16. listopadu 2007 17:23 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Dejte mu do zubů!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
JEŠTĚ OBČAS SMUTNÍM, tápu, koukám do blba...“ (Tuto fotografii si vybrala paní Macková sama.) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy JEŠTĚ OBČAS SMUTNÍM, tápu, koukám do blba...“ (Tuto fotografii si vybrala paní Macková sama.) | foto: Ondřej Němec, Lidové noviny
PRAHA Manželka Miroslava Macka Jana Macková o lásce a zradě, o jizvách po těle a o tom, že si vedle manžela občas připadala jako na pionýrském táboře.

Jana Macková je elegantní dáma středních let a vybraných způsobů, která drží slovo a mluví spisovně. Během rozhovoru si ale vymínila tolik věcí, respektive o nich mluvila jen mimo záznam, že ze mě udělala schizofrenika, který toho sice docela hodně ví, ale čtenářům smí předložit jen ohlodanou sterilizovanou kost. Nechtěla mluvit o svém otci, s nímž nevyrůstala, o svém švýcarském manželovi, kvůli kterému málem přišla o život, o slečně, která doběhla Miroslava Macka, ani o eventuálním rozvodu šestiletého manželství. O penězích a jak k nim ve Švýcarsku přišla, se samozřejmě nesluší mluvit vůbec. A přísně také zakázala uvádět svůj věk.

Ale nepředbíhejme. Je dušičkový podvečer, paní Macková v džínách a tričku, s vlasy vyčesanými do drdolu, právě zapaluje krb, nalévá do vysokých sklenek prvotřídní šampaňské, její kávovar mi vaří silné ristretto, ke kterému mlsám pomerančovou čokoládu se zeleným pepřem. Chvíli jen tak plkáme o počasí, než dům opustí posluhovačka. Jana Macková pilně nahlíží do svých předem vypracovaných poznámek a dlouho trvá, než mi dovolí zapnout diktafon.

V prosinci bude zřejmě jako svědkyně předvolána k soudu ve sporu Macek versus Rath. Exministr David Rath totiž žaluje exmístopředsedu vlády Miroslava Macka o omluvu amilion korun za veřejný záhlavec na loňském zubařském sněmu. A teď pozor: Jestli vyhraje Macek, bude to pikantní, protože v době veřejné „mackovačky“, jíž údajně bránil čest své manželky (o které David Rath řekl, že si ji vzal pro peníze), už deset měsíců žil se svou mladou přítelkyní. A když vyhraje Rath? Půlku z vysouzeného milionu by mu de facto zřejmě zaplatila Jana Macková ze společného jmění manželů. „Já bych nejraději poradila paní soudkyni: Vyžeňte oba ty narcise na veřejně prospěšné práce!“ vtipkuje navzdory svému trápení Jana Macková.

LN: Váš manžel Miroslav Macek se kdysi stal prvním členem Mensy, organizace sdružující lidi s vysokým IQ, za železnou oponou. Údajně má nejvyšší IQ z českých politiků. Řekla byste, že nadprůměrně inteligentním lidem se žije snadněji?
Odpovím vám vtipem, dokonce kresleným: Na obrázku je uštvaná paní s kupou dětí. Míchá něco v obrovském hrnci na plotně a říká jednomu svému polovýrostkovi: „Sice máš pravdu, že je váš otec génius. Ale protože je tak blbej, tak z toho nic nemáme...“ Jsem si zcela jistá, že výše IQ nemá co dělat s kvalitou života. Mimochodem, já vůbec nevím, kolik má manžel IQ. V životě se mi nepochlubil.

Má vysoké IQ nějaký vliv na morálku?
To je dost zvláštní. Já jsem si všimla, že inteligentnější lidé bývají dost často nemorálnější. Možná mají ten dojem, že si to všechno dovedou lépe omluvit. Ale já na to členství v Mense zase moc nedám. Nikdy nezapomenu, jak jednou Macka pozvali na nějakou debatu do Mensy, to byl ještě v politických funkcích a měl opravdu málo času. Dorazili jsme tam a nikde nikdo. Pak jsme vyšťourali v nějaké zadní kanceláři člověka, který tvrdil, že se to bude konat až zítra. Macek vytáhl dopis, na kterém se jasně skvělo dnešní datum. „Tak to se asi stala nějaká chyba. Ale jestli chcete, pane doktore, můžeme si trochu popovídat spolu,“ řekl ten člověk.

