Ukázalo se ale, že diplomaté nejsou nijak diplomatičtí: Mezi zmínkami o ochablém tuku na těle severokorejského vůdce Kim Čong-ila a o divokých večírcích italského premiéra Silvia Berlusconiho se v nich popisují například i disko-tance premiéra Kazachstánu či smyslná ukrajinská ošetřovatelka, která údajně doprovází na každém kroku libyjského prezidenta Muammara Kaddáfího.
Pokud tyto poznámky znějí víc jako tlachání na střední škole, než jako vysoká diplomacie, není to žádným překvapením. Výzkumy ukázaly, že drby jsou běžné v úzce propojených skupinách od středoškolských studentů až po diplomaty ministerstva zahraničí.
A jakkoli některé druhy drbů mohou být zhoubné, sociologové tvrdí, že mluvení o jiných lidech může pomoci zpracovat důležité sociální informace.
'Skandálních' drbů je menšina
"Skupiny se snaží vymáčknout pravdu," řekl serveru LiveScience Charles Walker, psycholog z Univerzity sv. Bonaventury v New Yorku. "Je to svým způsobem neformální tvoření zpráv. A ačkoli se to nerado slyší, drby jsou jen zřídka lživé a také nejsou vždycky zlovolné," dodal Walker.
Podle jeho výzkumu méně než deset procent kolujících drbů jsou úmyslně lživé "skandální drby". Ten zbytek je obvykle pokusem dobrat se pravdy. Naopak fámy jsou podle Walkera obvykle nepravdivé a často spojené se všeobecnými, nekontrolovatelnými obavami.
Bulvár místo vybírání kožichů
Někteří vědci tvrdí, že tendence klevetit o sousedech má kořeny v naší evoluční minulosti. Oxfordský antropolog Robin Dunbar, který na toto téma napsal knihu, uvádí, že drby a jazyk se vyvíjely v době, kdy skupiny primátů začaly být příliš velké na to, aby se jejich vazby stvrzovaly přebíráním kožichů. Jinými slovy, místo aby si navzájem vybírali vši, kupují si lidé bulvární tisk.
Tím se nedá říct, že všechny drby jsou osvětlující a tmelící (i když podle Walkera existuje samostatná kategorie drbů nazývaných "uctivé", jejichž cílem je říkat o lidech výhradně příjemné věci). Když mají lidé pocit, že nikdo jejich slova nezaznamenává, je pravděpodobnější, že se pustí do negativních drbů. Pozitivněji se naladí, když je někdo požádá, aby drb zapsali nebo namluvili na diktafon, dodal Walker.
Ať tak nebo tak, rychleji se šíří zprávy negativní. To Walker potvrdil ve studii, kterou uskutečnil v univerzitním kampusu, kde vypustil do oběhu dvě nepravdivé zprávy - jednu dobrou a jednu špatnou -, přičemž obě ve stejné skupině lidí. O několik týdnů později zjišťoval, kolik lidí na celé univerzitě se o které zprávě doslechlo. Výsledek: více lidí slyšelo tu špatnou.
"To je součást dobře známého psychologického fenoménu," řekl Walker. "Z nějakého důvodu je to špatné silnější." Ale ani negativní drby podle něj nejsou vždy špatné, pokud jsou pravdivé. "Bill Clinton skutečně měl poměr s Monikou Lewinskou a tím, že o tom mluvíte, Billu Clintonovi neubližujete," řekl Walker.
Drby jsou několikrát pročištěny
"Skupina musí něco takového vstřebat. Má právo o tom mluvit." Na rozdíl od oblíbené dětské hry na tichou poštu, kdy se obvykle předávaná věta šeptáním z ucha do ucha čím dál tím více komolí, se drby předáváním od člověka ke člověku více blíží k pravdě, tvrdí Walker.
"Drb prochází spoustou zvažování a tím vlastně jakýmsi druhem očistného procesu. Nepřesnosti z něj odpadávají a pravda má tendenci být koncentrovanější," dodal.
Pokud jde o podstatu drbů uniklých díky WikiLeaks, budou mít "spíše minimální dlouhodobý dopad", řekl Gary Alan Fine, sociolog ze Severozápadní univerzity v Illinois a autor knihy The Global Grapevine: Why Rumors of Terrorism, Immigration and Trade Matter (Globální šuškanda: Proč na drbech o terorismu, imigraci a obchodu záleží).
"Většina lidí se nestará o to, co dělá turecký ministr zahraničí ve volném čase," dodal.
