Jistěže letošní rok byl špatný: Jiří Paroubek shozením vlády vytvořil v politice provizorium, jež se s pomocí Ústavního soudu rozlézá do roku 2010. Z toho, co Topolánek běžně říká, ovšem už dávno víme, že za ústřední havárii roku 2009 považuje pád vlády v březnu uprostřed českého předsednictví Evropské unii, protože tato událost - jeho slovy - totálně znedůvěryhodnila celou zemi.
Během dvaceti let od listopadu 1989 už jsme ovšem zažili jinačí věci. Někdo by si vybral rok 1992, kdy byl zpečetěn osud Československa, někdo třeba rok 1997 a nečistě provedený pád vlády. Když potom byla uzavřena opoziční smlouva a k moci přišla ČSSD, začala hynout nezávislost policie, kterýžto trend významně posunula Topolánkova vláda svým šíbováním na státních zastupitelstvích. Pak tu máme Špidlovu vládu ročník 2002, která si na začátku naplánovala vysoké a naprosto zbytečné deficity. I tento zlý trend nás teď dobíhá. Někdo za vrchol hrůzy považuje zvolení Václava Klause na Hrad. Záleží na úhlu pohledu, všechny zmiňované události byly ale řádově důležitější, než že si jeden politik už neesemeskuje s Angelou.
Mladí vypasení politologové z bruselských think-tanků nám teď sice v novinách sugerují, jaký že bylo české předsednictví trapas, to jsou ale hlasy z akvária, jehož osazenstvo dlouhodobě trpí sebestředností. Bohužel se zdá, že zhruba před rokem se něco podobného přihodilo i Mirku Topolánkovi, že se sám sobě neúměrně zvětšil. Měl by s tím něco dělat.
