LN Proč jste se rozhodl napsat zrovna o atentátu na Heydricha?
Měl jsem to v hlavě velmi dlouho, protože jsem chodil na střední školu do Resslovy ulice, tedy kolem toho kostela, kde byly stopy po kulometných dávkách, což na mě nemohlo nezapůsobit. Tehdy jsem psal jen krátké povídky, ale říkal jsem si, že jednou bych o tom mohl napsat, až přijde čas. A ten čas pak přišel. Postupně jsem začal vnímat, jak se málo vracíme k vlastním hrdinům, a uvědomil jsem si, že bych se mohl pokusit to trochu změnit. Nicméně v době, kdy jsem začal Dva proti Říši psát, ještě na toto téma nevznikl žádný román - což dnes už zdaleka není pravda. Jde o románovou rekonstrukci, protože do tohoto příběhu nemá cenu cokoliv přidávat, naopak jsem musel několik skutečných postav kvůli přehlednosti vynechat.
Porota 12. ročníku Literární ceny Knižního klubu vybrala vítězný román ze 69 zaslaných rukopisů. Dva proti Říši jsou knižním debutem Jiřího Šulce 1969), jenž vystudoval práva, pracoval v Bezpečnostní informační službě, nyní je zaměstnancem Evropské komise v Bruselu.
Jak jste se snažil čelit tomu, že čtenář už ví, jak to dopadne?
Dva proti říši
To nebylo snadné. To, co je v mém románu snad nové, je třeba úhel pohledu pražského gestapa. Snažil jsem nahlédnout příběh z obou stran. Na gestapu pracovali lidé, kteří měli své způsoby, své slabosti... Atentát je ale pozoruhodný i z hlediska politických špiček. Z jedné strany je třeba říci, že Heydrich byl velmi inteligentní člověk, který český národ dobře odhadl, ale zapomněl, že každé pravidlo má svou výjimku. A z druhé strany nikdo - ani Beneš, ani velitel české vojenské zpravodajské služby v exilu Moravec - nikdy nepřiznal, že by o atentátu rozhodl.
Dalším vaším příspěvkem jsou dialogy. Třeba Adolfu Opálkovi ve vašem románu Kubiš s Gabčíkem vykají, nebo Heydrich v nemocnici říká, že atentátníci byli ti dva, kteří se mu často u cesty z Panenských Břežan klaněli... Kam až jste si troufl?
To, jestli Opálkovi jako nadřízenému vykali, nevím, nikdo to nemohl potvrdit ani vyvrátit, protože nikdo nepřežil, to je tedy fikce. Ale o tom, že si Heydrich Kubiše s Gabčíkem, kteří dlouho hledali vhodné místo pro atentát, všiml, je zaznamenáno v krátké vzpomínce velitele pražského referátu gestapa Heinze Pannwitze.
A pak jste taky rozvinul psychologii parašutisty - zrádce Karla Čurdy - jeho myšlenky a vůbec povahu.
To byla velmi zajímavá součást románu. Je vnímán jako jednoznačně negativní figura, ale já si myslím, že člověk, který odešel do Anglie, dal se do armády a nechal se shodit na nepřátelském území, tak jednoznačně černý být nemůže. I když existují doklady, že již v Anglii měl potíže - s alkoholem a s nezapadnutím do kolektivu -, že to nebyl ideální člověk, ovšem těch v Anglii na druhou stranu moc nebylo, a on se snažil. Pokusil jsem se tedy do takového člověka vcítit, protože on vědomě začal zrazovat až po akci v kostele, přestoupil na druhou stranu a začal spolupracovat. Nejde o jeho ospravedlňování, protože skutečně udělal hroznou chybu, ale chtěl jsem nahlédnout, jací ti lidé asi byli. Ostatně Čurda se snažil po udání na gestapu otrávit, ale nepovedlo se mu to. Nicméně jeho krok uchránil pouze jeho rodinu, ani jeho v konečném důsledku ne a poslal na smrt mnoho lidí z odboje. Pomohl tedy především gestapu, které sice vedlo vyšetřování s největší intenzitou, ale do té doby, než přišel Čurda, nemělo v ruce nic. Nevím, co dalšího by gestapo ještě dělalo.
Vy Čurdu ale také po shození do protektorátu popisujete jako liknavého.
Ano, jsou doklady o tom, že vůči němu měl velitel paraskupiny Adolf Opálka výhrady. Což ale bylo dáno i celkovou situací v protektorátu a tím, že výsadek Out Distance měl od začátku potíže, ztratili kontejnery, shodili je někde úplně jinde - jak se to obvykle dělo. Také neměli jako Anthropoid a Silver A takové štěstí na kontaktní adresy.
A nebyla nakonec chyba Adolfa Opálky, že nedokázal Karla Čurdu také dostat do kostela?
Oni se po atentátu rozptýlili a už s Čurdou nedokázali obnovit kontakt. Navíc Čurdu rodina, na niž měl v Praze kontakt, po atentátu již ve svém bytě nechtěla. Pozoruhodné je, že Čurda těsně po atentátu přijel do Prahy od sestry z Kolína. A druhý den se mu povedlo zase z Prahy odjet domů do Staré Hlíny. Je pravda, že gestapo mělo Valčíkovu fotografii a Kubiš byl zraněný na obličeji, ale jinak by se možná povedlo z Prahy odjet i dalším parašutistům... Je zde zkrátka mnoho „kdyby“.
Nejen letci netrefovali místo seskoku, ale i parašutisté se při doskoku často zranili, navíc zbraně selhávaly...
Nikdy jsem s padákem neskákal, ale můj kamarád parašutista říkal, že když přijde při přistání vítr, tak je opravdu těžké s tím něco udělat - to se stalo Gabčíkovi. A ohledně jeho stengunu - i angličtí parašutisté, kteří jej používali, říkali, že to byla vynikající zbraň, pokud fungovala.
Celý atentát pak vypadá jako špatná komedie, protože se zbraní potom měl problémy i Heydrich a jeho řidič Klein.
Ano, v celé hrůze je to nakonec trochu komické, Heydrichovi vypadl zásobník, Klein si v běhu zřejmě uvolnil pojistku, takže pistole chvíli nefungovala... Alespoň Gabčíkova pistole, kterou postřelil Kleina, naštěstí byla funkční.
A proč Gabčík pistoli nepoužil hned po selhání samopalu?
To taky vlastně nechápu, ale je třeba si uvědomit, jak dlouho tam čekali a jak rychle se to pak všechno seběhlo... A ostatně, když jsme u těch selhání, tak Kubiš bombu také nehodil dobře a bylo velké štěstí, že se atentát povedl.
Román jste prý nejprve napsal anglicky.
Snažil jsem se ho vydat v Anglii, ale to se nepovedlo. Již předtím jsem totiž anglicky napsal příběh o výsadkářích z operace Biting, kteří byli vysazeni ve Francii, sebrali Němcům jejich nejnovější radar a s ním se pak vrátili do Anglie. Myslel jsem, že to by Čechy nezajímalo, že to má větší šanci v Británii - ale nevyšlo to. Nicméně už jsem měl anglického editora, tak jsem napsal anglicky také Dva proti Říši, ale úspěch se znovu nedostavil. Pak mě moje manželka přiměla k tomu, abych román přeložil do češtiny.
