6. června 2014 19:58 Lidovky.cz > Zprávy > Zprávy řetězové

(5) Vácha: Skutečně
zacouvám do poslední nory?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Vesmír (ilustrační foto) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vesmír (ilustrační foto) | foto: Shutterstock
Cimbál 4 / 6 Sobotka


Pokusím se reagovat na diskusi, kterou původně rozvířil rozhovor Tomáše Hříbka s americkým fyzikem Lawrencem Kraussem (Orientace LN 26. dubna), jíž jsem se kriticky zúčastnil (Fyzik Krauss na tenkém ledě, Orientace 10. května) a ve které naposled zaujal obranné stanovisko sám Hříbek (Jiří Vácha využívá Boha mezer, Orientace ze 17. května).

Zdá se, že Tomáš Hříbek ve svém příspěvku zastává názor, že rozhodující  slovo v otázce našeho názoru na svět budou mít empirické vědy. Darwinova hypotéza  podle něho naznačuje, že  ani v říši živého není třeba nadpřirozených zásahů a odmítá mé tvrzení, že „problém vědomí není úplně řešitelný přírodovědeckou metodou“. Je zde zřejmě vhodné říci něco o tom, jaký je vztah empirické (zkušenostní) vědy o životě a filozofie života.

Základní stavba

Začněme Darwinem. Darwin na základě mnoha empirických pozorování vyslovil hypotézu, že všechna evoluce života se děje na základě souhry náhodných pozměn genetického materiálu a přírodního výběru, který upřednostňuje reprodukci těch jedinců v populaci, kteří jsou nejlépe přizpůsobeni podmínkám prostředí. Darwinismus do sebe časem vstřebal  mendelismus, to jest důkaz nezávislé dědičnosti variant genů a byl ve 20. a 30. letech dvacátého století teoreticky vystužen takzvanou populační genetikou, v podstatě jednoduchým matematickým modelem přenosu genů v populacích. Vznikla tak tzv. syntetická teorie evoluce (čili „novodarwinismus“), jejíž sláva kulminovala okolo poloviny 20. století, kdy neměla konkurenta.

Pak se do hry zamíchala koncepce, podle níž evoluce je poháněna náhodnými odchylkami mezi malými populacemi, které pro svou malost nemohou obsahovat všechno genetické bohatství druhu a musejí se od sebe začít časem rozcházet. Syntetická teorie víceméně vstřebala i tento podnět, zvaný „neutrální teorie evoluce“. Byl mezi nimi uzavřen smír s tím, že náhodné posuny genové výbavy se týkají molekulární úrovně, zatímco na úrovni organismu působí hlavně přírodní výběr. Zůstal však neotřesen jeden velmi důležitý a charakteristický předpoklad syntetické teorie: že jednotlivé geny mají konstantní vliv na utváření těla, který je v zásadě stejný v průběhu celého individuálního vývoje a se kterým je možné počítat jako s konstantou po mnoho generací.

Rozebrané a složené embryo

Tento předpoklad je však od osmdesátých let vehementně nabouráván novou biologickou disciplinou, zvanou „evoluce individuálního vývoje“, stručně „evo-devo“.
 Molekulární metody výzkumu umožnily rozebrat i vývoj embrya takříkajíc na prvočinitele (aby se z nich však zpětně složil celek, ihned podotýkám). Ukázalo se, že vývoj embrya je nesmírně složitý proces, ve kterém se uplatňují systémové efekty na několika úrovních, kdy se vynořují nepředvídané vlastnosti a pochody a ve kterém jednotlivý gen může hrát různé role v různých kontextech. Přitom všechny změny v evoluci nemohou koneckonců vznikat jinak, než jako dědičné změny v průběhu a výsledku embryonálního vývoje. Proces tvorby embrya je proto klíčovým momentem evoluce, momentem, který neměl v syntetické teorii místo. Není už dnes možné mluvit jednoduše o „genu pro…“ a jeho variantám přisuzovat jednou provždy  určitý  příspěvek k  adaptovanosti jedinců v po sobě následujících generacích.

