10. listopadu 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Dříve se lidi báli zvířat, dnes ztráty telefonu, říká legenda psychiatrie

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Profesor Norman Sartorius na pražské konferenci s názvem Beyond Stigma | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Profesor Norman Sartorius na pražské konferenci s názvem Beyond Stigma | foto: NÚDZ
PRAHA Sociální sítě přispívají k změnám v našem myšlení. Představují totiž neustálý přísun informací. Fakta ale mohou být nedůležitá, důležité jsou znalosti a dovednosti, říká psychiatr světového formátu, profesor Norman Sartorius, který se v Praze zúčastnil konference s názvem Beyond Stigma. „Vidím lidi sedět s těmihle přístroji pořád. To je ztráta času, který můžete věnovat jiným věcem,“ uvedl v rozhovoru.

Lidovky.cz: Někteří psychiatři tvrdí, že duševní nemoc má souvislost s životním stylem. Souhlasíte s tímto tvrzením?
Duševní nemoc je způsobená mnoha faktory. Genetickými, zážitky z raného dětství, životním stylem, věcmi, které se vám stanou během života. Pro každou nemoc a člověka je to různá kombinace.

Lidovky.cz: Jaký podíl na to má tolik diskutovaný stres? Je ho přeci jen více než v minulosti...
Opět je zde mnoho faktorů. Ale nejdůležitější faktor je, že jsme se rozhodli netolerovat utrpení. Takže chodíme a říkáme:„Je mi mizerně“. To by před 50 lety nešlo. Je ti mizerně, no samozřejmě. Úroveň naší tolerance k utrpení se značně snížila. Očekávání se zvýšilo. Nechci tolerovat svoje vlastní utrpení - tak někteří lidé jdou k doktorovi, aby jej odstranil. Tak tomu dříve nebylo. Jedna z interpretací tedy je, že stresu není více, jsme ke stresu pouze méně tolerantní. Ale vlastně tím si ten stres zvyšujeme (smích). Myslím tedy, že není více stresu než před 100, 500 nebo 1000 lety. Změnila se naše povaha. Kdysi jste se bál hada, dnes se bojíte, že ztratíte iPhone.

Profesor Norman Sartorius (*1935)

  • lékařský titul v Záhřebu, specializuje se na neurologii a psychiatrii.
  • Působil na University of Zagreb, Institute of Psychiatry v Londýně, University of Geneva, Karlově Univerzitě v Praze a univerzitách v USA a Číně
  • Je šéfem V rámci WHO byl hlavním autorem několika velkých studií o schizofrenii, depresi a systému zdravotních služeb.
  • Zodpovídal za práci WHO na klasifikaci duševních a neurologických poruch.
  • V letech 1977-1993 byl prvním ředitelem Divize duševních poruch WHO. V letech 1993-1999 byl prezidentem Světové psychiatrické asociace (WPAI)
  • Následně se na dva roky stal prezidentem Asociace evropských psychiatrů (EAP), dále prezidentem Asociace pro zlepšení programů duševního zdraví a členem Geneva Prize Foundation.
  • Publikoval více než 350 článků a je autorem nebo spoluautorem více než patnácti publikací.


Lidovky.cz: Co ještě se změnilo?
Přibylo samoty. Technologie zintenzivnily komunikaci a zvýšily zároveň samotu. Proč? Protože lidský kontakt není jen informace. Je to úsměv, objetí, společná procházka, věci, které se dělají společně. Informace je jen malá část. Samota je výrazný stresový faktor a rizikový faktor duševního onemocnění. Jsou tu ale také další nové faktory, jako třeba úroveň hluku.

Lidovky.cz: Co může člověk udělat pro to, aby zůstal duševně zdravý? Pro mladé lidi je důležité mít čas na sebe. Každý by měl denně, alespoň krátký čas, přemýšlet o sobě, o světě, o tom, jak se věci vyvíjejí. Třeba půlhodiny. Seřadíte si priority. Ta nevědomá rychlost, s jakou se hrneme vpřed, sice nezpůsobí duševní nemoc sama o sobě, ale má vliv na pocit štěstí a spokojenosti se životem.

Lidovky.cz: Mohou duševní zdraví ovlivnit sociálně sítě?
Očividně se staly velmi mocnými. Představují dilema: Máme je kontrolovat či nemáme? Pokud ano, tak omezujete lidskou komunikaci a svobodu projevu. Pokud ne, je jednoduché sociální sítě zneužít, což vidíme často. Je to tedy velmi komplikované.Nejsem si jistý jejich přesným dopadem na duševní zdraví. Jistě ale přispívají k změnám v našem myšlení, a to ve smyslu neustálého přísunu informací, které mění naše názory. Naše vzdělávání je vlastně nedostatečné, protože nás neučí životní dovednosti, jak zacházet s moderními technologiemi.

