Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

42 mrtvých. Pořád nevím, proč Američané na naší nemocnici zaútočili, říká Maďar

Svět

  5:00
PRAHA - I když většina amerických vojáků z Afghánistánu odešla během roku 2014, malá část jejich armády tam dále zůstala. Tíha boje s Talibánem měla sice dále ležet na afghánských vládních silách, ale v ojedinělých incidentech se americké jednotky zapojovaly také. Především vzdušné síly v nejtěžších bitvách podporovaly ofenzivu Afghánců.

AC-130 s kouřící se zbraní foto: wikimedia.org

Jednou z největších bitev minulého roku byl boj o město Kunduz, který vyvrcholil na přelomu září a října. Američané naplánovali, jak se města v držení Talibánců zmocnit zpět. Jeho součástí bylo soustavné bombardování. To však neodnesly jen jednotky islamistů, ale je tomu přesně rok, co 3. října americký letoun palebné podpory AC-130 Spectre zničil i nemocnici Lékařů bez hranic (MSF). Zahynulo tehdy podle MSF nejméně 42 lidí, včetně 14 zaměstnanců nemocnice, 24 pacientů a 4 jejich rodinných příslušníků.

Jednalo se o nepochopitelný zkrat, který byl nejdříve přisouzen tomu, že se v nemocnici ukrývali Talibánci. Po krátkém vyšetřování řekli Američané, že šlo omyl. Záznamy z kokpitu dokonce ukázaly, že posádka útočící AC-130 zpochybňovala legálnost útoku.

7. října 2015 se za útok osobně omluvil prezident Barack Obama a slíbil odškodné rodinám obětí. V dubnu 2016 americké ministerstvo obrany oznámilo, že bylo interně potrestáno 16 lidí - tresty byly v rozsahu vytýkacího dopisu až po degradace a sesazení z velitelských funkcí.

„Vždy jsme ošetřovali bojovníky z obou stran konfliktu i civilisty. S Talibánci jsme nikdy neměli žádný problém,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Lidovky.cz Lajos Jecs, maďarský zdravotní bratr, který byl před rokem na misi v Kunduzu, kde vedl tým zdravotních sester na jednotce intenzivní péče, a bombardování zažil na vlastní kůži. Dodnes nechápe, proč americké velení povolilo útok na nemocnici.

Eva Kušíková, doktorka ze Slovenska spolu s afghánskými spolupracovníky oživuje...
Bitevní letoun AC-130.

Podle Jecsových slov to byl skutečně stresující zážitek. „Palba se zdála být nekonečná. Po nějaké době jsem prostě jen čekal, kdy umřu,“ popisuje zdravotní bratr. Největší skepsi, jestli má smysl tato práce, však zažil v Jižním Súdánu. Přes to všechno dál pokračuje v práci pro MSF, teď konkrétně na misi v Libanonu, a zpětně ho právě události z Kunduzu utvrdili v tom, že pomáhat přímo ve válečných zónách je to, co jej naplňuje.

Lidovky.cz: Jak to vypadalo v Kunduzu v den útoku na nemocnici? Nasvědčovalo něco tomu, že může dojít k takovému incidentu?
Rozhodně ne. V okolí nemocnice a v ulicích se těžce bojovalo, výbuchy bylo slyšet odevšud. Obě bojující strany nás respektovaly a nikdy jsme neměli žádný problém.

Lidovky.cz: Co jste si pomyslel ve chvíli, kdy jste si uvědomil, že na vás začali útočit, co jste v tu chvíli dělal?
Spali jsme v kanceláři. Když 28. září začala bitva, nám cizincům bylo zakázáno spát v ubytovně, kde jsme normálně přebývali. Přejíždění autem mezi nimi bylo příliš nebezpečné kvůli pouličním bojům. Zničehonic nás probudila obrovská exploze. V místnosti jsme byli ve čtyřech. Nevěděli jsme, co se děje. Slyšeli jsme bombardování v minulých dnech, ale bylo to mnohem dál od nemocnice.

Když jsme si uvědomili, že se něco děje uvnitř nemocnice, někdo začal volat mé jméno. Otevřel jsem dveře a za nimi stál člověk celý pokrytý krví, neměl oči a místo rukou jen pahýly. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme ve velkém průšvihu. Nějakou dobu jsme se jen skrývali a čekali, kdy umřeme. Nekonečně dlouho nás bombardovali a všechno se třáslo. Nechápali jsme, za jakým účelem se to děje. Prostě jsem jen chtěl umřít.