Bylo prostě odzvoněno součtové, aditivní genetice syntetické teorie a populační genetiky. (Zároveň s tím padá i populární Dawkinsova koncepce „sobeckého genu“.) Všemocná úloha přírodního výběru byla v evo-devo nabourána ještě i z jiného důvodu: ukázalo se, že tvarová podobnost mezi vzdálenými skupinami živočichů je zčásti podložena i podobnými geny! To klasikové syntetické teorie vůbec nepředpokládali, poněvadž apriorní víra jim diktovala, že přírodní výběr si „vyseká své sochy“ z jakéhokoliv genetického materiálu.

Souběžně s evo-devo – i když z jiných východisek - na scénu evoluční biologie vstoupila i koncepce sebeorganizace živých bytostí. Ta rovněž klade působení přírodního výběru hranice, které výběr musí respektovat. Vynořuje se i  nový obor epigenetiky, který snad naznačuje možnost prolomit novodarwinistické dogma o nedědičnosti vlastností, získaných jedincem během života. Navzdory široké publicitě, které se tomuto směru dostává, je však radno  být zde zdrženlivý a počkat si na další vývoj v molekulární genetice.

Nezodpovězená otázka smíru

Všechno, co jsme zde Darwinem počínaje sledovali, jsou empirická fakta, empirické hypotézy a empirické teorie – prostě to, o co se stará novověká přírodní věda, která se sama – a s velkým praktickým úspěchem – odsoudila k sebeomezení na Descartova rozlehlá jsoucna. Závěr, který je možné z vylíčeného vývoje biologie udělat je, že už v empirickém rámci ztrácí přírodní výběr své monopolní postavení. Nic víc, nic míň. Protagonisté zmíněných neortodoxních evolučních hypotéz nefilozofují, ale jednoduše konají svou profesionální práci. Z ní vyplývají těžká omezení tradičního novodarwinismu.

Je otázka, zda s nimi syntetická teorie uzavře časem smír, jak se to stalo neutrální hypotéze. Jestli ano, pak to ovšem už nebude čistý selekcionismus – prezentování přírodního výběru jako jediného usměrněného faktoru evoluce, který ji žene „nahoru“.  (I samo toto „nahoru“ je ortodoxními novodarwinisty popíráno.)  Buď jak buď, velkou váhu bude potřeba přiznat nezávislým principům systémové výstavby organismu a s nimi související konzervativnosti hlubokých genetických struktur.

Něco zde nehraje

Naprosto souhlasím s enfant terrible současné analytické filozofie Galenem Strawsonem, že organickému životu jako takovému nemůžeme upřít schopnosti prožívat, mít vědomí (či u primitivnějších životních forem aspoň proto-vědomí). Když zbavíme život prožitkovosti, hladce se nám zredukuje na takové věci, jako jsou tvar-velikost-masa-náboj-číslo-pozice-pohyb. Tím ho ovšem ochudíme o jeho nejvlastnější charakteristiku, kterou známe především sami od sebe, ze své vnitřní zkušenosti, jak už jsem se to snažil ukázat ve svém předchozím článku.

Něco zde nehraje. Etablovaná biologie (včetně neurofyziologie) nám předvádí, že může životní dění vysvětlit až do těch molekul, ale na druhé straně nemá nástroje, aby mohla studovat prožívání jako takové, ten pojmově nedefinovatelný prožitek „jaké to je, být člověkem“ nebo „jaké to je, být sebou, být ´já´“.  Tedy něco, co víme jasněji a jistěji, než víme cokoliv o vnějším světě.

