12. srpna 2012 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

MATYÁŠOVÁ: Věk? To
jsou jen nějaká čísla

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Konečně svoji | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Konečně svoji | foto: Archiv Judity Matyášové
Často se říká, že na věku nezáleží. A já tomu věřím, jsou to jen obyčejná čísla. Potvrzuje se mi to u všech příběhů, které propátrávám. Mluvím s lidmi, kterým je osmdesát, devadesát let. Někteří jsou stále stejní jako v mládí. Dobrodruzi, snílci, mladíci. Jedním z takových mladíků je Ben, je mu 87 let a před pár týdny se oženil.

Poprvé jsme se potkali vloni, když přijel na premiéru filmu o tzv. Winton dětech. Ty, které vycestovaly v roce 1939 díky organizaci Nicholase Wintona a jeho přátel. Odjely do Anglie a tím se zachránily. Požádala jsem Bena o rozhovor, chtěla jsem vědět, jak se mu žilo daleko od domova.

Když jsem přišla do jeho apartmánu uvítala mě usměvavá dáma, okolo čtyřicítky. Ben řekl „To je Helena“ a já automaticky myslela, že to je jeho dcera nebo snad vnučka. Rychle mě vyvedl z omylu „Helena je moje přítelkyně“. Vyprávěli jsme si s Benem několik hodin a mě bylo čím dál jasnější, že pro něj čísla na narozeninovém dortu opravdu nic neznamenají.

Pár týdnů před odjezdem do Anglie.































Ben byl odjakživa rošťák. Jako kluk vyváděl všelijaké lumpárny, škola pro něj byla ztráta času. Mnohem raději chodil hrát fotbal, toulal se městem nebo špehoval starší sestru, když šla na rande. Není divu, že ho kvůli absencím vyhodili z několika škol a rodiče už nevěděli, co s tím rošťákem mají dělat. Navíc měli úplně jiné starosti. Tatínek vedl regionální pobočku firmy Stock Cognac, ředitelské místo musel v roce 1938 opustit. Důvod byl jednoduchý, Židé jsou přeci „jiní“ než ostatní.

Budoucnost byla nejistá a tak se jednoho dne Ben dozvěděl, že ho rodiče zapsali na seznam dětí, které vycestují do zahraničí. Když mu řekli „Synku, pojedeš do Anglie“, měl obrovskou radost. Anglie je přeci fotbalový ráj! Byl štěstím bez sebe, ale viděl, že rodiče jsou smutní. Vlastně úplně nechápal proč, vždyť  se určitě brzy uvidí. Jenže jeho sen o společném setkání se nikdy nesplnil. Rodiče i sestru potkal stejný osud jako miliony Židů za války.

Korzo s maminkou v centru Prahy

Poslední den v Praze, 20. července 1939 a Ben nastoupil do vlaku, stejně jako desítky dalších dětí. Po několikadenní cestě doputovala skupina do Londýna. Za každé dítě se musela zaručit pěstounská rodina nebo charitativní organizace. Bena se ujali bohatí manželé z Londýna. V honosné vile poprvé ochutnal anglickou snídani a pak už prozkoumával britskou metropoli. Nadšení ale záhy zmizelo. Nevěděl proč, ale po pár dnech ho pěstouni poslali do internátní školy. Snad neměli čas, snad neměli chuť se starat o dalšího puberťáka, když měli doma vlastní dítě.

Internátní škola se Benovi zalíbila, rázem se stal nepsaným vůdcem klukovské party. Ředitel internátu se o chlapce staral, o některé snad až moc. Dotýkal se jich při koupání… Když o tom Ben promluvil tak zjistil, že má na vybranou. Buď mlčet nebo se postavit na vlastní nohy. Rozhodl se pro to druhé. Bylo mu čtrnáct a byl sám v Londýně.

