25. října 2012 12:56 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Dunajský střed
aneb Zrození Draculy

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 24Diskuse
Po němž tu zbyly již jen matné stíny | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Po němž tu zbyly již jen matné stíny | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
S pohledem z okna na neproniknutelnou šeď pozdně říjnového nebe, vrací se myšlenky na rozzářenou oblohu dávno již minulého léta, po němž tu zbyly už jen matné stíny. Pokusím se je pro sebe a snad pro pár čtenářů vyvolat.

K tomu mi poslouží návrat o dva a půl měsíce zpět, na konec výletu, který jsem dosti nadneseně nazýval "dunajskou cestou" (viz fotoblog Chvála perkeltu), a jehož závěr nebyl v Györu-Rábu (viz fotoblog Ráb oko klovající), nýbrž zbýval mi ještě poslední úsek, za jehož cíl jsem si určil slovenské město Dunajská Streda – Dunaszerdahely po maďarsku.

Dunajská treda – Dunaszerdahely po uhersku

Z Rábu je nutné zamířit přímo na sever. Nalézt cestu po malých silnicích, kde bych se cítil se svým velocipédem bezpečný před nákladními kolosy, jež to drtily týmž směrem, nebylo snadné. Ale po těch týdnech si již na podrobnosti nevzpomínám. Vím jen, že jsem šťastně projel vesnicemi Kisbajcs a Nagybajcs, za nimiž jsem už tušil Dunaj. Pak ještě nějakou chvíli po náspu a už jsem byl u něj, u té mohutné žíly, která tady už zase teče přirozeně, neznásilněná gigantickou inženýrskou transplantací tzv. vodního díla, od jehož spuštění právě uplynulo dvacet let.

Vím jen, že jsem šťastně projel vesnicemi Kisbajcs a Nagybajcs

Přejel jsem tedy hraniční most Vámosszabadi – Medvedovo. Most, který už něco pamatuje, se otřásal při každém přejezdu tiráku, když jely blízko za sebou dva, chvěl se přímo hrozivě. Já si se svým kolem připadal docela nepatrný a bezbranný. Pohled ze zrezivělého mostu dolů na řeku, která má do šířky nějakých sto metrů, je přitažlivý: soustava proudů, jež se pod vámi vytváří, působí hypnoticky a člověk citlivěji založený se přistihne, že je váben k sebevražednému skoku. Však odolal jsem tomuto puzení, vzpomněl si na Dunajskou Stredu, kam mám dorazit, a pak i na všechno ostatní, co mě snad ještě v životě čeká, šlápnul do pedálů a vjel na Žitný ostrov.

Pohled ze zrezivělého mostu dolů na řeku, která má do šířky nějakých sto metrů, je přitažlivý

Žitný ostrov je nížina mezi hlavním tokem Dunaje a Malým Dunajem, jenž se z řeky urve někde za Bratislavou a obtočí kus země o velikosti asi tří okresů. Uprostřed je ona Dunajská Středa, která ovšem dostala své jméno ne kvůli tomu, že je v prostředku, ale že se v ní konaly trhy v onu středu – szardu, což král a Žigmund Lucemburský – Zsigmond magyar király potvrdil ještě úředně privilegiem. To slovo "szarda" mají Maďaři od Slovanů, kteří tu byli, to se musí uznat, před nimi, ale zřejmě to s touhle Dunajskou Středou nesouvisí. Maďarské obyvatelstvo tady ve větším převládlo až koncem středověku, zčásti díky kolonizaci, zčásti maďarizací původního etnika. Jméno Žitný ostrov je pěkné, ale zcela nové a uměle vymyšlené, i když chytře. Objeveno bylo až po roce 1918, když se tato část Uher stala volky nevolky součástí Československé republiky a bylo nutné ji nějak čechoslovakizovat. Někdo chytře přišel na to, že německý název Schüttinsel čili "šit-inzl" zní skoro jako žito, které se ovšem německy řekne der Roggen. No a vzhledem k tomu, že je to tam samé pole s nějakým obilím, bylo to přijato. Logicky pak tam v dobách společného státu začínal "boj o zrno". Prázdniny kdysi začínaly vzrušující zprávou, že polnohospodári na Žitnom ostrove započali žatvu. Maďaři tomu ovšem pořád říkali Csálóköz, slovenský Čalokez.

Jméno Žitný ostrov je pěkné, ale zcela nové a uměle vymyšlené, i když chytře.

V podvečer na začátku srpna jsem šlapal horkem nasátým vzduchem po okresní silnici a projížděl vesnicemi, jejichž jména mi zněly libozvučně v slovenštině, stejně jako v maďarštině: Baloň –Balony, Čiližská Radvaň – Csilizradvány, Pataš – Csilizpatas, Padáň – Padány a Mad – Magymad. Ve dvou jsem zastavil, zašel do hospody, dal si radlera, který jsem právě na této cestě poprvé pro sebe objevil. Radler je koneckonců cyklista. Vše, i ten radler, bylo stejné jako v Maďarsku, i maďarština tu byla stejná jako v Maďarsku, ba i televize, kde běžela maďarsky londýnská olympiáda, byla stejná, takže tam byly samé přenosy z plavání a vodního póla, v němž ovšem Maďaři tentokrát pohořeli. Jediný rozdíl byl, že jsem na obsluhou mohl mluvit slovensky.

