Demonstrantům se zjevně nelíbí demokracie, kterou jim zařídili Putin s Medvěděvem. Mají k tomu dobrý důvod, je to totiž demokracie potěmkinská. V Dumě sedí vládní strana a několik virtuálně opozičních stran (přičemž jedna, Spravedlivé Rusko, začíná zjevně degenerovat v opozici skutečnou).
Vyhlášené volební výsledky jsou nejspíš historickým kompromisem mezi stalinsko-břežněvskými 99,9 % a realitou. Odevzdané hlasy se počítají, tedy alespoň některé. Prezident je budoucí premiér a premiér je budoucí prezident. Na povel si převléknou kostýmy. Střídají se jako apoštolové na pražském orloji, jenže těch je aspoň dvanáct.
Jistě, na náměstích se shromáždili nespokojenci od extrémní pravice po extrémní levici. I televizní programy, které byly ve velké většině až doposud pod tvrdou vládní kontrolou, připustily, že většina lidí nebyli žádní extremisté a že velká účast je výraz veřejné nespokojenosti.
Rusové často vzbuzují dojem, že na sobě nechají dříví štípat. Tento dojem neodpovídá skutečnosti, čas od času míra trpělivosti přeteče, což se stalo právě teď.
Roztomilá ironie nápisu z titulku spočívá v tom, že paroduje heslo používané protestujícími v USA – "we are the 99 %" – s tichým poukazem na to, že voličská účast v některých z volebních obvodů v Rusku překročila 130 %. Obrovitý nápis na mostě přes řeku Moskvu zněl rozzlobeněji: "žuliki i vory, věrnitě vybory!"
Lidé v Moskvě se na demonstraci zatím ještě smějí. Pokud nedostanou prostor svou nespokojenost politicky artikulovat, může ale všechno skončit katastrofou. Stávající politický systém zatím nebyl schopen připustit skutečnou konkurenci k pimprlovému divadlu "povolených" parlamentních stran. Smysl politiky je přitom mj. svádět emocionální nespokojenost do racionálního koryta demokratických pravidel a vyhnout se násilným řešením.
Protože s demokratickou velmocí se přinejmenším snáze komunikuje, je i naším zájmem, aby se ruská demokracie změnila z potěmkinské ve skutečnou. A proto si demonstrující zaslouží porozumění a sympatie.
Například: člověk konečně vidí lidi právem "rozhořčené". Situace mi trochu – vzdáleně, samozřejmě - připomíná naši situaci v roce 1968. Naše tehdejší starosti byly o hodně elementárnější než starosti neomarxistických katedrových revolucionářů a vyvádějící univerzitní mládeže na Západě (zato nehrozilo, že vykvetou do jedovatých květů RAF a Brigate Rosse).
Stejně jsou starosti dnešních demonstrantů v Moskvě elementárnější než starosti kašparů protestujících v USA a ve Španělsku.
A co se děje v ČR místo toho? Český prezident se s horlivostí hodnou lepších věcí cpe do špatných dveří (měl jsem tu původně trefnější, leč hrubější příměr) a povídá přitom něco o "snad zfalšovaných" volebních výsledcích.
Pan Macek má pravdu, Klaus není žádný rusofil: on je jen putinofil a medvěděvofil. Veřejnoprávní Česká televize přináší v sobotu večer zpravodajství z Moskvy, jehož ústřední částí je rozhovor s mladým mužem, který sice taky ví, že i jeho hlas byl zjevně ukraden, ale jako řádný občan dřepí doma a hraje si s dětmi.
Bylo by velmi nešťastné, kdybychom to, co se teď začíná dít v Rusku, podcenili.