Pojďme si chvíli povídat o vás. Jaké jste měla dětství, jací byli vaši rodiče?
O svém dětství mluvím nerada. Ale bylo přívětivě obyčejné, vlastně nudné. Nic mi nechybělo, dělala jsem lumpárny, občas jsem to přehnala a odněkud spadla, takže mám po těle různé jizvy. Byla jsem vlastně takový polokluk. Nikdy jsem si třeba nehrála s panenkami, jejich krajkové šatičky mě doháněly k zoufalství. Milovala jsem hadrové opice.

Vzpomenete si, čím jste tehdy chtěla být?
Kvůli těm opicím, ze kterých se časem sypala sláma, jsem se nutně potřebovala stát chiruržkou, zašívala jsem jim břicha. Pak mě okouzlili kominíci. Já totiž úplně nenáviděla nedělní procházky v bílých punčocháčích a rukavičkách, tak jsem snila o kominíkovi, který se nemusel mýt a ještě nosil lidem štěstí. Potom jsem dlouho nevěděla, čím vlastně chci být, sportovala jsem, dělala jsem gymnastiku, jazzbalet. Pak už to ale zametlo můj život úplně jiným směrem.

Co vás zametlo do Švýcarska?
Kominická štětka ne! Spíše, jak jsem si tenkrát myslela, osudový vztah. Samozřejmě že špatně dopadl, ale už je to dávno. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsem se do Švýcarska dostala omylem, jako i ten vztah byl omyl.

Švýcaři jsou známí dost nepřátelským vztahem k přistěhovalcům. Zažila jste nějaké ústrky?
Nezažila. Víte, Švýcaři jsou v tomto směru féroví, když se chováte podle jejich pravidel – a podle jakých jiných, když chcete žít v jejich zemi? Pak nehraje zase tak velkou roli, jestli jste emigrant, běloch, Číňan, černoch či fialový s oranžovými puntíky...

ROZZLOBENÁ MLADÁ ŽENA neboli, jak sama říká, „osmnáctiletý fracek“Prý jste ve Švýcarsku úspěšně podnikala ve spalování odpadu. Sama, nebo s manželem?
Naštěstí sama. To už jsem taky byla sama. Předtím jsem svému tehdejšímu manželovi pomáhala v jeho byznysu, on se věnoval nemovitostem. Dařilo se nám, byla to poslední vlna rozmachu ve stavebnictví. Ale on najednou začal z rozmaru, z přemíry finančních prostředků nebo proč, brát drogy, propadl tomu rychle a totálně. A já jsem se ho, hloupě misionářsky, několik let snažila zachránit! Asi nemusím zdůrazňovat, že se mi to nepovedlo. Naopak, ten pokus mě skoro stál život. Dodnes nosím jizvy, tedy skutečné... Ale o tomhle taky nechci mluvit, záměrně si chci držet určité tajemství. Obchod s nemovitostmi exmanželovu drogovou závislost taky nepřežil, tak jsem začala znovu. Byla to neveselá doba.

Říká se, že když si ve Švýcarsku zapomenete kabát v restauraci, za týden ho tam ještě najdete. Je opravdu tak velký rozdíl mezi českým a švýcarským životním postojem, morálkou?
V dobách, kdy mě Macek škádlívával, říkal: „Jano, jestlipak víš, jaký je rozdíl mezi Curychem a Olšanskými hřbitovy?“ Já už tušila, co přijde. „Curych je tisíckrát větší, ale na Olšanských hřbitovech je tisíckrát víc srandy.“ Švýcar je opravdu jiná mentalita než Čech. Švýcaři jsou akurátnější, preciznější, moc rychle se nerozohní. Na druhé straně ale když se Švýcar rozhodne, že vám něco slíbí, a ono mu to trvá dosti dlouho, než se rozhodne, tak to splní. Určitě jsou Švýcaři velmi pracovití a jejich pracovitost nekončí u dveří kanceláře, ale mají uklizenou předzahrádku i kumbál někde vzadu. Možná že zrovna tohle jsou věci, které je dělají trochu nudnými. Kdežto s Čechem se nenudíte. Čechy já miluju pro jejich schopnost improvizace. Žádný jiný národ, co znám, neumí tak dokonale improvizovat.