Lidovky.cz: Jak dlouho trval útok na nemocnici?
Určitě alespoň hodinu. Na začátku jsem se koukl na hodinky a bylo 2:08. A nějakou chvíli po třetí to skončilo. To, že říkali, že to trvalo jen asi 20 minut, je blbost.

Lidovky.cz: Snažil se někdo z nemocnice kontaktovat armádní představitele?
Ano, vedoucí celého programu byl shodou okolností tam. Volal všem, ale nic se nedělo a střelba pokračovala.

Lidovky.cz: A víte, co se od nich dozvěděl?
Ne, protože byl jinde a my se v průběhu takové události nesmíme absolutně hýbat. Volal mi jen a ptal se, kde jsme. V tu chvíli se zmínil, že se snaží kontaktovat armádní velení na všech úrovních, ale bez úspěchu, stále to pokračovalo..

Vnitřek Trauma centra po útoku. Ve zdi je vidět díra po střele

Co jste dělali poté, co jste si uvědomili, že útok už skončil?
Čekali jsme. Existuje pravidlo, že nejdřív musíte počkat 15 minut. Poté se mě právě vedoucí programu ptal, jestli můžeme vyjít, zjistit, co se stalo, a hledat přeživší. S tím jsme hned začali, ale například do jedné části nemocnice jsme nemohli jít, protože byla ještě v plamenech. No a potom začalo mnoho logistických povinností, protože začali nosit raněné. Museli do kancelářské části, protože ta lékařská byla zdemolovaná. Museli jsme začít nosit medicínská zařízení a léky z lékárny. Museli jsme zorganizovat prostor, aby bylo kam položit pacienty. Takže nás čekalo hodně náročné logistiky.

Lidovky.cz: Jak moc byla nemocnice zničená?
Byla stále tma, takže to nebylo hned úplně poznat. Ale bylo to jako ve snu vidět, jak je všechno v plamenech, slyšet lidský křik všude kolem a vědět, že někde pod troskami jsou uvěznění další lidé. Jiní leželi na zemi před nemocnicí mrtví, nebo se skrývali v bunkrech či v křoví. Všichni se na nás dívali a chtěli vědět, co se stalo, ale my jsme netušili. Všechno bylo poznamenáno, budovy, stromy, vše. Vypadalo to strašně chaoticky.

Lidovky.cz: Jak si vysvětlujete, co se stalo a proč se to stalo?
Nevím. Prostě nevím.

Lidovky.cz: Sledoval jste vyšetřování, které následně probíhalo?
Jen trochu. Četl jsem, co vyšetřili Američané. Ale pořád nevím, proč se stalo. Samozřejmě, že jsme ošetřovali i Talibánce, ale pro nás v tom nebyl rozdíl. My ošetřujeme všechny strany konfliktu bez rozdílu. Pokud je totiž bojovník ve válce zraněn a neschopen boje, stává se pacientem a má právo na lékařskou péči. Ve dnech bezprostředně po útoku se vysvětlení autorit neustále měnilo a to myslím svědčí o hodně věcech.

Lidovky.cz: Jestli tomu dobře rozumím, vy jste pomáhali bojovníkům obou stran...
Pomáhali jsme Talibánu, vládním jednotkám a samozřejmě také civilistům. Nejdřív bylo všechno v pořádku.

Lidovky.cz: Takže vojáci pod vaší střechou byli chráněni mezinárodním právem?
Přesně tak.

Lidovky.cz: Je možné porovnat, kolik civilistů a kolik bojovníků z některé strany konfliktu jste za dobu v Kunduzu ošetřovali?
Záleželo na tom, jestli se zrovna bojovalo, nebo ne. Ošetřovali jsme mnoho civilistů, ale také mnoho jednotek Talibánu i vládních sil. Je ale důležité zmínit, že nemocnice nepřišla o svůj chráněný statut, protože byla plně funkčním zdravotnickým zařízením. Byla také řádně označena a bojující strany měly její GPS souřadnice.

Setkání lékařů se „staršími“ kunduzské komunity

Lidovky.cz: Mívali jste nějaké problémy s ošetřovanými bojovníky, byli vděční za péči?
Jsou to velmi striktní lidé, takže nedokážu zhodnotit, jestli byli vděční. Ale respektovali nás a naše pravidla. Někdy přinesli raněné, všichni ověšení samopaly, ale protože v našich nemocnicích je striktní zákaz zbraní, řekl jsem: „Pánové, buď se můžete obrátit, nebo odložit své zbraně u vstupu do nemocnice.“ Nikdy s tím ale nebyl problém. Věděli totiž, že nás potřebují.

