár dny ale byl podstatně rezolutnější a tvrdil, že v této situaci neexistuje dobré a špatné řešení, ale špatné a horší. Na argumenty, že dostatečně nehájí zájmy divadla, opáčil, že divadlo není zemědělské družstvo, aby se členové vyjadřovali k tomu, kdo má být předseda. Jestli byl jeho návrh se zrušením opery, který dnes popírá, krycím manévrem a výhrůžkou pro magistrát, nebyl to dobrý postup. Mimo jiné kvůli němu vyvřely všechny animozity a ukázalo se, že Dvořákova pozice v divadle není stabilní.
Ostatně už před létem přišel jeho ekonomický náměstek s vážnou kritikou Dvořákova hospodaření. I proto dnes v divadle probíhá audit a část kulturní veřejnosti je z jeho působení rozhořčená.
Přímá linka: Opera Furore, Státní opera, Národní divadlo
Daniel Dvořák je každopádně výrazná a vůdčí osobnost současného divadla, již léta patří ke špičce domácích scénografů a je také nadán neobyčejnou energií a podnikavostí. Tu projevoval již od konce 80. let, kdy společně s Jiřím Nekvasilem založil Operu Furore, která usilovala o moderní interpretaci opery a protestovala proti konzervatismu kamenných divadel.
I ve Státní opeře, kterou vedl (1998-2002), pokračoval v náročné a experimentální dramaturgii, ale zároveň prosakovaly zprávy o všelijakém hospodaření. Nic konkrétního se však na veřejnosti neobjevilo, i když v kuloárech se hovořilo o nemalých dluzích. Zlé jazyky tvrdily, že se nic ani objevit nemohlo, jelikož Dvořáka na ředitelském postu vystřídal jeho ekonomický náměstek Jaroslav Vocelka a ten se údajně v součinnosti s ministerstvem postaral o umoření dluhů. Faktem je, že ho tehdejší ministr kultury Pavel Dostál jmenoval bez konkurzu, jeho vítězem byl někdo jiný.
Dvořák se v roce 2002 ujal vedení Národního divadla s velkým elánem. Přišel s profesionálním konceptem propagace a PR, což byla oblast do té doby spíše zanedbávaná. Michala Dočekala jako šéfa činohry sice zdědil, byl akvizicí předchozího ředitele Jiřího Srstky, ale našel s ním společnou řeč. Za jeho ředitelování vznikl například úspěšný projekt Bouda nebo Bušení do železné opony. Přivedl jako šéfy Jiřího Nekvasila a Petra Zusku.
Dvořák přišel do Národního jako člověk, který si umí stát za svým rozhodnutím, má vizi a neschovává se za druhé. Také Vladimír Just jej chválí a označuje ho za jednoho z nejschopnějších scénografů a připomíná, že i na západ od Šumavy: „Některé opusy, na nichž spolupracoval s režisérem Jiřím Nekvasilem, už z dějin moderního českého divadla nikdo nevymaže. Od avantgardní Opery Furore přes skvělou éru ve Státní opeře a Národním divadle - i tato éra totiž nebyla nějakým zkameněním, ale vyznačovala se svěže avantgardními, až provokativními rysy - vzpomeňme namátkou Burianova Bubu z Montparnassu, Prodanou nevěstu - v mém diváckém životě nejlepší, protože bezkonkurenčně nejživější Smetana -, dále Jenůfu, Zítra se bude... a další.“
Opera Zítra se bude... v Národním divadle v Praze
Dvořáka ovšem ještě před skončením jeho mandátu ministr Martin Štěpánek odvolal den ze dne z funkce ředitele Národního divadla, aniž by do konce svých dnů dokázal vysvětlit proč. Jeho postup v podstatě divadlo torpédoval a s následky se první scéna potýká dodnes. Je pravda, že v opeře Dvořák postupoval občas dost problematicky, prosazoval ve větší míře koprodukce, což byl nový dynamický přístup, ale subjekty, s nimiž se takto spojovala naše první scéna, byly dost diskutabilní a Dvořák s Nekvasilem v tomto systému čile fungovali. Až se mohlo zdát, že se firma Národní divadlo stala jakousi formou „ručitelství“, díky němuž dostávali scénografické a režijní zakázky. Přesto jeho odvolání nedoprovázel žádný audit, žádná konkrétní čísla, jež by ho usvědčila ze špatného hospodaření. Některé výtky byly až směšné, byl kritizován za to, že v divadle pracuje jako scénograf s tím, že jde o střet zájmů - přitom byl jako tvůrce garantem uměleckého programu.
Jako Fénix?
O rok později se ovšem Dvořák v ředitelské funkci zrodil jako bájný Fénix, tentokrát v Národním divadle Brno. Ovšem odvolání z Prahy na něm stejně ulpělo a i nyní se v Brně na něj údajné staré prohřešky vytahují. Vladimír Just dodnes považuje jeho vyhazov za bezprecedentní a nezdůvodněný, za projev kulturního vandalismu ministra Štěpánka. I on ale dodává, že politici mají ve Dvořákově případě situaci usnadněnou jeho druhou, řekněme podnikatelskou tváří.
Vladimír Just o Danielu Dvořákovi:„Je totiž nejen schopný scénograf, ale i manažer: jako scénograf myslí bez ohledu na konvence, jako manažer stejně často jedná bez ohledu na okolí, tj. bez skrupulí a empatie. I jeho poslední krok, jímž hodlal z úsporných důvodů pragmaticky přerušit provoz opery, byl možná z rodu takových bezskrupulózních, sociálně i umělecky necitlivých kroků, ale myslím, že by se hněv lidu brněnského měl upínat k jiné adrese: k těm, kteří situaci odejmutím dvaceti procent z rozpočtu způsobili, pro které je kultura už dvacet let něčím zbytným a dávají na ni stále menší procento, ostudně nejmenší ze všech okolních zemí.“ |
Dvořák je člověk neobyčejně agilní, který dokáže pracovat na několika projektech najednou, souběžně vykonávat činnost ve více institucích. Je obdivuhodné, co všechno stihne, jak je dosud ve svých scénografiích invenční, s jakou originalitou umí výtvarně přečíst zadané téma. Ale stále zůstává pragmatikem, který se s některými věcmi prostě zabývat nebude. Pragmaticky odhadne, že bude v dějinách českého divadla zapsán jako první, kdo uvedl celý Wagnerův cyklus Soumrak bohů. Bez mrknutí oka a s patřičným mediálním humbukem doveze kopuletou inscenaci, vykopávku z Německa, kterou aspoň zachránilo hudební nastudování.
Kam až přístup „umím zvládnout všechno a nejlépe deset věcí najednou“ může dovést, převedl i nedávno na výstavě J. Svoboda -R. Wilson, kterou trestuhodně odfláknul a svému učiteli tak prokázal medvědí službu.
Dnes, po protestech zevnitř divadla a krátce před zasedáním brněnských zastupitelů, kteří budou rozhodovat o krácení peněz, Dvořák přece jen svůj původní sebevědomý postoj přehodnotil. Je starý praktik a ví, že emoce divadelního prostředí se nevyplatí podceňovat. Na druhé straně ředitel opravdu není předseda JZD a problém s financemi nezmizí sám od sebe. Možná to vůbec není na pořadu dne, ale ředitelé se mají odvolávat pouze za předpokladu, že nezvládají vedení příslušné instituce. Budou tohle umět v Brně prokazatelně doložit?
