Stropnický navrhne povýšení první ženy do generálské hodnosti |
„Patříme k zemím s velkým zastoupením žen v armádě. Je proto nejvyšší čas mít i první generálku,“ uvedl v tiskové zprávě ministr obrany Martin Stropnický (ANO). Šmerdová je poradkyní náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře.
Lenka ŠmerdováNarodila se 20. května 1964 ve Slavičíně. Vystudovala střední ekonomickou školu, po nástupu do armády absolvovala vojenskou školu pro spojařky protivzdušné obrany státu, později při zaměstnání Vysokou vojenskou školu pedagogickou v Bratislavě a absolvovala kurz na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Do armády nastoupila v roce 1984, prošla řadou funkcí, většinu profesní dráhy se věnovala personalistice, do konce března působila jako náčelnice odboru doplňování personálu v agentuře personalistiky generálního štábu, od 1. dubna je poradkyní náčelníka generálního štábu.V současnosti má hodnost plukovnice (od února 2007). Když byla Šmerdová, tehdy ještě Mendlíková, před deseti lety povýšena, stala se první plukovnicí české armády. "Žena musí být vždy o malinko lepší než muž, aby v armádě potvrdila svoje kvality," poznamenala tehdy. "Chtěla jsem dělat zajímavou práci, která by byla jiná, než to, co se tehdy ženám nabízelo - sekretářka nebo prodavačka," popsala před lety svou motivaci vstoupit do armády. Je podruhé vdaná, má dospělého syna. |
Kabinet schválil povýšení na generála také v případě zástupce velitele vzdušných sil Petra Hromka, ředitele Agentury komunikačních a informačních systémů Františka Ridzáka a zástupce velitele Pozemních sil Iva Střechy, uvedlo ministerstvo.
Ženy na nových pozicích
Jmenování první české generálky, je potvrzením dlouhodobějšího trendu. Ženy v posledních letech v armádě dosáhly na řadu dříve nedostupných pozic, do letectva například už v roce 2002 nastoupila Kateřina Hlavsová, která se stala pilotkou proudových strojů, ženy slouží i u vrtulníků a dopravních letadel.
U stíhacího letectva přitom žena-pilotka sloužila již v polovině 50. let. Do pilotní školy nastoupila skupina dívek se vztahem k létání v roce 1952 a o rok později už první z nich usedly do kokpitů letadel. Za řízení slavného stíhacího letounu MiG-15 se ovšem ocitla v roce 1955 jediná z nich, Eleonora Báčová, a to díky vlastní vytrvalosti. Její kariéra ve stíhačce však trvala jen krátce a z armády odešla v roce 1958.
Ještě za první republiky přitom ženy v armádě sloužit nemohly a v prvních letech druhé světové války s tím nepočítaly ani předpisy zahraničního vojska. Situace se výrazně změnila až po zformování čs. jednotky v Sovětském svazu, která na základě rozhodnutí jejího velitele Ludvíka Svobody začala během roku 1942 přijímat i ženy. Těsně před odjezdem z Buzuluku, kde se jednotka cvičila, na frontu ale ministerstvo obrany v Londýně rozhodlo ponechat vojačky v zázemí.Na nátlak samotných ženských příslušnic armády ovšem koncem ledna 1943 odjelo na frontu prvních 38 žen v uniformě. Uplatnily se nejen u pomocných jednotek nebo jako zdravotnice, ale také jako obsluha protiletadlových děl a dokonce i jako ostřelovačky. Česky a Slovenky za druhé světové války sloužily v bojové linii i v řadách Titových partyzánů v Jugoslávii, objevovaly se ale například i v britských uniformách jako členky WAAF (Ženského pomocného sboru Královského letectva).
Prosazování žen v činnostech, kdysi vyhrazených téměř výhradně mužům, se dá v českém prostředí vystopovat už do konce 19. století, kdy se přes odpor části pedagogického sboru i spolužáků objevily první univerzitní studentky. První doktorkou filozofie se v roce 1901 stala Marie Zdeňka Baborová, dobový tisk tehdy psal, že nejenže složila výtečně všechny zkoušky (studovala zoologii), ale ovládala i devět jazyků.
Rok po Baborové promovala první lékařka, Anna Honzáková, jež ovšem složitě hledala uplatnění v oboru. Podobné zkušenosti měly i její dvě předchůdkyně, Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které medicínu vystudovaly ve Švýcarsku už v roce 1880, působit ale mohly jen v anektované Bosně. Honzáková dopadla díky diplomu získanému v Praze lépe, po marných žádostech o přijetí do státních služeb si otevřela soukromou gynekologickou ordinaci, kde pak pracovala 35 let.
Podobně náročné to měla při hledání adekvátního místa i první doktorka práv Anděla Kozáková-Jírová, která promovala v prosinci 1922. Působila jako úřednice u vlády a na ministerstvu sociální péče, než v roce 1928 složila notářské zkoušky. Nejprve se stala náměstkyní notáře a teprve v září 1938 notářkou (podle dostupných údajů jako první v Evropě); po roce 1948 emigrovala. První českou advokátkou se stala v roce 1929 její vrstevnice Matylda Mocová-Wíchová.
Na přelomu 19. a 20. století se prosadily první ženy také v české politice. Ačkoli neměly ani po roce 1907 aktivní volební právo, mohly být voleny. První tři kandidátky v roce 1908 ještě úspěšné nebyly, o čtyři roky později v doplňovacích volbách v obvodu Mladá Boleslav-Nymburk už ale (i díky dohodě většiny stran nominovat ženu) uspěla Božena Viková-Kunětická. Od místodržitele hraběte Thuna ovšem neobdržela svolení a mandát nikdy nevykonávala, i kvůli rozpuštění sněmu roku 1913.
V letech 1918 až 1920 zasedala Božena Viková-Kunětická v revolučním Národním shromáždění a později krátce i v Senátu. Ve volbách v roce 1920 už mohly ženy i volit a v prvorepublikovém parlamentu bylo pravidelně několik poslankyň a senátorek; jejich podíl ale nikdy nepřesáhl pět procent. Do čela ministerstva usedla první žena až po druhé světové válce, Ludmila Jankovcová vedla v letech 1947 až 1948 resort průmyslu, poté byla šest let ministryní výživy a následně místopředsedkyní vlády.
Ženy působily v politice i za minulého režimu, ovšem v ministerských funkcích jen výjimečně. Kromě Jankovcové se do listopadu 1989 objevilo v československé, české či slovenské vládě jen šest ministryň. Po pádu komunistického režimu se první ženy ve vládě objevily v prosinci 1989 (ve federální Květoslava Kořínková, v české Dagmar Burešová a Vlasta Štěpová). V éře samostatné ČR se první ministryní stala v lednu 1997 Vlasta Parkanová. První hejtmankou pak byla na podzim 2008 zvolena v Plzeňském kraji Milada Emmerová.
