Premiérské křeslo Juncker, rodák z Redange u belgických hranic, převzal v roce 1994 po Jacquesi Santerovi. K získání úřadu tehdy ambicióznímu ministrovi práce paradoxně pomohli Britové, kteří nyní tvrdě vystupují proti jeho jmenování šéfem Komise. Před dvěma dekádami se podobně postavili proti belgickému „spitzenkandidatovi“, favoritovi na post šéfa Komise, Jeanu-Lucovi Dehaneovi, čímž se do vedení nejdůležitější evropské instituce vyšvihl Santer. A Juncker získal jeho post.
Rezignace kvůli odposlechům
Lucemburčan je však pevně spjat i s evropskou politikou, za což je nyní některými kritizován. Patřil k hlavním scenáristům Maastrichtské dohody, předchůdkyně Lisabonské smlouvy z roku 1992, která položila základy společné evropské měně euro. A získal si pověst trpělivého prostředníka mezi Německem a Francií, jejichž jazyky perfektně ovládá. Však také pochází z kraje, o němž se říká, že je mezi dvěma evropskými velmocemi stlačený jako sendvič.
K TÉMATU: |
Schopnost dosáhnout kompromisu při těžkých vyjednáváních si Juncker procvičil v temných dobách dluhové krize, jež Evropu a hlavně Řecko plně zasáhla před šesti lety. Lucemburčan tehdy prohlásil jednu ze svých slavných vět, že „je třeba veřejnosti i lhát, je-li to v zájmu Evropské unie“. Bylo to v době, kdy šéfoval skupině ministrů financí eurozóny a stresová práce se údajně odrazila na jeho zdraví. Juncker je silný kuřák a v té době bylo téměř nemožné vidět ho bez cigarety. Loni v zimě rezignoval kvůli podivné lucemburské aféře s odposlechy, dosud však zůstává nejoblíbenějším politikem v zemi.
