21. února 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Čekají na vysněný zrezivělý vlak
na Západ. ‚Hůř už nám být nemůže‘

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 32Diskuse
Míří do Dánska.Ahmed se svou ženu Dimáh chtějí zajistit lepší budoucnost pro... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Míří do Dánska.Ahmed se svou ženu Dimáh chtějí zajistit lepší budoucnost pro... | foto: Leona Šlajchrtová
GEVGELIJA  Podél kolejí se procházejí dvě mourovaté kočky. Opatrně našlapují přes štěrk, pak uskočí a protáhnou se mezi ostnatým drátem. Právě zdolaly první přechod na řecko-makedonské hranici. Z řecké strany je zamyšleně pozoruje starší muž, v ruce drží přeložený papír, úředně popsanou A4 . Nejdůležitější dokument, bez něhož se uprchlíci na improvizované hranici u makedonského města Gevgelija neobejdou. Mají v něm potvrzení z Řecka, že pocházejí ze Sýrie, Iráku nebo Afghánistánu – jediných tří zemí, válečných oblastí, z nichž uprchlíci mohou podle nových pravidel z loňského listopadu pokračovat dál na sever.

„Ahmed, který z vás je Ahmed? A kde je vaše žena?“ vykřikne o několik stovek metrů dál na makedonské straně policista, který v jednom z dokumentů, jež jsou pro úřady v tuto chvíli podstatnější než pasy či identifikační průkazy, luští jména syrských běženců. Kolem se tlačí lidé ve zvlhlých bundách a čepicích, poprchává a je lezavá zima. Mladí, starší, matky s dětmi v náručích, kluci s přikrývkami přivázanými k batohům. Ti všichni stojí v úzké uličce ohraničené kovovými zábranami pár metrů od kolejí.

Před chvílí přijel vlak, poslali ho z nedalekého nádraží. V záchytném táboře Gevgelija neplatí žádný jízdní řad: souprava vyjíždí, když je potřeba. Teď v zimě, kdy se proud běženců mírně zmírnil, vlak veze pět set běženců. Jindy však přijede souprava, jež pojme až 1600 lidí, kteří zamíří nahoru k srbsko-makedonské hranici. A to až čtyřikrát denně.

Ahmed svou ženu Dimáh našel, stejně tak dopředu protlačil své dvě děti, desetiletého Mohammeda a o něco mladší Šílah. „Děláme to pro ně, chceme, aby naše děti měly lepší budoucnost,“ říká Ahmed, který se narodil v syrském Aleppu. Na rozdíl od většiny ostatních v táboře rodina svou vlast opustila už před čtyřmi lety. „Žili jsme v Istanbulu, ale podmínky tam nebyly dobré. Jsme Kurdové, nemohl jsem najít dobrou práci ani školu pro děti,“ popisuje nedávnou minulost muž, který s rodinou míří do Dánska. V papírech má ale napsané Německo.

Čekání na vysněný zrezivělý vlak na Západ.

Čekání na vysněný zrezivělý vlak na Západ.

Cesta zemí nikoho

Je to jako básnička. Bezmála všichni, kdo ve středu odpoledne čekají na starý zrezivělý vlak, který je doveze přes Makedonii k srbské hranici, opakují tři věci : Sýrie – budoucnost pro děti – Německo. Makedonci stejně jako Srbové už nějakou dobu nepouštějí nikoho, kdo by chtěl jet jinam než do Německa či Rakouska. Nové pravidlo, jemuž se uprchlíci rychle přizpůsobili.

„Upřímně? Neptáme se na to, kam chtějí jet, nejsme policisté,“ řekne Hannah Habahbehová, Makedonka, která pracuje při Vysokém úřadu OSN pro uprchlíky UNHCR. Hannah je v Gevgeliji veteránka. Pracuje v táboře už od léta, kdy uprchlíci začali ve velkém postupovat na sever takzvanou Balkánskou cestou. Nynější podoba tábora se s tím původním nedá srovnat. Ani ne před půl rokem v oblasti nebylo skoro nic, jen pár stanů, zmatek a chaos. Nyní jsou tady jednoduché bílé domky, buňky, v nichž sídlí hlavně dobrovolníci, toalety, sprchy i wi-fi.

Odpoledne se „zemí nikoho“, několik set metrů dlouhým pásem mezi hranicemi, trousí jen malé skupinky lidí. Hanna a její šéf Igor Ciobanu, původem z Moldavska, to vysvětlují stávkou taxikářů v Řecku. K řecko-makedonské hranici tak dorazilo méně lidí. Denně cestu mezi vinicemi urazí kolem tří tisíc lidí, pracovníci tábora tuší, že až se zlepší počasí, běženců bude nejméně jednou tolik.

Gevgelija není tábor s ubytováním, uprchlíci v něm většinou stráví jen několik hodin. Po příchodu zamíří k registrační budce, kde si musejí koupit lístek na vlak. Jeden vyjde na 25 eur, děti mají cestu zdarma. Obyčejně však drážní jízdenka na cestu k srbské hranici, která trvá zhruba tři a půl hodiny, stojí pět eur. Jenže v Gevgeliji, kam dříve jezdívali Řekové za levnými zubaři a hazardem do heren, se toho změnilo hodně.