Řekla byste, že jsou Češi promiskuitnější než Švýcaři?
Jak mám mluvit o něčem, co nedovedou zachytit ani statistiky? Povšechně se snad dá říci, že jsou země, kde je nevěra společensky únosnější, ovšem jsou také takové, kde vás za nevěru ukamenují. Mně se jenom zdá, že i když u Švýcarů nevěra pochopitelně taky existuje, je lépe maskována.

Bylo by ve Švýcarsku společensky akceptovatelné, aby předseda vlády, a hned po něm taky šéf opozice, vyměnil „ojetý“ model manželky, která jim pomohla na vrchol, za podstatně mladší?
Neumím si představit, že by ženatý politik, používající během volební kampaně třeba heslo: „Celistvá rodina – základ silného státu“, na kterého by po vyhraných volbách prasklo, že je otcem nemanželského dítěte nebo že má několik let milenku, to politicky ustál. Voliči by si připadali podvedení a asi by ho hnali. Švýcaři totiž volí více podle programu politika než podle jeho ksichtíku. Tady chlap vypadá skoro jako frajer, když má o třicet, o čtyřicet nebo o kolik let mladší milenku. Jako by už bylo nenormální být věrný, kdo nemá milenku, je „nějakej divnej“. Z nešvaru se dělá téměř přednost. Ale částečně si to dělají ženy samy, slyšela jsem, že tady se nevěra víc toleruje. Místo aby takovému manželovi dala žena do zubů a vyhodila mu věci z okna, tak drží ústa a krok, třeba i ze strachu z budoucnosti. Ono to není samozřejmě lehké, věřte mi, i já, která nemám žádné finanční potíže, se bojím budoucnosti. Ale když to bude mužům procházet, bude to čím dál horší.

Havel, Březina, Zaorálek, Kasl, Rath, Topolánek, Paroubek, Macek... Není móda českých politiků upgradovat své partnerky průvodní znak mužského syndromu „zavírajících se dveří“?
Upgradují, říkáte. Mně se spíš zdá, že jen undergradují věk svých partnerek. Ale jako „syndrom zavírajících se dveří“ mi to nepřijde. Že by se dvířka zavírala tolika najednou? Spíš je to jako rychle se šířící epidemie postihující výhradně stárnoucí pány. Jen si říkám, jestli za několik let nebudeme mít epidemii opuštěných starců s vyprázdněnými konty... Ale nakonec, nepořídily si spíš ty slečny je? Byla by kolem zmíněných pánů opravdu taková tlačenice, kdyby byli bez moci či slávy, s normální penzí, bydleli v bytečku 1+1 a u domu by měli zaparkovanou postarší škodovku? I když u pánů, které jste jmenovala, lze určitě předpokládat výjimky potvrzující pravidlo...

Vraťme se k vám. Proč jste se nakonec rozhodla odjet zpátky do Čech?
Já se nerozhodla. Vrátila jsem se, protože jsem se tu zamilovala. A to do Macka. Žádný jiný důvod nebyl, mně se ve Švýcarsku líbilo.

„Macek umí krásně kecat, a když se rozjede, žádná mu neodolá,“ řekla o vašem manželovi jedna jeho expřítelkyně...
...ani nebudu hádat která, to bychom tu byly další dvě hodiny. Asi mluvila z vlastní zkušenosti, ne? Mě Macek neukecal, mě umiloval... Víte, i když jsem s manželem v posledních letech zažila mnoho špatného, špatně o něm mluvit nebudu: jednak jsem s ním zažila i mnoho dobrého, a potom, nedělá se to. Ale trošku si rejpnu. Mirek byl pro mě vždycky „mág slov“, někdy „kejklíř slov“, to když mě naštval.

Když jste se na večírku ODS seznámili, byl ženatý. A už tehdy měl pověst největšího playboye mezi českými politiky. Přece jste nemohla očekávat, že se kvůli vám změní?
No, víte... ačkoliv se zdá, že jeho donchuánství bylo hodně proslavené, až do Švýcarska nedoputovalo. A když jsem Macka na večírku, který zmiňujete, poprvé v životě uviděla, neočekávala jsem vůbec nic. Ani ve snu mě nenapadlo, že s ním po letech začnu chodit, natož že si ho jednou vezmu. Potom už bylo pozdě. Už jsem byla zamilovaná.

