1. Některé z největších hitů natočil Jihokorejec
Kim Čong-il byl zanícený filmový fanoušek, který zajistil filmovému průmyslu bohaté financování v 70. a 80. letech minulého století. Nebyl ale údajně spokojený s kvalitou filmů, které produkovali jeho krajané. Proto nařídil v roce 1978 unést jihokorejského režiséra Sin Sang-oka a donutil ho, aby točil filmy pro jeho režim. Unesena byla i Sinova bývalá manželka, herečka Čche Un-i. Sinovy zkušenosti mu umožnily, aby se v KLDR točily filmy, které sice byly dál prošpikovány propagandou, ale zároveň měly i poutavější, zábavnější hodnotu.
Mezi nejoblíbenější filmy z jeho dílny patřil akční válečný film Na útěku (Talchulgi), který končí výbuchem skutečného vlaku, který mu i se zásobou dynamitu dal k dispozici Kim Čong-il, aby scéna vypadala přesvědčivě. Dalším pak je Pulgasari - severokorejská verze japonské Godzilly. Sin a Čche utekli během cesty do Vídně v roce 1986. Film Pulgasari byl v té době čerstvě dokončený. Kim Čong-il nechtěl přiznat, že ho natočil Sin, a proto v titulcích byl uveden jako autor pomocník režiséra. Sin pokračoval ve filmařské kariéře v USA a Jižní Koreji až do své smrti v roce 2006.
KLDR slaví 65. výročí revoluce
2. Nejhorší herci jsou Američané
Mnoho severokorejských herců vystudovalo Pchjongjangskou univerzitu kinematografie a dramatického umění. Ovšem coby propagandistický nástroj mnoho severokorejských filmů vyžaduje zahraniční postavy, zvláště pak Američany, do rolí padouchů. Pokud KLDR potřebovala cizince, aby se objevili ve filmu, požádala ty, kteří v zemi žili. "Mohl být o to požádán prakticky kdokoli - zahraniční studenti, profesoři i sportovní trenéři. A obvykle neřekli ne," prohlásil Johannes Schonherr, autor knihy Severokorejská kinematografie: Dějiny. Rozhodně ale nemohli mluvit do toho, o čem filmy byly, a "většina z nich byla jako herci příšerná", dodal.
Mezi nejznámější severokorejské filmové Američany patří Charles Jenkins, Larry Abshier, Jerry Parish a James Dresnok, kteří zběhli do KLDR v 60. letech. A všichni čtyři hráli zlotřilé kapitalisty v propagandistické filmové sérii Bezejmenní hrdinové z roku 1978. Charles Jenkins později prohlásil, že ho k hraní ve filmech donutili a že jet do KLDR byla "nejpitomější věc", jakou kdy udělal. James Dresnok patrně v Severní Koreji stále žije a mezi místními obyvateli je slavný; říkají mu Arthur podle postavy, kterou hrál.
3. Filmy přijdou za tebou
Návštěvy kina jsou v KLDR velmi oblíbené mimo jiné i kvůli omezeným možnostem večerní zábavy. Ovšem filmy se promítají i v továrnách, zemědělských družstvech a vojenských kasárnách. Při takovém kolektivním promítání je obvykle přítomen dohlížitel či komisař, který se na konci ptá diváků na jejich hodnocení filmu. Pak je velmi důležité, aby dotázaní správně vyhodnotili jeho politické poselství.
4. Propagace velkých vůdců...
Severokorejské filmy zahrnují několik různých žánrů, všechny ale sdílejí stejné poselství. "Všechno nakonec končí u propagace Kim Ir-sena, Kim Čong-ila nebo strany," řekl Simon Fowler, filmový kritik a autor blogu o severokorejských filmech. Filmy zasazené do období před dynastií Kimů a vznikem KLDR "ukazují kontrast mezi životem v minulosti a mnohem lepším životem za vlády Kimů", dodal. Například film Květinářka ukazuje Severní Koreu za japonské okupace, kdy hrdinové úpí pod útlakem vrchnosti podporované Japonci. Za padouchy ve filmech bojových umění jsou dosazeni Japonci nebo Američané; navzdory napětí s Jižní Koreou se Jihokorejci v rolích zloduchů obvykle neobjevují.
