V tom se Řehořek podobá hrdinovi svého nového snímku Czech Made Man: i on totiž umí postřehnout skuliny v systému, zapojit se do něj a cílevědomě, usilovně pracovat ve svůj prospěch. Zatímco ovšem filmový Jakub Vrána podvodně vydělává miliony dolarů, Tomáš Řehořek natáčí filmy. Po dramatu Proměny (2009) a drogovém paradokumentu Piko (2010) si zvolil žánr černé komedie – a nekompromisně se vymezil vůči "hodným", laskavým tragikomediím hřebejkovského typu.
Zajímavá, ale odpudivá postava
Hrdinou vyprávění (inspirovaného skutečným životním příběhem!) je Jakub Vrána, muž, jehož vynesly mezi multimilionáře nejtemnější proudy posledního dvacetiletí. Můžeme ho vnímat jako novou verzi Dalibora Vrány z nedostižné tragikomedie Vrchní, prchni! (1980). Zatímco falešný vrchní v podání Josefa Abrháma operoval pouze v rámci republiky, jeho následovník z rodného Žižkova posléze expanduje až do globálního virtuálního prostoru. Tam jeho předobraz vydělává horentní sumy na nelegálním parkování internetových domén dodnes.
Scénáristé filmu (debutanti Jiří Hubáček, Oto Klempíř a spisovatel Milan Bukovecký) se pokoušejí tuto zajímavou, leč odpudivou postavu divákovi všemožnými způsoby zpřístupnit. Jakubova cesta je plná kolapsů a pádů, především v oblasti vztahů. Jedinou vazbu, kterou si dokáže uchovat, má ke své staré harmonice a policistovi Čápovi, který ho už jako kluka tahal z bryndy. Ani fenomenální a přesvědčivý Jan Budař v hlavní roli ovšem nestačí na to, abychom nakonec s Vránou sympatizovali jako s morálně a citově vyhaslým chudákem.
Czech Made Man totiž s nasazením ilustruje pořekadlo "štěstí si nekoupíš", ale v otázce morálky poněkud mate. Vrána je prezentovaný jako byznysmen-Švejk, představu o lidském a "lidovém" hrdinovi však nenaplňuje. Už proto, že nestojí proti žádnému objektivně nespravedlivému systému.
Operuje v prostředí české varianty globálního kapitalismu, jeho aktivity ovšem nejsou (ať autoři chtějí nebo nechtějí) protiváhou domácí korupce, tunelářství a neprůhledných svazků mezi politikou a byznysem. Naopak jsou jejich nedílnou součástí.
Vymezovat se vůči české realitě Vránovým prostřednictvím je tak stejně ošidné jako morální lekce, kterou nám nedávno uděloval filmový Kajínek. A nic na tom nezmění ani proklamativní epizodní vystoupení Václav Havla, který si od hrdiny (doslova) nevezme ani pětník.
Nablýskané efekty
Hrdinu shazují autoři i tím, že jej obklopují prvky z porevolučních "restitučních komedií". Výběr a prezentace jednotlivých prostředí a řada vedlejších postav mají překvapivě blízko k filmům Ještě větší blbec, než jsme doufali (1994) nebo Nebát se a nakrást (1999). V populistickém "morálním" klíči těchto snímků se Jakub řadí mezi padouchy už proto, že je bohatý.
Právě svět luxusu a neřesti, který by divák měl na základě hrdinových zkušeností zavrhnout, je navíc představen tak stylově a lákavě, že chtě nechtě okouzluje. (Hlavní podíl na tom má kameraman Antonio Riestra, který nedávno oslnil v dramatu Normal.) Tomáš Řehořek odvedl v tomto směru tak profesionálně výjimečnou práci, že se paradoxně dostal do sporu s tím, co chce říct.
Své myšlenky totiž formuluje prostřednictvím efektního, dynamického výraziva anglofonních "trendy" snímků, které si – spíš než na myšlení – potrpí na dynamické tempo a nablýskaný, efektní povrch. Z toho v antišvejkovské moralitě Czech Made Man nakonec naléhavě vykukují jen chytré, smutné oči Jana Budaře.