Tomáš Hříbek, jak se zdá, je toho názoru, že neurofyziologické bádání jednoho dne vyřeší problém vědomí přírodovědeckou metodou. Souběžně nás ale informuje, že „i filozofie vědomí učinila v posledním půlstoletí značný pokrok“ a že je s ním dobře obeznámen. V novinové diskusi samozřejmě není možné rozvádět tuto složitou problematiku, nicméně Hříbek by mohl aspoň naznačit, čím konkrétním přispěla analytická filozofie vědomí, aby doplnila zjevnou slepotu (či řekněme zdvořileji neangažovanost) etablované biologie vůči fenoménu vědomí a zúžila tak – ne-li dokonce zcelila  – pověstnou trhlinu ve vysvětlování prožitkových fenoménů pomocí fenoménů fyzických.

Náš analytik

Mám zhruba představu, o čem by nás Hříbek v této situaci informoval. Je oddaným odchovancem angloamerické analytické filozofie, jak o tom svědčí jeho zajímavá a nepochybně velmi kompetentní monografie Metafyzika antiindividualismu (Praha 2008). Jestli jsem něco nepřehlédl, všechna literatura citovaná v této původně doktorské dizertaci je analytická a je z angloamerické jazykové oblasti, to znamená, že autor přehlíží všechnu „kontinentální“ (tj. z evropské pevniny pocházející) filozofii. Jediní tři kontinentální autoři, které jsem v Hříbkových citacích našel (Frege, Carnap, Wittgenstein), se stali předchůdci právě analytické filosofie.

Analytická filozofie je impozantní veletok myšlenek, ale není – jak se mi zdá – schopná obsáhnout všechny aspekty světa a života, kterými se po staletí zaobírá filosofie kontinentální. Na začátku našeho poznání je podle mé skromné filozofické opce fenomén, něco přímo se nám otevírajícího, před co už nelze jít. Od fenoménů je třeba začínat, trpělivě a podrobně je vyšetřovat, zvlášť jde-li o vnitřní zkušenost, tu, kterou nahlížíme případně popisujeme v 1. osobě.

Fenomenologická filozofie je sice v anglomerickém teritoriu přítomná, avšak zůstává v něm přece jen mimo hlavní proud. Z hlediska fenomenologa však nenastupuje analytická filozofie ve výchozí stanici, u fenoménů, nýbrž naskakuje až do rozjetého vlaku myšlenkových prefabrikátů - se vším rizikem, že si poláme nohy. Analytičtí filozofové až do našeho – dokonce i vlastního – omrzení neustále obměňují pokusy vysvětlit prožitkovost fyzikálně, ale zjevně marně. Neurofyziologie jako biologická věda nemá pojmové a metodologické prostředky na úplné objasnění vědomí (teď už mohu říci: fenomény vědomí dopadají na slepou skvrnu její sítnice) a analytická filosofie zatím řešení „těžkého problému vědomí“ nenašla.

Nechci říci, že kontinentální tradice (ontologie vycházející z fenomenologie, novoaristotelismu atd.) uspokojivé řešení už zná, zdá se mi však  jisté, že pokud se někdy podaří  zmíněnou trhlinu zacelit, že se to nemůže stát za cenu úplné naturalizace prožitkovosti. K celé této problematice má kontinentální filosofie přece jen otevřenější přístup. Změna analytického paradigmatu, v podstatě dnes většinou materialisticko-naturalistického, bude zřejmě časem nutná, nemá-li se ve filosofii mysli stále narážet hlavou o zeď. S  Tomášem Hříbkem se nelišíme ani tak v detailech, ale v zásadní metafyzické opci: Budeme brát vážně fenomény vědomí jako takové, nebo začneme rovnou od  filosofických (nebo hůř: vědeckých) konstruktů „ve 3. osobě“? Bez shody v této věci asi není dorozumění mezi námi možné.

Umetání cesty

Ale vraťme se k evoluční biologii. Ta dosud sama od sebe ani nedospěla k nazření, že člověka s jeho myslí/duchem nemůže z evolučního procesu vyjmout, ale že zároveň s tím mohou nastat vážné, dokonce zásadní problémy. Autoritativní Futuyamova příručka Evolutionary Biology (1997) se ve věci evolučního vzniku vědomí prostince odvolává na filozofa Dennetta, ten sám se však plně a naivně opírá o biologický selekcionismus. Had zde požírá vlastní ocas.