5. ... ale ne jejich zobrazování!
Ačkoli většina filmů zdůrazňuje význam Kim Ir-sena a Kim Čong-ila, jen zřídka se jejich postavy ve filmech objeví. Často jsou ale zobrazeni nepřímo. Například ve válečném filmu někdo přijme telefonát od Kim Ir-sena, který udělí geniální vojenský příkaz. Ve chvíli, kdy telefon zazvoní, si všichni přítomní urovnají uniformu a generál zvedá sluchátko, jako by to byl živoucí předmět a navíc se svatozáří.
Obří mozaika Kim Čong-ila
6. Hraje i armáda
Severokorejské vztahy se sousedními zeměmi a trpká historie japonské okupace v letech 1910 až 1945 znamenají, že epické válečné filmy jsou klíčovou součástí propagandistické strategie. Severokorejská armáda provozuje produkční středisko sloužící výhradně k natáčení válečných filmů. Poskytuje vojáky jako kompars, stejně jako nezbytné vybavení - pochopitelně zdarma.
7. Silné ženy a průměrní muži
I když KLDR vždycky vedli muži, její propaganda má tendenci ukazovat silné ženské postavy. Sportovkyně, vojačky, špiónky a dokonce i dopravní strážnice se dočkaly zpodobnění v severokorejských filmech. Ty ukazují "silné, tvrdě pracující ženy, které se obětují pro své vůdce", řekl Schonherr. Ale zatímco ve starších filmech. zvláště pak těch s bojovým uměním, se objevovali mužští hrdinové, v novějších snímcích je "spousta slabých mužů", dodal. "A ženy je musí naučit, jak se vydat správnou cestou." Důvodem může být skutečnost, že všemocnými postavami v KLDR jsou muži z dynastie Kimů - a ti si nepřejí mít hrdinské soupeře, vysvětlují experti.
8. Pan Bean v KLDR
I když KLDR přísně kontroluje sdělovací prostředky i internet, zahraničním filmům se příležitostně podaří do země proniknout. Promítají se na Pchjongjangském mezinárodním filmovém festivalu, který se koná každé dva roky. Tak se do KLDR dostal například Mr. Bean nebo film Královna Alžběta: Zlatý věk. Evita je patrně jediný americký film, který se kdy v Severní Koreji promítal. Mimo festival je pro Severokorejce velmi výjimečné vidět zahraniční film. V roce 2010 se takovým svátkem stala fotbalová komedie Blafuj jako Beckham, kterou odvysílala místní televize.
9. Zákaz jízdních kol a rozepnutých knoflíků
Do KLDR se dostalo několik zahraničních filmařů, kteří nabídli pohled na to, jak myslí místní cenzoři. Když v zemi natáčeli Lynn Leeová a James Leong dokument o severokorejské kinematografii, museli splnit přísné podmínky včetně požadavku ukazovat denně natočený materiál cenzorům. Během celého pobytu měli "opatrovníky", kteří bránili tomu, aby natočili cokoli kontroverzního. Ale i tak je dokázali cenzoři některými požadavky překvapit. "Nelíbily se jim záběry lidí na kolech a záběry lidí s rozepnutými knoflíky na košili," řekla Leeová. A ve filmu se nesměly objevit ani záběry elektrického vedení na ulici.
10. Správný záběr na Kimy
Dalším problémem, na který Leeová narazila, byly záběry na portréty či sochy Kim Ir-sena a Kim Čong-ila. "Cenzoři neměli rádi záběry, kde vůdci nebyli celí," řekla. "Museli jsme je zabírat jako celek. Jakmile by byla část obrazu nebo sochy mimo záběr, natočený materiál neprošel. To byl velký problém, protože všude kolem je spousta jejich obrazů a někdy si ani neuvědomíte, že je má kamera v záběru, když ostří na někoho jiného."
Severokorejci shromáždění před bronzovými sochami Kim Ir-sena a Kim Čong-ila
