Hrdinu nechává putovat ve vodách internetu, kde ostrovy nemají jasné obrysy a postavy jistou identitu. Inscenace je kabaretně pestrá, melancholická i zábavná. Její slabinou je ale chybějící silnější téma, jež by se jí během plavby po virtuálních vlnách podařilo otevřít.
Odysseus (Ján Sedal) je stárnoucí manžel, který v posteli vedle celoživotní partnerky tráví noci s iPadem a chatuje pod přezdívkou řeckého hrdiny. Jeho žena (Marie Ludvíková) je na tom obdobně, ovšem jmenuje se Marlene Dietrich. Jejich cesta se protne s Médeiou na invalidním vozíku (Simona Peková), Lady Gaga (Erika Stárková), Othellem (Cyril Drozda) nebo Herakleitem z Efesu (Miloslav Maršálek).
SKUTR už má za sebou úspěšnou inscenaci na podobné téma – Nickname z roku 2004, která o internetové komunikaci paradoxně vypovídala neverbálními prostředky pohybového divadla. Nejnovější titul dvojice SKUTR se drží kabaretní formy korespondující s pestrostí a multimediálním charakterem Facebooku.
Inscenaci na klavír doprovází Martin Jakubíček, zazní velmi různorodý výběr písní, od drsných Zlatokopek rapera Patrika Vrbovského (Rytmus) po sladce znějící melodii Erica Claptona nebo kytaristy Andreje Šebana. Hudební výběr je široký, jako by každý měl mít možnost odkliknout si vlastní píseň.
"To se mi líbí"
Scénu tvoří centrálně umístěná postel a několik kusů běžného mobiliáře, pravda, mírně vizuálně posunutého od reality (ze splachovače záchodu vyroste záhon karafiátů). K lehké stylizaci dochází i v textu. Dialogy postav (částečně jazyk, ale více témata) jsou poetičtější a závažnější, než by člověk očekával. Vycházejí z přezdívek postav – například Odysseus je vyzýván, aby vyprávěl příběhy o moři a podobně.
Lehce nereálnou atmosféru posiluje přelévání příběhů jednotlivých postav, někdy bizarní kombinace jejich vizuální podoby a přezdívek – objeví se například Herakleitos z Efesu v lidovém kroji. Nejde ale o nijak složité souvislosti. Herakleitos je přezdívka odkazující k nemožnosti návratu do starých časů. A její nositel zkrátka kdysi miloval Marlene a lidové písničky.
Inscenace má melancholickou polohu, v níž postavy sní nebo rekapitulují své životy. Vyváženě se ale divákům dostane i komických skečů. K velmi povedeným patří krátký a dobře vygradovaný dialog poskládaný pouze z rozložených smajlíků – dvojtečka, pomlčka, konec závorky, enter.
Diváky čeká také groteskní verze již zmíněné písně Patrika Vrbovského zpívaná Cyrilem Drozdou, který sprosté nadávky na ženy Zlatokopky vášnivě vykřikuje coby Othello s černě nalíčeným středem obličeje, nahým břichem a kožešinou kolem krku. Obě polohy inscenace se vyváženě doplňují, obě herci dobře ovládají.
iPady v záchodě
Škoda závěrečného obrazu – když je zpod postele vytažena první skleněná zásuvka naplněná na dně vodou, je šplouchnutí vlnky originální vizuální tečkou. Když jsou postupně takto vytaženy další tři zásuvky, kouzlo se ztrácí a scéna působí těžkopádně.
Jak se vyznat ve virtuální džungliSKUTR a kol.: Všichni jsme Marlene Dietrich aneb Studie Odyssea |
Když obě hlavní postavy v závěru vystoupí z virtuálních dialogů, vloží své iPady do záchodové mísy a vrátí se do společného lože, získá inscenace navíc – přestože autoři nechtěli usilovat o hodnoticí výpověď – rozměr poetické moralitky.
