LN Těší vás udělení Státní ceny za literaturu?
Když se řekne Státní cena, tak nám starším okamžitě vytane přídomek "... Klementa Gottwalda". Ale když mně oznámili, že jsem nominován já a za svou druhou knížku, bylo mi jasné, že bolševik skutečně padl a moje radost už z té nominace byla dvojnásobná.
LN Četl jste další nominované knihy?
Ajvazův román Prázdné ulice jsem si teprve koupil, kdežto jeho knížku Druhé město jsem četl velmi pozorně, protože před několika lety jeden náš student tu knížku adaptoval pro film. Básnickou sbírku D. Ž. Bora Klonování času neznám, ale taky se do ní podívám. Myslím, že tu cenu mohl dostat kdokoliv z nás.
LN První knihu Uútulku 5 jste napsal v roce 1963, vyšla však až o čtyřicet let později. V tomtéž roce debutoval třeba Hrabal, Fuks - bylo by zajímavé sledovat, jak by vaše kniha uspěla v tomto kontextu.
Zajímavé by také bylo, co by bylo se mnou, kdyby kniha tehdy vyšla... možná bych dnes byl autorem dvaceti zmršených knih. Když mi začali říkat: tohle je špatně, tamto se nesmí, toto ven, pochopil jsem tenkrát, že pro mne sen o spisování skončil.
LN Přitom tato léta dnes vnímáme jako dobu značného uvolnění, vycházelo mnoho dobrých knih.
Ano, i kritických, ale většinou od autorů, kteří byli v KSČ. Kdežto autor, jehož matka utekla z basy jako politický vězeň, zůstal pro ně i nadále třídním nepřítelem nebo aspoň podezřelým živlem. Já jsem to tak neviděl, ale oni sami mně to připomněli.
LN Vaše knihy jsou do značné míry autobiografické, jak moc zpětně litujete toho, že se soukromé stalo veřejným?
Edgar Dutka
Část dětství strávil se sestrou v dětském domově, neboť jeho matka byla zatčena za převádění přes hranice. Později uprchla z vězení i za hranice do Rakouska a rok se marně pokoušela vyreklamovat své děti z Československa, poté odjela do Austrálie. Tam autor pobýval v letech 1968 - 1969. Poté absolvoval (1971) na Katedře scenáristiky a dramaturgie FAMU, kde dnes vyučuje. Od roku 1974 pracoval ve Studiu Jiřího Trnky a studiu Bratři v triku. Knižně debutoval povídkovým souborem U útulku 5 (2003), poté publikoval román Slečno, ras přichází (2004), oba tituly vydalo nakladatelství Prostor.
Moje psaní je jistým způsobem sebedestrukce - po napsané knize zůstává v člověku velká díra, rozdal svůj sen. Nápad na román Slečno, ras přichází pochází už z roku 1969, pořád ve mně byla Austrálie a - najednou prázdno. Mé knihy však nejsou beletrizovanou autobiografií (ta druhá už vůbec ne), to by mě mrzelo, kdyby byly takto přijímány - je to totiž přesně naopak: pravdou se stalo to, co jsem napsal. Ale vůbec toho nelituji. Mám radost, že se mně to povedlo a už to zůstane věcí veřejnou.
LN Proč je váš román Slečno, ras přichází vyprávěn z pohledu feny?
Abych v tom zmateném proudu vědomí umírající psice mohl říct ledacos, co by prošlo Thomasu Mannovi, ale neprošlo mně.
LN Jaká bude vaše další kniha?
Bude se jmenovat Plot a bude o chlapovi, který se vrátil z těžké basy a vlastně v ní do smrti zůstal. Jestliže jsem to tímto zakřikl, bude se jmenovat jinak a bude o něčem jiném.
