Radikální euroskepticismus jistě není trestný, Hájek ovšem pracuje na jednom z mála míst, kde by si ho měl odpustit. Jeho vrchní nadřízený vynaložil totiž už příliš mnoho energie na vysvětlování rozdílu mezi racionální kritikou Bruselu a bezhlavým euronihilismem, který mu podsouvají protivníci.
Obhájit tento rozdíl je objektivně těžký úkol, především kvůli mohutné předsudečnosti tuzemské veřejné rozpravy. V zemi, kde se po každé kritické poznámce na adresu EU straší nejdřív izolací a hned potom pádem do ruské sféry vlivu, si ale uměřený euroskeptik musí dávat o to větší pozor na to, co říká.
Silou své osobnosti a vahou emocí, které budí, je Klaus požehnáním i kletbou pro každé téma, jehož se ujme. Hlavně jeho zásluhou se tu o Evropské unii živě debatuje, bohužel ale povážlivou část oné debaty tvoří hádání klausožroutů s klausofily.
Spor o míru, po kterou má republika odevzdávat svou suverenitu do Bruselu, je přitom zásadní, dlouhodobý a sahá daleko za prezidentův druhý mandát. Proto by prezidentovi mělo záležet na tom, aby pozice rozumného euroskepticismu nebyla tak lehce karikovatelná.
Petr Hájek udělal přesně to, před čím měl svého šéfa chránit. Psí hlavu, kterou se mu pokoušeli vnutit jeho protivníci, Klausovi nasazuje sám. Prezident by se ho měl zbavit. Anebo to neudělá a přiživí tak podezření, že už o výsledek domácí diskuse o Evropě ztratil zájem.