Váš manžel později žertoval, že kolem něho děláte „dokonalou blochádu“ (před svatbou se Jana jmenovala Blochová – pozn. aut.), prý jste s ním chodila i na výkonné rady ODS. Měla jste pocit, že jste ho zkrotila?
„Blocháda“ určitě zvyšovala manželovu atraktivitu pro určité nátury ženského pohlaví. No představte si, kdyby říkal, že ho Blochová přehlíží jak dveře od chlívka! Ale vážně: Na výkonné rady ODS jsem chodila, jen když jsem byla zvána. Pravda, bylo to často, ale o nějakém „krocení“ jsem vůbec nepřemýšlela. Mirek se tenkrát nechoval jako někdo, kdo potřebuje zkrotit. A ukažte mi jednu jedinou zamilovanou ženskou, která předem řeší, že by po letech nádherného vztahu mohly začít problémy. Mimochodem, víte, co je při nevěře vůbec nejhorší? Lhaní. A neuchopitelnost toho lhaní. Každý zřejmě někdy něco zatluče, existují různé formy lhaní. Lhaní z pohodlnosti, kdy člověk řekně nějakou blbost, protože se mu zrovna nechce nic vysvětlovat. Společenské lži ve stylu: „Ty ale dobře vypadáš!“, a ve skutečnosti si myslíte, jakou má ta ženská ránu. Ale potom je lhaní zásadní, lhaní, co jde na dřeň a hodně bolí. Brainwashing, kdy vám partner tvrdí, že vás šálí smysly. To je definitivní lež, za kterou je už spálená země.

SVATBA se konala na ostrově Grenada v Karibiku první jarní den roku 2001.Měla by se nevěra odpouštět? Není věrnost přežitek, protože lidé nejsou uzpůsobeni k monogamnímu vztahu, taky proto, že se dožívají čím dál vyššího věku?
Ono se říká, že kdo miluje, dokáže odpouštět. Samozřejmě že se dá odpustit nevěra. Ale hrozně záleží na tom, jak byla provedena a jak se k tomu ten nevěrný partner postaví. Nebo jestli tu nevěru provedl/provedla tak lemplovsky, že ztratil/ztratila úctu partnera. Já si ale rozhodně nemyslím, že věrnost je přežitek. To by se za chvíli mohlo říct, že rodina je přežitek, dobré způsoby že jsou přežitek, Vánoce jsou přežitek... Nakonec nezbyde nic, čeho by se člověk mohl držet. Možná jsem pěkně staromódní, viďte?

Dokážete odhadnout, co s vaším vztahem bude dál?
Právě jsem jakžtakž dořešila minulost, takže teď sbírám síly. Pohledu do budoucnosti se trochu zbabělácky vyhýbám. Jistý plán ale mám, jen na něm není nic zábavného, natož čtivého.

„Jediným mým cílem je vést rozkošatělý plnohodnotný život a báječně se přitom bavit,“ prohlásil kdysi váš muž...
To je vskutku jeho dokonalá charakteristika. Ale požitkář není, u něho je i ten požitek často spojen s jakýmsi drilem. Všechno musí být takhle, takhle a takhle. Tohleto musí být hotovo za pět minut, a když to má vypuknout v sedm, tak ve tři čtvrtě už musí být všechno hotovo, aby zůstala ještě časová rezerva. A najednou si připadáte jako na pionýrském táboře. Ale v dobrém partnerství by se báječně bavit měli oba, ne jen jeden na úkor druhého. Košatět spolu, užívat si spolu, to je skutečný přepych.

Luxus a život ve stylu dolce vita jste nikdy neskrývali. Byla jste šťastná?
Samozřejmě jsem se svým manželem prožila mnoho šťastných chvil. My jsme žili opravdu velice intenzivním a velmi nám se líbícím stylem života. Řekla bych, že to bylo skoro dokonalé. Ale že by to zase byl přehnaně rozmařilý a okázalý život, nějaké zbytečné utrácení, to ne. Opakovaně jsme třeba prožívali šťastné chvíle v lese, kde jsme sbírali haldy pravých hřibů, večer si připravovali houbové večeřičky na zahradě a pozorovali, jak se namlouvají ježci. A nestálo to ani korunu.