Lidovky.cz: Jak vypadal normální den v Kunduzu?
Začali jsme v 8 ráno ranní poradou. Musel jsem hlavně řešit věci související s organizováním lidí. V pět jsme většinou končili a vrátili se do ubytovacího zařízení. Bylo velmi vzácné, že bychom tam byli přes noc, ačkoliv třeba chirurgové tam byli neustále. My pouze tehdy, když byly hlášeny masové oběti. Ale třeba nevím, jak to vypadalo ve městě. Neměli jsme dovoleno chodit mimo nemocnici nebo ubytovnu.

Lidovky.cz: Co jste tedy dělali ve volném čase?
Mohli jsme chodit do posilovny, nebo dělat nějakou společnou aktivitu, jako sledování televize. Třeba v Kunduzu jsme prostě měli dobrý tým, takže nám to svědčilo. Mně osobně to tak navíc vyhovuje více, že máme každodenní rutinu, i když chápu, že ne každý na to je stavěný.

Tříletá Shaista se svým otcem. Dva dny po útoku byla jediná pacientka JIP, která přežila. Celá rodina má dodnes psychické problémy

Lidovky.cz: Jak dlouho po tom incidentu jste v Kunduzu zůstávali?
Po východu slunce k nám poslala místní nemocnice ambulance, takže jsme všechny zraněné přesunuli tam. Pak vypukly další těžké boje v ulicích, takže jsme museli počkat do večera. Kolem osmé jsme konečně mohli opustit prostory našeho zařízení. Jeli jsme rovnou na kunduzské letiště.

Lidovky.cz To znamená, že jste hned letěli pryč z Afghánistánu?
Já ne. Nejdříve nás všechny vzali do Kábulu. Tam jsem zůstal ještě dva nebo tři dny a pak odletěl domů.

Lidovky.cz: Trvalo vám nějakou dobu zapomenout na to, co se stalo v Afghánistánu?
Naštěstí ne. Jako záchranář jsem se naučil, jak se oprostit od emocí. Dokázal jsem se s tím proto vypořádat. Jediné, na co jsem asi měsíc musel myslet, bylo, že jsem nevěděl, kteří z mých kolegů zemřeli. Například o třech jsem se dozvěděl až zpětně. Ale celkově to na mě nezanechalo stopu.

Lidovky.cz: Zúčastnil jste se nějakých dalších misí před Kunduzem, nebo to byla vaše první?
Byl jsem ještě před tím dvakrát v Afghánistánu, byl jsem v Libérii v době eboly, dvakrát jsem byl v Jižním Súdánu.

Lidovky.cz: Znamená to tedy, že jste byl poměrně zkušený. Jak jste se cítil po tomhle incidentu? Věděl jste, že chcete pokračovat dál v práci pro Lékaře bez hranic?
Upřímně mě to v tomto směru neovlivnilo. Věděl jsem, že chci pokračovat dál. Vlastně mě to v tom utvrdilo. Víte, pak jsem o tom nějakou dobu přemýšlel a uvědomil jsem si, že například konkrétně Kunduz byla jediná nemocnice v tom regionu, kde mohli lidé dostat pořádnou péči. Pro nás to bylo jednoduché hodit za hlavu, opustit tu zemi. Ale pro lidi v Kunduzu to znamenalo, že se ještě zhoršila kvalita jejich života. Tyhle myšlenky mě přiměly pomáhat dál, protože lidé v ohrožených oblastech nás potřebují.

Lidovky.cz: Četl jsem, že vaše nemocnice byla jediným traumacentrem v daném regionu.
Pokrývali jsme obrovské území. Ani nevím, kolik tisíc lidí teď kvůli tomu nedostává dostatečnou pozornost jejich zranění. Protože teď tam není vůbec žádné traumacentrum.

Pracovník Lékařů bez hranic ošetřuje nemocné dítě v roce 2013

Lidovky.cz: Nevybudovali žádnou náhradu?
Ne, je tam sice lokální nemocnice, ale nespecializuje se na úrazy. Ve válečné zóně by vždy mělo být traumacentrum. Ani nevím, jak ti lidé dnes mohou přežívat s vážnými zraněními. Naše služby byly zdarma a měli jsme velmi schopné doktory i sestry, ale teď nemají nic.

Lidovky.cz: Existují plány vybudovat znovu něco podobného, nebo už je to opuštěné území kvůli tomu, co se loni stalo?
Doufám, že tam něco postaví.