Východiskem může být pouze bezpředsudečné zkoumání skutečné, aktuální evoluční biologie, se všemi jejími odchylkami od novodarwinistického pravověří. (Napsal jsem o tom do Filosofického časopisu 60(2), 163-189, 2012.)  Přináší nový vývoj v biologii, zejména v evo-devo, něco filozoficky nového a důležitého? Určitě. Novodarwinistický výlučný důraz na populační procesy, kdy organismy jsou koneckonců odlitkem historického prostředí, byl doplněn o důraz na jedince jako složitě regulovaný systém. Systémovost, nově zdůrazněná v evo-devo, je stmelujícím faktorem, dělá ze živého jedince něco jako „substanci“ (při vší těžké uchopitelnosti tohoto tradičního filozofického výrazu).

Podle novodarwinismu se vyvíjejí populace a biologické druhy jsou důsledkem evoluce populací. V strukturalistickém pojetí  evo-devo se vyvíjejí embryogeneze (v plurálu) a vlastnosti organismu jsou důsledkem evoluce embryogenezí. Z hlediska empirické biologie se mohou obě koncepce jevit jako stejně důležité a komplementární. Filozoficky je ovšem mezi nimi podstatný rozdíl: zatímco populační hledisko se výborně snáší s materialistickým monismem, je z hlediska filozofie „prožívajícího života“ nedostatečné. A naopak zdůraznění evoluční úlohy systémově budovaných, popřípadě konzervativních struktur znamená podporu vnitřní jednotě organismu, která je potřebná k tomu, aby organismus „unesl“  svou schopnost prožívat ­- tedy být subjektem, jakkoliv třeba na nižších úrovních slabým až mizejícím. Rozvoj subjektivity jde v evoluci ruku v ruce s rozvojem integrace organismu, včetně jeho nervové soustavy, a té je mnohem blíž nově akcentovaný strukturalismus než tradiční (pan)selekcionismus. Život jako nositel prožitkovosti je sice hlavně filozofickým tématem, poslední vývoj v biologii však této filozofické interpretaci umetá cestu.

Chytají čerta za roky

Tomáš Hříbek se zmiňuje o tom, že „profesor Vácha byl zhruba před deseti lety vehementním propagátorem nového amerického kreacionismu ´inteligentního plánu´… když to [ale]  nevyšlo v oblasti biologie, zkouší to teď… s další mezerou – tentokrát v oblasti  psychologie, konkrétně vědomí….Sledujete tu logiku?“
 Nuže tedy stručně k „hnutí“ „inteligentního plánu“ v provedení Discovery Institute v Seattlu, USA. Nezapírám, že v prvních letech, kdy jsem se začal filozofickým aspektů evoluce víc věnovat, mi bylo hnutí z Discovery velmi sympatické a referoval jsem o něm pochvalně ve Filosofickém časopise. Dodnes trvám na tom, že některé příklady tzv. „nezjednodušitelně složitých systémů“ (což je sám o sobě šťastný termín Michaela Beheho z knížky Darwinova černá skříňka, česky Praha 2001) jsou velmi výmluvné a není mi známo žádné jejich uspokojivé vysvětlení v novodarwinistické linii. Sama evo-devo dnes v osobě výkonného experimentátora E. H. Davidsona nachází  genová „jádra“ v hloubce embryogeneze, která kritériu „nezjednodušitelně složitého systému“ velmi dobře vyhovují (Davidson 2006). Ale budiž, třeba se časem pro ně selekcionistické vysvětlení najde.