Profesor Norman Sartorius na pražské konferenci s názvem Beyond Stigma
Profesor Norman Sartorius na pražské konferenci s názvem Beyond Stigma

Lidovky.cz: Co konkrétního tím máte na mysli?
Třeba to, jak omezíme celkový čas strávený s technologií. Vidím lidi sedět s těmihle přístroji pořád. To je ztráta času, který můžete věnovat jiným věcem. A člověk by se měl naučit, jak si jej bude lépe rozdělovat, trochu technologie, trochu života. Uvedu ještě jiný příklad, z knihy 10 000 hodin. V knize jde o čas, který jsme strávili na základní a střední škole. Autor této publikace tvrdí, že se učíme příliš mnoho věcí, které nepotřebujeme. Je to až příliš zaměřeno na fakta. Jak se ale představíte ve firmě, kam jdete na pohovor? Jak pozdravíte druhého člověka? Jak rozlišit mezi přátelským chováním a sexuálními návrhy? Většina lidí se to učí hořkou zkušeností. Ale to není nutné. Můžete děti učit mnoha věcem o životě, o hendikepu, o toleranci... Začněte ve věku 5 let, ne 37.

Lidovky.cz: Proč vlastně chápeme duševní nemoci jinak než ostatní nemoci? Je to proto, že je těžší jim porozumět?
Hlavní důvod je protože jí nerozumíme jako společnost. Lidé s duševním onemocněním jsou někdy, velmi zřídka, nepředvídatelní. Duševní nemoci jsou tedy pro lidi velkou neznámou. Lidé se někdy chovají nevyzpytatelně a toho se ostatní bojí. Dříve také byla duševní nemoc spojována s těmi nejpodivnějšími případy. Dnes už ale v psychiatrii naprosté většině lidí rozumíme. Není to tak podivné. Bohužel obrázek člověka s duševním onemocněním, jako šílence s nepochopitelným chováním zůstal.

Lidovky.cz: Experti ani veřejnost se nedokáží shodnout na tom, zda duševního onemocnění přibývá. Lze mluvit o vzrůstajícím trendu?
Je rozdíl mezí výskytem (incidence) a rozšířením (prevalence). Potíž je zjistit, kolik nemocných lidí je v populaci v určitém časem. Vypadá to, že dnes je více lidí ohroženo. Populace stárne. To znamená, že nemoci, které dříve nebyly přítomné, protože lidé dříve zemřeli, dnes přítomné jsou. Nejmarkantnější je demence. Deprese většinou začínají kolem 30 nebo 40 let. V mnoha zemích se například podařilo významně snížit dětskou úmrtnost. Více lidí se pak dožije věku, kdy se může rozvinout schizofrenie. Myslím, že vyšší prevalence (podíl počtu jedinců trpících danou nemocí a počtu všech jedinců ve sledované populaci – pozn. Red.) je tedy výsledkem demografických změn ve společnosti. Není to tedy o zvýšení počtu případů.

Lidovky.cz: Děje se to samé ve všech zemích, například i v těch rozvojových?
Děje se to všude. V rozvojových zemích se zvyšuje délka dožití, proto se více lidí dožívá věku, kdy je vysoké riziko. Přibývá tedy případů duševních nemoci. Moderní medicína k tomu přispívá, lidé jsou zkrátka ohroženi delší dobu.

Lidovky.cz: Měly by se tedy podle vás národní a globální agentury zaměřit na boj proti duševním nemocem?
Asi 40 % postižení na světě způsobí duševní a neurologické poruchy. Pokud srovnáte všechny nemoci podle počtu ztracených let života, mezi deseti nejhoršími je pět psychiatrických diagnóz. Lidé s duševní nemocí navíc procházejí obdobími velikého utrpení. Navíc člověk, který má nějakou duševní nemoc nebo jakoukoliv jinou nemoc, netrpí sám. Většinou s ním trpí jeho rodina, blízcí.

Lidovky.cz: Jak si vysvětlit, že to stále ještě není priorita?
Donedávna to nebyla priorita, protože jsme neměli léčbu. Duševní nemoci nyní mohou být léčeny efektivními léky a péčí. To je relativně novinka, zhruba posledních 30 let. Ale postoje lidí se tak rychle nemění.

Lidovky.cz: I jiné nemoci jsou hodně stigmatizující, například HIV nebo AIDS.
Když byla vynalezena léčba lepry, snížilo se vyloučení lidí s leprou. Když byly vynalezena antiretrovirální léčba HIV, vnímání této nemoci se o něco zlepšilo.

Lidovky.cz: Tak to ale u duševních nemocí není...
Přesto je stigmatizace podobná. Veřejně utvářený obraz člověka s duševní nemocí je založený na nepochopitelném chování. Náš svět je založen na předvídatelnosti. Předvídám, že auto pojede tímhle směrem, tak zastavím. Kdybych ale nebyl schopen odhadnout, kterým směrem auto pojede, měl bych z něj pořádný strach. Kdyby se všichni lidé s duševní nemocí chovali předvídatelně, ostatní by je přijímali. Jsme ochotní přijímat i zabijáky, kteří se chovají předvídatelně, víme, že jsou zabijáci, víme, že když půjdete na nebezpečná místa, budete v nebezpečí. U duševně nemocných lidé mají pocit, že nikdy neví, kdy se stanou nebezpečnými. Může to být po obědě, může to být za denního světla na ulici, kdykoli jindy.