Jaký máte vztah k penězům? Utrácíte je ráda?
Ono už ten výraz utrácet jako by znamenal vyhazovat peníze. To opravdu nemám ráda. A že bych si vylepšovala náladu tím, že si projdu Pařížskou a tam si neomezeně nakoupím spoustu předrahých zbytečností, na to já moc nejsem. V tom na mně švýcarství zřejmě nechalo stopy. Určitě ráda investuju do uměleckých předmětů s hodnotou, o které vím, že se neztratí, spíš ještě zvýší. To platí i pro šperky. A hrozně ráda vydávám peníze za jídlo a za víno. Sbírám vína, velmi ráda víno piju, tam jsem ochotná jít daleko, i když taky odsuď pocuď. Čím dál tím méně utrácím za oblečení, ani se mi nelíbí nynější móda.

Když jste žili, jak vy říkáte, skoro dokonalým způsobem života, proč myslíte, že měl váš manžel potřebu hledat něco jiného?
Ptáte se mě na něco, na co neumím odpovědět. Já myslím, že je to povahou. Leccos se dá změnit, jenom ne povaha. Já bych taky řekla, že Macek je člověk, který se strašně rychle nudí. Nebo řekněmež, který potřebuje příliš mnoho impulzů zvenčí. Zkrátka si sám nevystačí.

Jak dnes žijete?
Co mám říct? Žiju jako člověk, který podniká jisté kroky, aby změnil způsob života, na který byl doposud zvyklý. Ale ještě jsem vykořeněná, ještě to nemám za sebou.

Můžete být konkrétnější?
Ne.

Co vlastně dělá bohatá rentiérka celé dny?
Jestli jste tím myslela mě, tak se důrazně ohrazuji proti této nálepce! Bohatství je relativní pojem. To, co se bude zdát pastevci velbloudů jako neskutečné jmění, bude pro Gatese zrnkem písku, na které ten velbloud šlápl. A „rentiérka“? To zní asi jako stodvacetiletá baba! Ale jestli chcete vědět, zda jsem ukrutně aktivní a cílevědomě buduju svůj další život, tak ne. Ještě občas smutním, tápu, chytám lelky, koukám do blba...

Uvažujete o tom, že byste se vrátila do Švýcarska?
Neuvažuju. Co mi to pomůže odjet do Švýcarska? Tím svoje trápení nezlikviduju. Kromě toho tady mám spoustu přátel, jsem tady doma, mám tady rodinu. A stěhovat se proto, že se mi právě teď v manželství nedaří? Navíc Praha je to nejkrásnější město, co znám.

Co vám teď dělá radost?
Každodenní maličkosti, potěšeníčka, jak by řekl můj manžel. Třeba vezmu maminku na nákupy a kupuju jí věcičky, které by sama nekoupila. Nebo trénuju na zahradě golf. Tomu jsem před nedávnem mírně propadla. Trénuju tu za asistence bernardýna, který mi každý míček ukradne, honí se za nimi, neví, který popadnout dřív. Umíme si spolu nádherně zahrát.

Váš manžel dostal od té slečny docela slušnou lekci. Není vám ho teď vlastně trochu líto?
Takhle bych to neviděla. Ale snažím se pochopit, jak to musí být pro muže jeho stylu urážející a ponižující, co prožil. Situace, kdy vám chce někdo podstrčit dítě, rozhodně moc velká legrace nebude. Ale rozhodla jsem se, že k exmilence svého manžela ani k jejím dvěma nemanželským dětem a neznámým otcům se už nikdy nebudu vyjadřovat. Kvůli ní mi bylo manžela líto už dávno. A taky je mi líto našeho manželství.

Našla jste pro sebe na té trpké zkušenosti také něco pozitivního?
To jste mě zaskočila. Něco pozitivního? Jednou na to možná budu umět odpovědět líp. Teď mě napadá jen jedno: Zhubla jsem a všichni říkají, že mi to prospělo. To je docela dobrá tečka, ne?





Najdete na Lidovky.cz