I když smekám před intenzitou, s níž Ústav pro studium totalitních režimů otevírá archivy komunistické bezpečnosti, takže nás mohl aktuálně seznámit s některými dokumenty o činnosti skupiny bratří Mašinu, považuji použití těchto dokumentů na jejich ospravedlnění za nedůstojné. Proč? Protože tím přistupujeme na falešnou diskusi, kterou se nám snaží vnutit někteří naši současníci, usilující diskvalifikovat a dehonestovat odboj proti komunistickému režimu koncem druhé poloviny čtyřicátých let minulého století, zpochybnit vůbec jeho existenci a akcím odporu přisoudit kriminální charakter. Přitom jde o lež jako věž.
Existenci a význam tohoto odboje totiž jednoznačně a neoddiskutovatelně potvrzuje už přístup, s nimž tyto akce vnímala, přijímala a reagovala na ně sama tehdejší komunistická moc. A jak je brala vážně a obávala se jich. Stejně jako se bratři Mašinové či desítky ostatních skupin a tisíce jednotlivců deklarovali za odpůrce komunistické diktatury, chápal je a vnímal tak i režim. Každý byť jen úmysl nějaké činnosti či akce, i když z dnešního poučeného pohledu možná vyhlíží jako nerealizovatelný, byl tehdy vnímám jako reálné nebezpečí.
Popírat existenci tehdejšího odporu proti komunistické moci či alespoň bagatelizovat jeho politický charakter a vypjatost znamená bezostyšně lhát. To si komunisté ty, proti komu tak úporně bojovali, z koho měli permanentní strach, koho - pokud ho dostali do rukou - posílali na dlouhá léta do žaláře, nebo ještě lépe rovnou popravovali, to si je jenom vymysleli? Diskuse o údajně pouze kriminální povaze tohoto odporu, kterou se nám dnešní postkomunisté spolu s potomky věčně přikrčených snaží vnutit, je falešná, protože tuto povahu nad slunce jasně vyvrací pozice, kterou k tomuto odporu zaujímala sama komunistická moc - která ještě na konci šedesátých let neváhala popravovat své třídní nepřátele.
Ospravedlňování činnosti skupiny bratří Mašinu a dalších je jako dokazovat lháři lež. A je to nedůstojné. Za dob komunistické vlády nikdo o jejich motivaci a tehdejším významu nepochyboval. K jejich zpochybňování a dehonestaci dochází až zcela zvráceně dnes.
Existenci a význam tohoto odboje totiž jednoznačně a neoddiskutovatelně potvrzuje už přístup, s nimž tyto akce vnímala, přijímala a reagovala na ně sama tehdejší komunistická moc. A jak je brala vážně a obávala se jich. Stejně jako se bratři Mašinové či desítky ostatních skupin a tisíce jednotlivců deklarovali za odpůrce komunistické diktatury, chápal je a vnímal tak i režim. Každý byť jen úmysl nějaké činnosti či akce, i když z dnešního poučeného pohledu možná vyhlíží jako nerealizovatelný, byl tehdy vnímám jako reálné nebezpečí.
Popírat existenci tehdejšího odporu proti komunistické moci či alespoň bagatelizovat jeho politický charakter a vypjatost znamená bezostyšně lhát. To si komunisté ty, proti komu tak úporně bojovali, z koho měli permanentní strach, koho - pokud ho dostali do rukou - posílali na dlouhá léta do žaláře, nebo ještě lépe rovnou popravovali, to si je jenom vymysleli? Diskuse o údajně pouze kriminální povaze tohoto odporu, kterou se nám dnešní postkomunisté spolu s potomky věčně přikrčených snaží vnutit, je falešná, protože tuto povahu nad slunce jasně vyvrací pozice, kterou k tomuto odporu zaujímala sama komunistická moc - která ještě na konci šedesátých let neváhala popravovat své třídní nepřátele.
Ospravedlňování činnosti skupiny bratří Mašinu a dalších je jako dokazovat lháři lež. A je to nedůstojné. Za dob komunistické vlády nikdo o jejich motivaci a tehdejším významu nepochyboval. K jejich zpochybňování a dehonestaci dochází až zcela zvráceně dnes.
