Jak jsem podepsala Několik vět

Léto l989 bylo dobou nadějí, že se přece jen dočkáme demokracie.Výrazně k tomu přispěla i široká kampaň mkterá následovala po zveřejnění petice Několik vět.Dověděla jsem se o ní ze zahraničního rozhlasu,který jsem denně poslouchala a hned jsem byla rozhodnuta,že ji též podepíši.Bylo jsem sice účastníkem protestů a demonstrací,ale neměla jsem osobní kontakt na osobnosti disidentů ani na sběrače hromadných podpisů.Zvažovala jsem proto jakou formou dostat můj podpis do povolaných rukou.Odeslat můj dopis obsahující mou přihláškupoštou jsem nepovažovala za bezpečné.Ne že bych se bála o sebe,ale měla jsem obavu,že by dopis s přihláškou mohl být zadržen.nedošel by k adresátovi a riskantní situaci tohoto by ztížil.Vhození do poštovní schránky jsem z téhož důvodu také zavrhla.A tak jsem se nakonec rozhodla předat dopis jednomu ze čtyř disidentů ,jejichž kontaktní adresy jsem znala,osobně ve dveřích jeho bytu/s pouhými několika slovy,abych honezdržovala/.Pak následovala obtížná realizace mého záměru.Pamatuji si např.jak jsem prošla kolem budky,ze keré hlídali pohyb Václava Havla.Když jsem viděla dva štítky se jmény nájemníků a kdosi v domě mi řekl,že je Václav Havel na dovolené.vzdala jsem to a zamířila k bytu jiřího Křižana.Na mé zvonění však nikdo nereagoval. Nakonec jsem vystoupala po schodech ke skrovnému bytu Alexandra Vondry.Pamatuji si že tam měl cedulku coby odběratel nebo příznivec Respektu.Ani tam mi však nikdo neotevřel a tak jsem nakonec hodila dopis do jeho poštovní schránky.Měla jsem pak radost,když jsem v Hlasu Ameriky slyšela ve výčtu signatářů i své jméno.Příští den mi kolegyně na ústředním orgánu -členka strany- sdělila , že jsem podle Hlasu Ameriky signatářem petice Několik vět. Ráda jsem k tomu přisvědčila.
Petice měla tehdy masovou odezvu, a to nejen u umělců.A čtu-li dnes, že ojediněle se objevily i podpisy právníků , těší mě ,že jsem renomé své profese trochu pomohla .