Ve dvou jsme zastavil, zašel do hospody..

Zdejší dvojjazyčnost je téměř dokonalá a vzhledem k vzdálenosti mezi oběma jazyky, mi připadá obdivuhodná: s kýmkoli jsem se tu dal do řeči, přešel z maďarštiny, do plynné slovenštiny, v níž mluvil bez přízvuku – alespoň mnou postřehnutelného. Bavil jsem se o tom s milou paní recepční, Maďarkou, která říkala, že to je přirozené a všichni Maďaři zde mluví dokonale oběma jazyky. Své děti posílala od mala do slovenské školky a přátelila se se slovenskou rodinou, s níž si na část prázdnin vyměňovali děti – u nás se tomu, když jsme k tomu měli Němce, říkalo posílat na handl, což byl vlastně takový stipendijní pobyt, dnes už není posílat kam. Takže, říkala ta paní, člověk se tu bez problému domluví oběma jazyky, cítí se být maďarskými Slováky a jak mi říkala ta paní, tak většinou jsou rádi, že žijí na Slovensku, neboť je tu prý lépe. Tomu jsem se trochu podivil, ale nijak jsem s tou paní nepolemizoval. Měla jistě k takové státní loajalitě své důvody.

Maďarští občané se tu bez problému domluví oběma jazyky

Byl podvečer, letně teplo, já jsme vjel do Dunajské Stredy. Zprvu jsme měl pocit, že jsem do města vjel ze špatného směru, pak jsem pochopil, že tak vypadá všude a že se nedá nic dělat. Ošklivé panelákové sídliště, roztahané přes půlku města, proluky a ohrady polepené řvavými reklamami na nějaké matrace a levný nábytek, samé křižovatky a pak cosi jako centrum, jež tvoří hlavní silnice a několik starších domů, mezi něž jsou vklíněny podivné architektonické kreace orientem ovlivněného podnikatelského baroka.

Ošklivé panelákové sídliště, roztahané přes půlku města

Bylo zřejmé, že posledních padesát let dalo městu zabrat. V jedné ze dvou pizzerií na hlavní třídě jsem si prohlížel zarámované fotografie snad ze dvacátých let – nápis Baťa a "hostinec" naznačují už republikánské časy. Náměstí není vydlážděné, zato je plné pitoreskního života, koňského a lidského. Pod plachtami jsou rozložené nějaké stoly, na nichž se prodává bůhvíco, třeba klobásy, pálenka a amulety proti upírům. Všude plno koní. Teď je na tom místě zvláštní pusto a prázdno.

V Dunajské Stredě žilo podle sčítání lidu v roce 1930 dva tisíce sto osmdesát šest (2 186) obyvatel mojžíšského vyznání, Židé tvořili třetinu obyvatelstva, zbytek byli Maďaři, žilo tu též pár desítek Čecho-Slováků, Němců a neurčitý počet Cikánů. Před sto lety žila ve městě Židů dokonce polovina všeho obyvatelstva, po Bratislavě (Prešporku) tu byla druhá největší židovská obec v Horních Uhrách. Holocaust přežilo pár jedinců, synagoga byla vypálená, na jejím místě je pomník: Mojžíšovy desky s Božím desaterem tam jsou jako by propáleny autogenem.

Mojžíšovy desky s Božím desaterem tam jsou jako propáleny autogenem

Na okraji města je však také pomník romského holocaustu, romsky by se mělo říct porajmos. Prý je jediný na Slovensku. Byl obložen čerstvými květy: byl totiž 2. srpen, Památný den romského holocaustu – v noci ze 2. na 3. srpna 1944 byl zplynován tzv. cikánský tábor v Osvětimi-Březince, tři tisíce lidí najednou. Přesně před rokem jsem byl v Treblince, také 2. srpna, ovšem o rok dříve, v roce 1943, v tomto asi nejstrašnějším místě na světě vypuklo povstání (viz fotoblog Něžné slovo pro smrt). Této shodě jsem podivil. Stála tam dvojice, s níž jsem se dal do řeči. Ti mi řekli o té unikátnosti toho pomníku. Proč právě v Dunajské Stredě, nevěděli, nevěděli ani o tom, jestli tu nějaký romský koncentrační tábor byl: za války samozřejmě tato část dnešního Slovenska patřila Maďarsku, holocaust židovský i romský tu měl poněkud jiný průběh než na Slovensku – nebo v protektorátě. Nevěděli to ani ti dva, ale přišli sem, protože cítili tu potřebu. Řekli mi však: Ale viete, čo nás mrzí? Dnes tu na slavnosti nebol jediný Rom. A to ich tu žije celé sídlisko. Je im to celkom jedno. - Já se podivil, ale ne zas tak moc. Aspoň, že ten pomník tady stojí, shodli jsme se.