„Místní byli zprvu proti, uprchlíci jim vadili,“ popisuje Hannah s jistým pochopením. Kdo by chtěl davy putujících cizinců za domem? „Pak si zvykli a taky zjistili, že pro ně to nemusí být na škodu,“ řekne ak vysvětlení stačí dodat, že ve dvanáctitisícovém městě bylo v uplynulých měsících podáno 3600 žádostí o taxikářskou licenci. Teď se ale gevgelijští zase zlobí, protože s uprchlíky už skoro nepřijdou do styku. Jeden vlak je doveze z jihu Řecka na sever, kde přejdou hranici a nasednou do dalšího vlaku k Srbsku.

Makedonka Hannah Habahbehová se běžencům snaží cestu usnadnit.

Makedonka Hannah Habahbehová se běžencům snaží cestu usnadnit.

Rozbít sítě pašeráků

Tak jako Amína s manželem a malou dcerkou. Čeká na vlak a usmívá se. Pořád ale vzpomíná na cestu z Turecka do Řecka, kterou s rodinou absolvovali na přeplněném pašeráckém člunu. „Modlila jsem se a brečela, hodně jsem se bála, že to nepřežijeme,“ vypráví, zatímco muž vedle ní, z rodiny přátel, ukazuje na mobilu fotky z člunu. Děti navlečené do záchranných vest, jež prodávají pašeráci vedle dek a samotných člunů a které mnohdy fungují spíše jako kámen.

Nekvalitní čínské čluny, které mnohdy sotva desetikilometrovou trasu mezi tureckým a řeckým pobřežím nezvládnou, předražené deky a spací pytle. Putování uprchlíků se zkrátka pro mnohé stalo výnosným byznysem. Cena za místo ve člunu se může vyšplhat až na tisíc eur. Ostatně o rozbití pašerácké sítě mnozí politici včetně českého šéfa diplomacie Lubomíra Zaorálka, který oblast minulý týden navštívil, hovoří jako o jedné z hlavních priorit, jež by měla vést k ukončení přílivu uprchlíků.

Zaznívá také to, že je nutné bránit vstupu ekonomických migrantů především z Pákistánu a Afriky. Mnozí se snaží získat falešné dokumenty, a když to nevyjde, zkoušejí hranice přejít tajně. Makedonci minulý týden začali stavět nový plot na hranici s Řeckem, má se táhnout v délce 34 kilometrů okolo přechodu Gevgelija. Oblast hlídají vojáci a policisté, až do poloviny března jim bude pomáhat i sedmadvacet českých policistů.

Dva jsou přímo v táboře, kontrolují doklady, zda nejsou falešné, a také provádějí namátkové kontroly kvůli zbraním. Uvádějí, že až na „klasické vybavení, které si člověk vezme do hor“, tedy nože, žádné zbraně dosud nezachytili. Dodávají však, že v táboře působí teprve týden. Ani uprchlíků s falešnými doklady údajně není mnoho, byť zaměstnanci neziskových organizací říkají, že denně policie pošle zpátky do Řecka okolo sta lidí.

Co se s nimi děje dál, prý nevědí, významně se ale rozhlédnou po okolní krajině. Je totiž víceméně jasné, že tito lidé se znovu pokusí hranice zdolat. „Zkoušejí to pořád, jakkoli,“ přizná jeden z tlumočníků UNHCR Fahzad. Pochází z Iráku, ale už 13 let pracuje pro OSN. Kromě arabštiny umí i trochu farsí. V táboře se pravidelně ozývají hlášení v angličtině, farsí, paštú, makedonštině a arabštině.

Necestovali, až nyní...

Díky tomu se o příjezdu vlaku dozvídá i Hamíd s manželkou Zadou, postarší pár z Idlíbu. Manželé, kteří jsou spolu přes čtyřicet let, nikdy necestovali. Hamíd je farmář, jeho život se točil kolem úrody. Přesto se před měsícem rozhodli odejít. Následovat několik svých příbuzných, třeba sestry paní Zady. „Museli jsme odejít, už to nešlo vydržet,“ řekne Hamíd, zatímco jeho žena rozhovor ostražitě poslouchá. Nelíbí se jí, že Hamíd mluví s někým cizím. Bojí se, že by to mohlo uškodit jim samotným nebo těm, kteří ještě zůstávají v Sýrii. Je unavená a nervózní.

Syřan Hamíd nikdy necestoval, nyní s ženou putují tisíce kilometrů za lepším životem.

Syřan Hamíd nikdy necestoval, nyní s ženou putují tisíce kilometrů za lepším životem.

Pak to ale nevydrží a také spustí. „Nefungovaly veřejné služby, všechno kolem bylo rozbité, zničené domy, žádní lékaři. Život už tam není bezpečný. Nejsem proto šťastná,“ vypráví žena. Reálně jejich cesta začala před deseti dny. Odjeli ze Sýrie do Turecka, pak lodí do Řecka. Kolik je tahle pouť stála, nechtějí říct. Všechno, co měli, ale prodali. Co čekají, že budou dělat v Německu? Cokoli. Navzdory jazykové bariéře, mentalitě i svému věku. I zprávám, že je leckde nevítají. „Horší než to, co jsme prožili, už to být nemůže,“ řekne Hamíd a dotkne se náprsní kapsy, v níž má doklady. Začíná hlášení, tak napjatě poslouchá, aby jim tenhle vlak neujel. Cesta ještě nekončí.

Míří do Dánska.Ahmed se svou ženu Dimáh chtějí zajistit lepší budoucnost pro své děti, proto podnikli strastiplnou cestu ze Sýrie.
Čekání na vysněný zrezivělý vlak na Západ.
  • 32Diskuse
Leona Šlajchrtová

Autor

Leona Šlajchrtováleona.slajchrtova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz