Když se Bohdan Sláma pustí do úvah nad pozemskými a tentokrát i nadpozemskými hodnotami, naštěstí si diváci mohou být stále něčím jisti: nedojde na jednoduché moralizování či vnucování absolutních pravd, postavy se nepromění v ploché karikatury a z umění se nestane agitka. Ale snadné sousto ke skousnutí to tedy také není.
Čtyři slunce stejně jako předchozí Slámovy filmy rozehrávají dramata ukrytá ve zdánlivé všednosti, zároveň se však od předchozích režisérových filmů dost výrazně liší. Jeho noví hrdinové nehledají jen lásku – tu vlastně mají, respektive ji už měli. Teď hledají také smysl a poznání. Zatímco lásku (i ve filmu) celkem prokazatelně najít lze, okolo pochopení smyslu života lze spíše jen kroužit a balancovat na hraně s nejistým výsledkem.
Čtyři tváře na filmovém plakátu patří téměř čtyřicátníkovi Járovi (Jaroslav Plesl), jeho druhé ženě Janě (Anna Geislerová), rodinnému příteli – zastydlému pankáči Jerrymu (Jiří Mádl) a podivínskému léčiteli Karlovi (Karel Roden). Tyto lidi můžeme chápat jako životodárná i trochu nebezpečná slunce, která z různých směrů osvicují život Járova šestnáctiletého syna z prvního manželství Vény. Jára, Jana, Jerry i Karel jsou slunce, kterým se nevyhýbají skvrny ani erupce a všechna mají nakonec nebezpečně blízko k vyhoření. Přesto, pokud jim úplně nedojdou síly, jsou pořád těmi nejjasnějšími body v okolním vesmíru. Což je stejně radostné jako smutné, záleží na úhlu pohledu.
Nefunguje to. Všichni se snaží, ale s rodinou to jde přesto s kopce.
Každý z nich by rád dával svým blízkým a vůbec světu to nejlepší: všichni upřímně hledají svou alternativu ke konzumnímu, sešněrovanému a bezduchému životu. A všichni při tom spolehlivě ruinují životy sobě i svému okolí. Ať už si chtějí zachránit duši tím, že vzdorovitě odmítají dospět jako Jára a Jerry, nebo přijmou roli morální autority, které nejsou schopni dostát, jako Jana. Anebo bez ohledu na cokoliv poslechnou hlas neznámého Mistra a začnou šířit vyšší poznání jako Karel, který vnímá energii kamenů víc než touhu své ženy po dětech, které s ní odmítá mít.
Nestačí spálit konopí
Všichni kolem se chovají jako malí Vénové, a malý Véna tak zůstává na své problémy se školou, vztahy a vlastní budoucností čím dál víc sám nebo maximálně s Jerrym, který svůj vstup mezi dospělé odložil na neurčito, prohání se rozpadlým autem po zábavách a užívá si obdivu mladičkých členů své party.
Vénův otec Jára by pro syna byl rád vzorem a pomohl mu uspět, sám ale neví, jak na to. I on se teprve snaží najít smysl života v něčem jiném než v konopí, jehož zásoby se srdnatě odhodlá zlikvidovat. Ale žádný spolehlivý recept na dospělost jako by dokonce ani neexistoval: Vénův pedagog z učňáku, který se na chvilku tváří, že takový recept má, se nakonec ukáže být tím největším pitomcem a zbabělcem ze všech.
Postupem času v příběhu čím dál víc nabývá na významu postava mystika Karla, který buď intenzivně proniká k běžně neviditelné podstatě světa, nebo se prudce zhoršuje jeho duševní choroba, to se film celkem nepokouší rozsoudit. Karel v pozoruhodném podání Karla Rodena naprosto nepochybuje o své schopnosti a povinnosti léčit svět a Jára v něm (na rozdíl od Jany) vidí naději: nechá si od něj poradit při výsadbě stromku na zahrádce i posoudit umístění postele v ložnici.
Že by takhle vypadal ráj?
A když hlas tajemného Mistra v Karlově hlavě ještě zesílí, vyvolá to malou vloženou roadmovie s Járovou účastí, neblahým průběhem a koncem v podobě trapného debaklu, jak se alespoň zdá. Už v tu chvíli je ovšem bystřejším divákům zřejmé, že všechno ještě může být trochu jinak. A taky že ano, v posledních momentech filmu se divák nestačí divit, jaké řešení může mít tahle rozehraná hádanka.
Čtyři slunceČR 2012 |
Humor? Samozřejmě. Vlastně je ho tu opravdu dost. Jen není úplně pevně dané, kdy přesně se o něj jedná. Skoro každá dílčí situace je tu něčím směšná, ale všem se smát nejde. A celý film je možné vnímat jako jednu velkou, trochu drsnou anekdotu, jejíž vypravěč chtěl v nadsázce, aby si nezadal, přece jen sdělit něco vážného. Co přesně, to nechává do značné míry na každém divákovi zvlášť: někdo může snímek skutečně chápat jako opatrné přitakání mystice, někdo vezme vážně jen poněkud minimalistické konstatování, že žít se musí dál, i když to není zrovna snadné.