„Jestli jsem se bál? To ani náhodou. Však to bylo dobrodružství! Občas jsem spal v metru, občas v parku. Pak jsem si našel první práci, sehnal jsem si malý pokojík. Mohl jsem rozhodovat sám o sobě a to bylo ohromné. Strach jsem měl leda z toho, že jsem nevěděl, co napsat rodičům. Oni byli zvyklí na určitý způsob život a najednou bylo všechno jinak. Zkoušeli se dostat pryč ze země. Chtěli přijet do Anglie a psali mi, jestli jim tam můžu sehnat práci. Jenže co jsem jim měl odpovědět? Vždyť jsem si vůbec neuměl představit, že by maminka loupala brambory v kuchyni nebo dělala třeba uklízečku. Nedokázal jsem za ně převzít odpovědnost, z toho jsem měl opravdu strach“

První práce, kuchtík v hotelu































Za války vzal školu na milost. Dálkově vystudoval střední školu, shodou náhod se připletl k fyzice a zůstal jí věrný celý život. Získal řadu mezinárodních ocenění a proplouval životem s lehkostí, jakou měl od dětství. Chtěla jsem vidět místa, která pro Bena tolik znamenala a tak jsme se společně s fotografkou, Alžbětou Jungrovou, vypravili po stopách jeho válečných příběhů v Londýně.

Křišťálová lupa - hlasování 2011

První zástavkou byl čtyřhvězdičkový hotel Bailey´s. Několik měsíců tam pracoval jako pomocný kuchtík, chystal snídaně, připravoval zeleninu a ovoce na stříbrné mísy. Moderní kuchyně je už úplně přestavěná, ale i tak si Ben přesně pamatoval, kde stál příborník a kde se loupaly brambory. Chtěl nám ukázat i postraní vchod, kterým chodil do práce. V podzemních chodbách jsme ale omylem zabloudili a prošli do zázemí jiného hotelu. Než jsem stihla Bena zadržet zazvonil na požární alarm a vyváděla nás ochranka.

Nekompromisní pán z ochranky a Ben stále s úsměvem. Foto: Alžběta Jungrová

Naše další štace byl obchodní dům Harrods. Tohle místo Bena naprosto uchvátilo. Když přijel v roce 1939 nezajímaly ho památky v Londýně, chtěl vidět jezdící schody. V Praze byly jediné, v Bílé labuti. Tyhle byly ale stokrát zajímavější. Pozorovala jsem ho jak jezdí, nahoru a dolů, štastný asi jako před sedmdesáti lety. 

Pořádná jízda v Harrods. Foto: Alžběta Jungrová

Naší procházku Londýnem jsme zakončili před nádražím Liverpool Station. Právě sem přijel před válkou Ben a další české děti. Dnes je zde pomník na počest této dětské skupině. Fotografka se Bena zvědavě zeptala, zda by se na něm nechtěl vyfotit. Ještě než dořekla otázku už šplhal na sokl na udivoval okolí.

Ben nezaváhal ani na okamžik. Foto: Alžběta Jungrová

Hodiny a hodiny mi vyprávěl o tom, jak nikdy nezapomněl na svůj domov. Po válce se vrátil do Čech. Záhy zjistil, že v zemi, kde vládnou komunisté, být nechce. Odjel do zahraničí, nejdříve do Palestiny a později do Ameriky, kde pracoval ve vědeckém výzkumu. Prožil za oceánem 53 let, když odešel do penze cestoval po světě. V Mexiku potkal okouzlující dámu, Angličanku Helenu. Jsem si skoro jistá, že se jí neptal na to, kdy se narodila. Ani jí na tom nezáleží. Společně cestovali do Peru, do Čech, kamkoliv po světě. Společně pracují pro ostatní. Helena v sociálním ústavu a Ben pomáhá jako dobrovolník v centru pro uprchlíky.

Čas běží, ale pro Bena nic neznamená. Nedávno mi poslal tenhle snímek. Před pár týdny měli s Helenou svatbu.

Konečně svoji

  • 0Diskuse
Judita Matyášová

Autor

Judita Matyášovájudita.matyasova@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.