Dostal jsem se mezi potomky indické bohyně, líčí český fotograf

Jak se žije tzv. hidžrám zjišťoval fotograf Lukáš Houdek (27), který s nimi prožil měsíc v západním Dillí. Ve středu zahájí výstavu snímků ve Stříbře.

Kde jste příběhy této komunity objevil?
Poprvé jsem je viděl v roce 2008 během pobytu v  Indii. Dostal jsem knihu s jejich  portréty a příběhy. Fascinovala mě ta nejednoznačnost, ani muž, ani žena. Chtěl jsem je  poznat blíž. Našetřil jsem peníze a vyrazil do Indie. Postupně jsem zjišťoval, jak tuto dvoumilionovou skupinu vidí většinová společnost. Indové je sice vnímají téměř jako kněžky, ale zároveň se za ně stydí a zavrhují je.

Prožil jste v jejich společnosti měsíc, jaký byl první kontakt?
Zpočátku jsem ani nedoufal, že se mi podaří mezi ně proniknout. Zkoušel jsem je kontaktovat přes mezinárodní gay seznamky. Zřídil jsem si kvůli tomu profil, kde jsem napsal, že chystám umělecký projekt. Ozývali se mi nejrůznější lidé, ale stále to nebylo ono, ani jeden z kontaktů nevedl do světa hidžer, až mi jednou napsala vedoucí komunitního centra v Díllí, kam hidžry často docházejí, že jestli mě to téma zajímá, může mě s nimi seznámit. Hned jak jsem přišel do komunitního centra, jedna z hidžer ke mně přišla a povídá: „Ahoj, my se známe z chatu“. A ten samý den mě pozvaly na oslavu narozenin, manželce jedné z hidžer se totiž narodilo dítě. Po pár dnech už se mi svěřovaly, jako nejlepší kamarádce. Překvapilo mě, jak rychle mě vzaly mezi sebe, snad  díky tomu, že jsem gay, a proto mě asi vnímali jako součást této velkorodiny. Mohli jsme spolu řešit společné patálie s muži.

Jak se muž stane hidžrou?
Ideální je, pokud se někdo narodí jako hermafrodit. Pak je vnímán jako vyvolený jednou z indických bohyní Bedhradž Mátá. Takových lidí je ale velice málo. Častější je, že si chlapec v pubertě uvědomí, že ho více přitahuje ženský svět a rozhodne se, stát se ženou. Nechá si později po přijetí do komunity jednou ze starších hidžer odstranit penis, a pokud tuto drastickou amputaci přežije, pak to znamená, že si ho vyvolila bohyně. Třetí možností je, že jde muž na operaci, ta je však v Indii nelegální a navíc velmi drahá. Jsou samozřejmě i takové, které svojí přeměnu v ženu realizují jen tak, že se líčí a oblékají jako ženy.

Zajímal jste se také o historii této neobvyklé skupiny?
Říká se, že příběhy o hidžrách se vyprávějí již tři tisíce let. Zmínky o těchto případech změny pohlaví se objevují i v nejznámějších indických textech, jako je například Mahábháráta. Hidžry měly v minulosti výsadní postavení ve společnosti. Pracovaly u soudů, jako rádkyně panovníka nebo jako strážkyně harému, právě kvůli jejich potlačované sexualitě. Většinou žily v komunitě, v tzv. dérá, domy hidžer. Každý z nich vedla jedna guru, která si k sobě brala další žačky a ty si přibíraly další. Hidžry byly většinou zvané na svatby nebo při narození dítěte, kde hrály roli podobnou našim sudičkám. Řekly nějakou věštbu či přání a pak si stanovily taxu, kolik za to chtějí. Jejich postavení se ale v průběhu 20. století radikálně změnilo. Dnes už takto pracují jen ty starší a nejváženější. Hidžry – ač nezvané – přijdou na rodinnou slavnost, nějak se mezi sebou dozví, kde se co děje. Nikdo se je ze slavnosti neodváží vyhodit. Bojí se klatby. Většina hidžer však už svou pozici už ztratila, a tak se živí buď žebrotou nebo prostitucí.

To je další paradox kolem nich. Přesně ti lidé, kteří se jim ve dne posmívají, je v noci vyhledávají. Jsou to někdy i policisté, kteří hidžry vydírají, že pokud jim nebudou po vůli, pak je zatknou. Prostituce je totiž stejně jako změna pohlaví v Indii, nelegální.

Takže většina z nich žije dvojím životem?
Jejich hlavním snem je žít jako žena a mít manžela. Téměř žádné se ale toto přání nesplní, mají svůj život, svou práci, kde vystupují jako muži, ale ve volných chvílích se setkávají s ostatními hidžrami a užívají si pocit, že mohou být samy sebou. Večer se nazdobí a vyrážejí společně na „lov“. Řada z nich má milence, ale musí si ho vydržovat, aby s nimi zůstal. Chodí šlapat nejen, aby měly peníze pro sebe, ale také pro něj, třeba na nejnovější mobil…

Co vás během vašeho pobytu v této komunitě  nejvíc překvapilo?
Asi to, jak bohatý mají hidžry vnitřní svět. Nedá se totiž přesně říct, co je jim bližší. V určitých situacích se chovají jako muži, snaží se působit drsně, vulgárně, jindy jsou naopak velmi citlivé a empatické, jako ženy. Co ale baví snad úplně všechny, je chat na internetu. Tráví celé hodiny tím, že chatují s někým na druhém konci světa, ukazují se na videokameru, jak jsou nastrojené, jaké mají nejnovější modely. Tohle všechno je jen zábava, horší je to večer, kdy se musí některé opít, aby byly schopné jít na ulici. Asi nejvíc mě zaujal příběh jedenadvacetileté Ritiky. Strávil jsem s ní tři týdny, skoro každý den. Viděl jsem, jak se musí do té mužské role nutit. Do práce jde jako muž, ale cestou domů se na benzínce  převlékne, vystrojí a je z ní dokonalá žena. Samozřejmě se to její rodina nějak dozvěděla a zavrhla jí, stydí se za ni. Je to pro ni velmi bolestivé, o moc snazší to nemá ani v práci. Několikrát se nám stalo, že jí zákazníci vyhrožovali násilím, jednou nás dokonce přepadli a pokusili se ji znásilnit. Po tom, co začala za magického tleskání křičet klatby, útočníci utekli…

Příběhy potomků indických bohyň představujete nyní na výstavě ve veřejném prostoru. Černobílé portréty budou na opěrné zdi u sídliště, ve vašem rodném městě, ve Stříbře. Plánujete ještě nějaké další akce k tomuto tématu?
Zatím je to takový malý test tolerance. Na tomto místě už jsem měl jednu výstavu, nevydržela tam ani měsíc, lidé moje fotky strhali ze zdi. Dodnes nevím proč a uvidím, jaké budou reakce tentokrát. Přeci jen máme ještě co dohánět v toleranci transsexuálů. Určitě bych se chtěl tomuto tématu věnovat dál. Snad se mi brzy podaří odjet znovu do Indie a zdokumentovat víc takových příběhů, jako má Ritika. Jejich svět je tak jiný, že mě láká stále víc.