Množství krve tekoucí z hluboké rány na mém pravém předloktí nasvědčovalo, že jsem si způsobil vážnější úraz. Ve tři ráno pro mě konečně přijeli z jedné mezinárodní pekingské nemocnice. Do prostor pohotovosti mě z vozu doprovodily dvě sestřičky. První co jsem spatřil byl australský kameraman, kamarád Mark. Hned bylo jasné, že má rozdrcený nos. Z módních brýlí mu na pravém uchu visela jen půlka.
"Kdo ti to udělal?" vyhrůžně se zeptal, vrávoravě ke mě přistoupil a zíral na mou zakrvavenou košili a džíny. V tu chvíli jsem si s hrůzou všiml, že na lehátku za Markem leží další kámoš, skotský kameraman Steve. "Nikdo, prošel jsem dveřma," doznal jsem. "Co se ale stalo vám?" ptám se. "Vy se všichni znáte?" s úžasem přerušuje konverzaci lékař ve službě, doktor Li.
Mark pokračoval, že byli napadeni v baru ve čtvrti Sanlitun. Oblast je centrem pekingského nočního života. "Bez provokace se na nás vrhl obrovský černoch. Byl to šílenec. Vypadal jak zfetovaný a házel s náma jak s hadrovýma panákama. Přitom nás stihnul mlátit motorkářskou přilbou," popisoval zmatek v baru asi šedesátikilový Mark a dodal: "Schoulil jsem se na zemi do klubíčka, nechal do sebe kopat a modlil se ať to přežiju."
Naštěstí přežil. Steve přežil také, ale s tříštivou zlomeninou klíční kosti. V baru s nima byl i irský kameraman Paul, ale vyvázl jen s modřinama. Já jsem skončil na operačním sále, kde mi zašili pořezanou kůži, šlachu a sval. Přesekané žíly a nervy se prý zahojí samy.
Mark si pořídil nové brýle a už zase točí, Steve má na klíční kosti deseticentimetrovou kovovou destičku a bude v pracovní neschopnosti několik měsíců. Já jsem skončil s dláhou na šěst týdnů.
Minulou neděli mi (mimo jiné vynikající) doktor Li vytahoval stehy. S pobavením vzpomínal na osudnou noc: "Tři cizince jsme najednou na pohotovsti ještě neměli. A navíc aby se všichni znali. Ach, ta zahraniční média..."
