Literární část, to jsou orální básně, autorem samým skandované a rytmickými údery hole doprovázené poemy. Výtvarná část, to jsou oleje, grafiky, plastiky ze dřeva i kovu a kostelní fresky. Všechny ty věci jsou proklatě, nezastřeně, nestydatě křesťanské, biblické, liturgické. Jenže JINAK. Jsou jiné, protože jdou od šedesátých let přesně opačným směrem než hlavní proud římskokatolické církve.
Církev prošla v šedesátých letech na koncilu obnovou a otřesem – a pak se pozvolna vydala zpátky do pevnosti restauračních struktur. Kdežto Vojmír Vokolek i dál žil nadějí na církev komunitní, demokratickou, sociální, biblickou, vycházející vstříc bolestem a nadějím všech. A že to nešlo v církvi skutečné, vtěloval tu naději do svého díla. Mimo jiné do fresek, které v letech tuhé normalizace maloval na stěny kostelíků.
Ne, Vokolkovy fresky se nelíbily ani tehdy. Ne, nelíbí se ani dnes. Na různých místech jsou ohrožovány zanedbánímnebo dokonce jakousi instinktivní nenávistí. Ve hřbitovní kapli v Borku nechal polský kněz nedávno fresky zabílit. Co by se muselo stát, aby se to změnilo? Stačilo by, aby se našel jeden dostatečně osvícený i energický i vlivný církevní činitel? Musel by být soubor fresek prohlášen státem za kulturní památku? Musel by se Vojmír stát posmrtně celebritou, jako se jí stal Reynek? Občas se totiž zdá, že lidé tohoto světa, ale i lidé této církve, už ve skutečnosti nevěří v nic – jen v celebrity.