Lidovky.cz: Lidovky.cz:To jsou postoje lidí, které lze změnit jen velmi obtížně. Jaké jsou ale protiargumenty?
První je potřeba si uvědomit, že svět duševních nemocí je široký. Zahrnuje velké spektrum lidí, s lehkými stavy, obsesemi, depresemi a tak dále. Tisíce lidí s těmito stavy se chovají naprosto předvídatelně. Tihle lidé jsou ale také zahrnuti do skupiny, která má pověst nepředvídatelných násilníků. A to jim významně komplikuje život.

Lidovky.cz: V Praze nedávno zavraždila žena jednoho nakupujícího. Proběhla intenzivní diskuze o tom, zda tato žena měla být propuštěna z nemocnice v Bohnicích. Jaká jsou vhodná systémové opatření, aby se snížila rizika? Předvídat násilný čin je obecně velmi těžké, u všech lidí. Ale riziko násilí by všeobecně nemělo být důvodem pro permanentní vyloučení všech lidí s duševním onemocněním ze společnosti.

Lidovky.cz: V Česku se chystáme zavést komunitní péči, čili soubor služeb, programů a zařízení, jehož cílem je pomoci lidem s duševní poruchou žít v podmínkách co nejpodobnějších těm v běžném životě. Veřejnost se ale lidí s duševní nemocí obává. Co s tím?
V padesátých letech se začalo uznávat, že stav některých léčeben je strašný, že život v nich není vhodný pro lidské bytosti. Převážil názor, že je lepší pacienty vrátit mezi lidi a do náruče rodin. Tento proces má ale několik podmínek. Změna musí být postupná a lidé se musí mnoho věcí naučit. Je potřeba s komunitami pracovat. Je potřeba zjišťovat, kdo je schopen v komunitě žít, a které rodiny jsou ochotné je přijmout zpět. Příklad: pokud má rodina malé dítě, nemusí být schopna přijmout zpět dědečka, který má těžkou demenci a vyžaduje nepřetržitou péči. Je potřeba vyvinout kritéria.

Lidovky.cz: Jaké otázky je nutné si položit?
Je tento člověk schopen žít v komunitě, je tato rodina ochotná jej přijmout, má na to prostor a schopnosti, co potřebují za podporu – dávky, znalosti, větší byt? Mohou třeba poskytovat služby 24 hodin denně. Není to sranda a stojí to peníze. Největší omyl je propustit lidi z nemocnic a léčeben a nenavázat na to žádnou péči a služby. Je důležité naučit lidi v komunitě, jak přijmout lidi s duševním onemocněním, a také naučit tyto lidi žít v komunitě. V jedné nemocnici v Londýně kolegové strávili rok diskuzemi a vzděláváním své komunity. Pokud tohle neproběhne, šance, že něco dopadne špatně, je veliká. Lidé, kteří mnoho let strávili zavření v léčebnách, mohou být ve špatném stavu. Jak špatné to může být? Na Kubě se lidé po 20 letech v léčebně museli znovu učit mluvit, zapomněli dokonce své jména. Když Castro ovládl zemi, navštívil ihned tuhle nemocnici, tohle peklo na zemi. Ptal se na jména, většina lidí nevěděla, lidé tam žili jako zvířata. Tak dostali nová jména. To je jen takový malý příklad zpětného uvádění do života a humanizace podmínek.

Lidovky.cz: Je nějaká země, kde bychom se mohli ze zkušeností poučit?
Ne, žádná země nemá dokonalý model. Musíme zkrátka vnímat všechno, co je dobré a co se osvědčilo v různých zemích. Program ve vaší zemi by měl být mozaikou těch nejlepších dílů. Je to především na lidech. Pokud máte dobře nastavenou reformu, ale dobrou práci odvádí jeden z deseti, tak je to k ničemu. Vzpomenu ale třeba na Nizozemí, tam mají dobrou péči o lidi s demencí. A městečko Geel. Komunitní péče tam existuje přes tisíc let. Je to nedaleko Bruselu, mají tam přes 100 lůžek. Rodiny v okolí přijímají pacienty ve svých domovech a dostávají za to peníze. Pacient se stává součástí rodiny, třeba s nimi i pracuje. Dvakrát týdně přijde do domu sestra a probere se všemi, co potřebují. Pokud je problém, vezmou pacienta do nemocnice. Počet pacientů v rodinách jednou překročil 4000. Nemají tam žádné incidenty.

Lidovky.cz: To se ale bavíme o důsledné péči. Co může každý člověk udělat pro lepší život lidí s duševním onemocněním?
Každý může pomoci. Začít je potřeba od přijmutí lidí s duševním onemocněním. A každý může začít úsměvem.

Interview bylo pořízeno v angličtině, text je překladem do češtiny.

Jiří Pasz (Národní ústav duševního zdraví), Šárka Kabátová
  • 2Diskuse
Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz