Na tom kafi totiž s námi sedí v plné síle syndrom, o kterém ženy více mluví, takže to vypadá jako jejich výhradní majetek. Je typický pro ženy a menšiny. Ale řekla bych, že je v patách i nejednomu muži. Impostor syndrom.
V češtině nese tenhle syndrom dost brutální překlad: syndrom podvodníka. Nejde přitom o nějaké záměrné šizení okolí, ale o pocit, že v můj prospěch namísto vlastní erudice, zkušeností, talentu a vzdělání zafungovala šťastná náhoda a jednoho dne se na to určitě přijde. Kdo to má, ví, co je to za nervy. Klasika: místo jsem dostala, protože se tam hlásilo málo lidí; zkoušku jsem udělala, protože mi sedla jediná otázka, kterou jsem uměla, a podobně.
Nejde o nízké sebevědomí, spíš rozkolísané do extrémů. Vlastně by to bylo jedno, kdyby se člověk zbytečně neděsil, že se na jeho neumětelství zahalené štěstím a náhodou přijde. S impostor syndromem v zádech se lidé mohou bát změn, povýšení, zvýšení platů, dovolených a všeho, co by jejich domnělé hochštaplerství teoreticky odhalilo.
Čím víc je člověk vidět, tím je to s impostor syndromem horší. Je součástí života i velmi talentovaných lidí. O návalu hrůzy z toho, že se blíží natáčení a svět přijde na to, že vlastně nic neumí, mluví často v rozhovorech Kate Winsletová. „Stejně si pořád myslím, že lidé přijdou na to, že nejsem zrovna moc talentovaná, že je to celé podvod,“ nechala se slyšet i Michelle Pfeifferová. Dokonce i Maya Angelouová, která uměla všechno od psaní knih a scénářů přes tanec až po filmovou produkci a aktivismus a nasbírala za život desítky ocenění, nad svou literaturou pochybovala: „Napsala jsem jedenáct knih, ale pokaždé si říkám: Aha, tak teď to na mě praskne. Všechny jsem balamutila a teď se na to přijde.“
Je to podivný syndrom, který navíc umí popřít sám sebe. Jeho nejfajnovější úroveň je moment, kdy o syndromu jako takovém víme, ale myslíme si, že právě my ho nemáme, protože u nás ale opravdu zasáhlo štěstí a náhoda a omyl, a když budou lidé dostatečně šťourat, tutově to odhalí.
Nejsem kouč ani terapeut, takže přiznávám pochybnosti, že se toho dá zbavit. Nejčastější rada sice zní: sepište si všechna svá nadání a úspěchy a pravidelně si ten seznam čtěte. Jenže já na sepisování nevěřím.
Mockrát jsem viděla, jak si moje přítelkyně psaly plusy a minusy muže nebo pracovního místa. Jak se plusy různě zmenšovaly nebo nafukovaly podle přání ruky, která je psala. Útěchu může skýtat vědomí, že s tímto syndromem zřejmě jakýs takýs talent na něco mám. Takže jestli si myslím, že talent nemám, tak si myslím, že ho mám – je to srozumitelné? Skutečný hochštapler totiž žádné trýznění syndromu nezná. A i kdyby to nakonec všechno byla doopravdy jen šťastná náhoda, taky dobře, protože kdo by nechtěl mít v životě štěstí? Jen se na to nesmí přijít.