Velkým problémem autorů „inteligentního plánu“ právě je, že o některých podivuhodných jevech v živé říši tvrdí, že se pro ně mechanistické vysvětlení nenajde nikdy. To je všem v rámci diskurzu, který se v Seattlu vede, těžko dokazatelné tvrzení. Časem jsem pochopil zásadní slabinu koncepce Seattlovských, a to, že je naprosto afilozofická. Chce chytit čerta darwinismu přímo za rohy a porazit ho na jeho vlastním kolbišti – na půdě empirické biologie. Odkazuji se zde na to, co jsem už  shora  řekl: zbavíme-li život  prožitkovosti, hladce ho převedeme na fyzické, ba fyzikální jevy. Vidět centrální problém filozofie života v člověku jako subjektu jsem se naučil až později u fenomenologicky vyškoleného Evropana a později Američana Hanse Jonase. (Jeho stěžejní dílo „Organismus and Freiheit“ do češtiny přeloženo nebylo, ale je u nás k dispozici aspoň nesmírně podnětná kniha „Princip odpovědnosti“, Praha  1997, především 3. kapitola, oddíl  I-IV.)

Jestliže Tomáš Hříbek protestuje proti mému tvrzení, že problém vědomí není úplně řešitelný přírodovědeckou metodou (a tedy že podle něho je úplně řešitelný přírodovědeckou metodou), dopouští se analogické chyby jako autoři z Discovery Institute, kteří věří, že problém inteligentního plánu světa je řešitelný čistě přírodovědecky. Jak Hříbkova, tak jejich víra jsou v tomto smyslu dvojčata -  dost příznačně zrozená na americké půdě.

Ještě něco pro ty, kdo mají rádi personálie: Když jsem poslal svůj víceméně kritický rozbor „inteligentního plánu (2012) přímo do Discovery Institute, byly se mnou bez vysvětlení přerušeny všechny osobní kontakty. Koho můj pohled na hnutí „Inteligentní plán“ zajímá, může si ho najít na www.jvacha.com  pod titulem „Christians versus ´Intelligent Design´“.)

Kým jsem a má otázka

Nejsem apologeta teismu, nýbrž filosoficky zvídavý člověk. Na jedné straně nepouštím ze zřetele pozoruhodné příklady složitých systémů prezentované ze Seattlu, na druhé straně se můj pohled rozšířil o význam, který má „těžký problém vědomí“ pro filozofii života. Tomáš Hříbek mému minulému článku podkládá, že v něm zdůvodňuji teismus a že kritizuji Kraussův  názor, že „věda je na cestě nechat časem náboženství mimo hru“. Kde to vzal? já jsem velmi výslovně hájil jen nezastupitelnost filozofie. Jak jsem mohl argumentovat tzv. Bohem mezer, když jsem neargumentoval pro Boha vůbec?.
 Ale když už mi Tomáš Hříbek přiřkl roli apologety teismu, nebudu se schovávat za bukem: považuji metafyzickou hypotézu o existenci osobního Boha za dobře zdůvodnitelnou. Co do „konkrétního provedení“ je mi pak blízká (filozofická) „zraněná víra“ Hanse Jonase, jehož myšlení v jiných kontextech považuji za bezkonkurenčně  původní, objevné a přitom přesné. Jonasův text o  Bohu má název „Pojem Boha po Osvětimi“ a byl uveřejněn v „Židovském hlase“ (je snadno dostupný na  http://www.souvislosti.cz/archiv/jonas1-94.htm).

Sám si netroufám téma Boží existence tématizovat, a pokud bych se o to někdy pokusil, postupoval bych ryze racionálními prostředky. Kladu si soukromě otázku, proč některé lidi přivádí  spolehlivě ad furorem, když  se bere otázka Boží existence filozoficky vážně. Zkazila už snad v Evropě  „organizovaná náboženství“ ideu Boha tak, že se stává nestravitelnou? A/nebo je to osobní problém těch, kdo nesnášejí autoritu kohokoliv?

Cimbál 4 / 6 Sobotka
Jiří Vácha
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na Lidovky.cz