Berlín tedy dozrál k tomu, k čemu ho tlačily vlády od Washingtonu po Paříž: podělí se o dluhy s jihem Evropy. Za to ale žádá dohled nad tím, jak dlužníci s jeho penězi budou nakládat. Merkelová by ráda evropeizovala i tak háklivé oblasti, jako je reforma sociálního státu nebo daňová politika. Tím by ale byla vytunelována politika v tradičním významu toho slova.
Kdo si ještě vzpomene, jaké pozdvižení vzbudil doma před půl rokem premiér Nečas, když se nepřipojil k fiskálnímu paktu? Kritici tvrdili, že Evropa nechystá nic převratného, takže premiér na spojence zbytečně vystrkuje zadnici. Jde ale o celkový směr – a ten, jak vidno, Nečas vystihl.
Připomínáme si dvacet let od rozpadu Československa. Tehdy z Bratislavy už nějaký čas zaznívala naprostá politická kakofonie, v níž důvěřivci typu Petra Pitharta lovili důkazy, že federace přežije. Touha Slováků po samostatnosti byla přitom stále jasnější, a kdo tento hlavní trend odmítal vidět, z debaty se vyřadil sám.
Podobně jasno a pro účastníky intelektuálně nebezpečno začíná být dnes v diskusi o evropské politice. Věci došly tak daleko, že už není možné je bagatelizovat. Je třeba vážně hledat poměr ke "staré Evropě", která se ocitla ve slepé uličce.
