Pondělí 6. května 2024, svátek má Radoslav
130 let

Lidovky.cz

Film Zlověstný: Spisovatelé to mají těžké, ti hloupí zvlášť

Kultura

  7:00
V americkém hororu Zlověstný režiséra Scotta Derricksona se docela pozoruhodným způsobem spojuje inspirovanost s mechaničností a klišé, intenzita s bezbřehou stupiditou. Film o síle obrazu se stává nezamýšlenou ilustrací limitů soudobé zobrazovací techniky.

Copak to tu máme? Ellison Oswalt (Ethan Hawke) zkoumá historii domu, kam nastěhoval svoji rodinu. foto: HCE

Hrdinové a hrdinky strašidelných příběhů dost často trpí nemalým deficitem intelektu, zvlášť ve vypjatějších situacích podávají mentální výkony hodné štoudve, pučtoku, tága, nešetrně okopávané zeleniny. Příslovečný je jejich sklon reagovat na nebezpečí promptním přesunem na nejtemnější místo v dosahu, z nějž už není šance uniknout někam dál. Spisovatel Ellison Oswalt (Ethan Hawke), hlavní postava hororu Zlověstný režiséra Scotta Derricksona, i v téhle silné konkurenci vyniká. Jeho stupidita je prakticky bezkonkurenční.

Ve snaze restartovat kariéru autora kriminální non fiction se rozhodne zpracovat kauzu záhadného vyvraždění rodiny kdesi na malém městě. Aby náležitě nasál atmosféru, nastěhuje se do domu, kde oběti žily. A vezme tam i svou manželku a dvě děti, kterým ovšem o historii jejich nového příbytku neřekne. A nedosti na tom – když mu v domě jakási záhadná síla začne podstrkovat hrůzné amatérské záznamy zločinů, ve svém mlčení vytrvá. Je totiž přesvědčený, že napíše bestseller, a usilovně na tom pracuje, přesněji řečeno se plouží po domě sem a tam a občas si dá panáka.

K jedinému prozaickému výkonu se vypne ve chvíli, kdy se dodívá na jeden z těch děsivých záznamů, to si pak verzálkami napíše na kartičku: Kdo natočil ten film? Asi tak.

Mdlý klon Kubricka

Autorův záměr předvést, že tvůrci často bývají sebestřední a bezohlední, je zjevný, stejně jako to, že postava Ellisona je pro něj také sebeprojekce, řeší si přes ni nějaké vlastní věci. Neznamená to ale, že bylo proto nutné udělat z hlavního hrdiny mdlý klon Jacka Torrance z Kubrickova Osvícení, navíc postižený těžkým zásahem pavlačí.

Derricksonův film je kompilace často používaných prvků – strašidelný dům, děsivé domácí video, dávná kletba, zlověstné dítě, holčička, která maluje idylické obrázky a jednou jistě nakreslí cosi onačejšího. Dojde i na obligátního badatele z nedaleké univerzity, který má dokonalý přehled o starověkých zlovolných entitách, jejichž jména by mohla posloužit jako inspirace pro všechny metalové kapely z okresu. Podobně pestré jsou i kinematografické vlivy, které Derrickson v Zlověstném uplatňuje – od klasických vyvražďovaček po japonské horory počátku tohoto století. Do jisté míry se mu daří složit z toho všeho cosi původního, jenomže vždycky, když se jeho film nadechuje, srazí ho nedostatek citu pro míru nebo prachobyčejná hloupost.

Na Zlověstném se také projevují omezení současné natáčecí a projekční technologie – digitálního záznamu ve vysokém rozlišení, který tlačí kinematografii k popisnému hyperrealismu. Jestli se něco nehodí k hororu, je to právě tohle. Objevíli se na chodbě dětský přízrak, vskutku není nutno, aby mu divák byl schopný spočítat všechny žilky na bledé tváři. Horor přece žije z náznaku, nedořečenosti, hrůza by měla nechávat prostor pro imaginaci diváka, bezmocného hypnotizovaného svědka. Možná vědomý si toho limitu halí Derrickson většinu filmu do tmy, chce nechat pracovat zvuk, většinou ale nedokáže odhadnout správnou míru – jeho strašidelný dům zní jako kvadrofonní industriální symfonie, což skladatel Christopher Young jistí několika vrstvami varovného hučení.

Zlověstný

USA 2012
Režie: Scott Derrickson
Hrají: Ethan Hawke, Janet Rylanceová a další
Premiéra 1. 11. 2012

V několika okamžicích ovšem film skutečně získává skutečnou sílu. Především když si Ellison promítá nalezené záznamy, nejenom proto, co je na nich natočeno. Osmimilimetrový film se svou specifickou barevností, neostrostmi, trhaným pohybem je ideální médium pro zpřítomnění hrůzy, a když s ním pracuje, je Derrickson najednou velice jistý. I Youngova hudba je v těch pasážích inspirovaná, nehraje všechno pro první signální. Do chabé konstrukce příběhu tak vstupuje něco intenzivního a osobního – taky tu filmař vypráví o zhoubném kouzlu promítačky. Vypravěčská nedostatečnost a zbytečný polopatismus ten plamen ale vždycky spolehlivě udusí; finále, které mělo a snad i mohlo mít sílu zlého snu, nakonec jen tak prošumí.

Ještě než k němu dojde, si autor neodpustí kázání o síle obrazu – o tom, že člověk by se neměl dívat na všechno, protože by to v něm mohlo otevírat bránu zlým silám. Vzhledem k tomu, co v předcházejících minutách na plátně ukazoval, působí tohle poučování dost drze.