Psal se červenec 1969 a Američané zvažovali, jak reagovat na další severokorejskou provokaci – sestřelení průzkumného letounu EC-121 nad Japonským mořem. Jinými slovy řečeno, buď na komunistickou KLDR udeřit pořádně, anebo vůbec. Jednou z variant měly být například útoky taktickými jadernými zbraněmi proti vybraným vojenským cílům.
60. výročí začátku korejské války
Vyplývá to z nově odtajněných archivních materiálů, které publikoval americký Národní bezpečnostní archiv. Stalo se tak při příležitosti 60. výročí začátku korejské války, které připadá právě na dnešek. To je však pouze jedna souvislost mezi dokumenty a konfliktem.
Úvahy, které se v nich popisují, se totiž netýkaly pouze případu z konce 60. let. Strategií "zničit, či ignorovat" se totiž USA v podstatě řídí ve vztahu ke stále stejně stalinistické Severní Koreji dodnes.
Nixon musel sestřelení průzkumného letounu řešit hned pár měsíců po příchodu do Bílého domu. Nechal Pentagon naplánovat paletu možných reakcí, mezi nimiž byl i plán s kódovým označením "FREEDOM DROP". Ten počítal s nasazením menších či středně silných jaderných náloží, jež by byly shozeny a odpáleny na vybrané vojenské cíle (viz tabulka).
"FREEDOM DROP"Americký plán počítal s použitím menších jaderných zbraní o síle 2 až 10 kilotun, v jiné variantě Cílem útoku by byla velící centra, letiště a námořní základny v Severní Koreji. Plán počítal s překvapivě malým počtem obětí: od 100 do "několika tisíců". |
Záměrem by bylo vyřadit severokorejské letectvo z provozu a zmenšit tak riziko protiútoku. Jaderný útok omezeného rozsahu byl ale pouze jednou z mnoha zvažovaných variant. Jak z odtajněných materiálů dále vyplývá, zvažované možnosti zahrnovaly i "normální" nálet na severokorejské cíle.
Američané by tak na jednu stranu dali najevo odhodlání nenechat si další provokace líbit, zároveň by ale nezpůsobili nebezpečnou eskalaci konfliktu – a to nejen v podobě dalšího severokorejského vpádu na jih poloostrova, ale především zapojením Číny či Sovětského svazu. Američané navíc v tu dobu měli ještě další "asijské" starosti – vleklou válku ve Vietnamu.
Umění diplomacie
Nixon s Kissingerem nakonec ale došli k závěru, že omezený útok by byl k ničemu. Kýženého cíle – tedy pacifikování KLDR – by se nedosáhlo a místo toho by mohla vypuknout další korejská válka. Varianty se tak v podstatě zúžily na již výše naznačené dvě: buď rozsáhlý úder i s použitím jaderných zbraní, anebo použití nevojenských prostředků kombinovaných s diplomacií. A posledně jmenovaný přístup vydržel Američanům (společně s Jižní Koreou) dodnes, byť varianta alespoň omezených vojenských úderů se na stole šéfů Bílého domu objevovala znovu.
Stalo se tak například v roce 1994 za Billa Clintona, kdy vyšlo najevo, že severokorejský jaderný program směřuje k výrobě bomby. Nakonec ale zůstalo u dohody, byť již mnohokrát porušené. K vojenské odpovědi USA nepřistoupily ani po severokorejském jaderném testu či nedávném torpédovém útoku na jihokorejskou loď.
Za uplynulých 60 let se totiž změnila i situace ohledně jaderných trumfů. Za korejské války to byly právě americké výhrůžky použitím nukleárních zbraní, které zřejmě Čínu – tehdy ještě bez atomového arzenálu – přiměly zmírnit další podporu severokorejských avantýr.
Nyní je to ovšem KLDR, kdo díky nově nabytému jadernému arzenálu může odrazovat od nových plánů typu "FREEDOM DROP".
Korejská válka: tři roky bojů, tři miliony životůVálečný konflikt, který začal před šedesáti lety, inicioval severokorejský vůdce Kim Ir-sen. |