Proč právě v Dunajské Stredě, nevěděli...

S vědomím toho bych se nejraději ubytoval v hotelu Bihari. To jméno, jak jsem druhý den zjistil v muzeu, nese po historicky prvním cikánském muzikantovi Jánosovi Biharim. Byl to prý první cikánský muzikant, který se svým hraním domohl jistého majetku, který oběh života stejně ztratil a zemřel opět správně cikánsky chudý. Narodil se v roce 1764 kousek od Dunajské Stredy, byl první primášem, kterého pustila "lepší" společnost mezi sebe a který získal respekt mezi "normálními" muzikanty, slyšeli ho hrát a ocenili prý dokonce van Beethoven a Ferenc List. Umřel v Pešti v roce 1828. Hotel nesoucí jeho jméno zavřeli nespíš před pár lety.

Já bych ten svět bral. Kdyby zůstal.

Nebyl to ovšem jediný zajímavý rodák. V roce 1832 se tu narodil v židovské ortodoxní rodině Armin Vámbéry, učenec a cestovatel, znalec orientálních jazyků, dobrodruh a nejspíš agent britské tajné služby. Vypracoval celou složitou teorii, podle níž měli Maďaři společný původ s Turky, s nimiž obývali mystickou pravlast Turan, která se rozkládala na východ od Kaspického moře. Tzv. turanismus byl vlivným nacionalistickým směrem Maďarů, kteří se v druhé polovině 19. chtěli odrhnout od habsburské monarchie, přičemž by jim pravděpodobně byl bližší i ten "nemocný muž na Bosporu" než Vídeň. To ale není úplně všechno, co je na tom Vambérym hodné zapamatování. Jako znalec Balkánu tento muž nemohl neznat historky o upírech a zvláště o jednom z nich, Vladu Napichovači. Pravděpodobně je uměl též dobře vypravovat, protože když je převyprávěl jednomu svému irskému známému, ten z toho byl tak nadšen a asi i vyděšen, že sedl a napsal – Draculu. Ten Ir se jmenoval Bram Stoker... I zato je možné být vděčný Dunajské Strede.

No takto varili.

Muzeum, ve kterém jsem se dozvěděl o Biharim i o Vámbérym, se nachází po kostele asi v nejstarším a asi zajímavějším domě ve městě, v tzv. Žltém kaštieli. Inventář tvoří sbírka nejrůznějšího harampádí, jež je rozmístěno dosti divoce po stěnách. Můj sympatický průvodce vypadal jak z maďarské pop-rockové skupiny ze 70. let. Mávnul na halapartny a řekl: to tu zůstalo po Turcích. Nebo přišel k nějakém krámu, natáhl péro a řekl: bude muzika. Zjevně neměl pocit, že by tu přechovávali poklady lidstva. Kdybych mohl v tom městě zůstat déle, asi bych se chtěl kamarádit s ním.

S těmito fantaziemi jsem se probudil v hotelu.

Ale zůstal jsem tam jen jednu noc a druhý den odjel vlakem do Bratislavy – jezdí tady na trase Bratislava - Komárno od loňského roku vlak jedné žluté české dopravní společnosti, docela pohodlný a příjemný.

Během teplé měsíční noci v Dunajské Stredě se mi vracely sny, v nichž jsem viděl město jako zaprášenou ospalou díru ve středu nekonečných polí, na jejichž okrajích táboří divoký romský lid, z jehož středu se ozývá nápěv nějaké teskné kvílivé melodie cikánských huslí. V tom snu jsem cítil vůni koňského trusu a moči a mlaskavé povely sedláků, kteří svážejí na dvoukolácích úrodu na trh, kde již na ně čeká nosatý žid, který si potahuje pejzy a s velkými gesty hořekuje, že tenhle handl ho už zničí, ale nakonec na vše přistoupí a pálenkou to ještě stvrdí. Kousek dál jsme ve snu zahlédl potem a laciným parfémem vonící prostitutky, zmalované a navlečené do ušmudlaných kombiné, jak vyhlížejí z oken epesních podniků na ulici, po níž se procházejí mladí muži a důstojníci, z nichž někteří občas diskrétně zmizí za umaštěnými závěsy, jež oddělují kvelby od ulice, a pak se za pár dní s temným proklínáním jezdí léčit si kapavku do Prešpurku či Pešti... S těmito fantaziemi jsem se probudil v hotelu, jenž svou bordelózní výbavou a výzdobou podněcoval snění o časech, v nichž bych taková města viděl asi nejraději. Tedy tak asi o sto let dříve, než začaly všechny ty katastrofy. Já bych ten zaniklý svět bral.

  • 24Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!