Lidovky.cz: Proč jste se rozhodl participovat na projektech Lékařů bez hranic?
Pracoval jsem v Maďarsku jako záchranář asi 12 let a úplně jsem vyhořel. Takže jsem přemýšlel, co dál. Dlouho před tím jsem slyšel o MSF. Vzpomněl jsem si a uvědomil si, že by mohlo dávat smysl začít pomáhat lidem, kteří to opravdu nutně potřebují. Potřeboval jsem mít pocit, že opravdu pomáhám.

Lidovky.cz: Jak probíhá výběrové řízení do MSF, co musí člověk pro přijetí udělat?
Není to jednoduché. Musíte absolvovat tři fáze, nejdřív si vyslechnout informace o organizaci, poté vyplnit aplikační formulář o asi milionu stránek s otázkami osobními i ohledně profesionálních zkušeností. Na základě něj pak proběhne pohovor. Bylo to velmi komplexní.

Lidovky.cz: Bylo to výhradně na vás, jestli chcete tu práci dělat, nebo odmítali lidi, protože nesplnili jejich kritéria?
Záleželo vždy na tom, co hledají. Samozřejmě mě mohli odmítnout, ale neudělali to.

Lidovky.cz: V čem může být člověk nevhodný pro takovou práci?
Nevím. Abyste to dělat mohl, musíte prostě mít hodně profesionálních zkušeností a musíte mít určité osobnostní kvality, které hledají. Jedete na misi do válečné zóny, musíte dobře vycházet s dalšími cizinci. Pracujete spolu, bydlíte spolu, jste spolu stále, nesmíte moc opouštět ubytovací zařízení.

Lidovky.cz: Musíte tedy být psychicky odolný člověk. Musel jste projít speciálním tréninkem?
Ano, prošel jsem předodletovým tréninkem. Trvá týden a každý den od rána do večera získáváte informace, které vám všechny mohou pomoct v poli. Ale byla to zábava.

Lidovky.cz: Jaká byla vaše první mise?
Afghánistán.

Lidovky.cz: Jaké byly vaše první pocity po příjezdu tam?
Především jsem byl velmi šťastný, protože jsem už dlouho chtěl jet do Afghánistánu. Po příjezdu to bylo zprvu zvláštní, všude vojáci se zbraněmi, checkpointy. Ale věděl jsem od začátku, že to tam budu milovat. A také to tak bylo. Lidé jsou skvělí, země nádherná.

Eva Kušíková, doktorka ze Slovenska spolu s afghánskými spolupracovníky oživuje pacienta s poraněním hlavy

Lidovky.cz: Jak moc se mise od sebe liší?
Například poprvé jsme v Afghánistánu měli mobilní kliniku. Projížděli jsme zemědělskými oblastmi kolem Kábulu. Takže jsem nepracoval v nemocnici, ale pořád byl venku. V Libérii samozřejmě kvůli ebole to bylo úplně jiné, ale trvalo to jen měsíc. V Súdánu to byla asi nejtěžší mise. Vždy to ovšem bylo zaměřeno na určitý typ pacientů. Jen v Súdánu jsme museli dělat všechno, protože jsme byli jediní, kdo pomáhal.

Lidovky.cz: A nebyl žádný moment, kdy byste si řekl, že už toho bylo dost? Zní to tak, že třeba v Jižním Súdánu to muselo být opravdu velmi náročné.
Máte pravdu, tam jsem nad sebou trochu pochyboval. Tam jsem si říkal: „Co tady uprostřed ničeho sakra dělám?“

Lidovky.cz: Co vám tedy změnilo názor?
Byla to krátká dvouměsíční mise, to dost pomohlo. Taky to, že jsem konečně dělal opravdu zajímavou práci.

Lidovky.cz: Jak komunikujete s lidmi na místě, znáte jazyky?
Vždycky máme nějaké tlumočníky.

Lidovky.cz: Říkal jste, že milujete Afghánistán, naučil jste se aspoň tamní jazyk?
Mluví se tam buď jazykem farsí nebo paštúnsky. Strávil jsem tam dohromady skoro dva roky, ale znám toho velice málo, jsou opravdu obtížné.

Lidovky.cz: Kunduz ale nebyl jediným příkladem útoku na zařízení MSF...
Ano, porušování humanitárního práva tímto způsobem se stává trendem, například v Sýrii nebo v Jemenu je na denním pořádku. V Sýrii každý týden ztratí jednu nemocnici. Nejhorší ale je, že nikoho ve světě to nezajímá.

Autor:

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Zahradník/údržbář budov

Velvyslanectví Alžírské demokratické a lidové republiky
Praha