Klaus v letadle

... a nad jejímž českým překladem jsem si lámal hlavu tak dlouho, dokud jsem ji - po ztracení se ve slepé uličce aliterací typu Trp, nádivo - neodložil jako nepřeložitelnou), a já tudíž pochopil, o čem se před pár měsíci vedly ty hlubokomyslné diskuse na newyorském festivalu TriBeCa, kde měla tato studie o funkci vtipu v totalitní společnosti premiéru. „Je pravda, že se u vás tehdy zavíralo za vtipy?!“ tázal se s doširoka rozevřenýma očima přítel Američan Jeff, který se tehdy z festivalu vrátil. „Za mě už, bohužel, ne,“ řekl jsem trpce a zaplašil slastnou představu estébáků, jak vtrhávají do vily Petra Novotného a zabavují ten jeho slavný počítač s databází anekdot. „Za vtipy se zavíralo hodně, ale dřív, než jsem se narodil, za mě se už tak spíš jenom za vtipy prudilo... oni snad tehdy vtip nějak přeřadili z trestního zákoníku do občanského, nebo co.“ „Aha,“ řekl Jeff, ale - inu, Američan - nedal se. „Stejně: ten váš smysl pro humor je asi opravdu jiný než náš.“ - „Proč?“ - „No, protože jsem u většiny vtipů vůbec nechápal, co je na nich vtipný. Třeba to, jak letí Reagan, Brežněv a ten váš...“ - „Husák.“ - „... Husák letadlem.“

Zarazil jsem se. Ne proto, že bych neznal žádný vtip, v němž by tihle tři letěli letadlem. Ale proto, že žádný nebyl ani stopově vtipný, ať už s ním spadli kdekoliv, stejně jako nebyly vtipné vtipy s Leninem, vtipy o frontách na zeleninu, vtipy o výstavách masa v Moskvě a nebo vtipy o tom, co by se stalo krokodýlovi, kdyby sežral Brežněva. Dokonce mám dojem, že jediný vtipný vtip z té doby byl ten slavný pán, co blil na Václaváku, a ten kolemjdoucí, co mu

"Stierlitz jde po lese, nahlédne do dutiny stromu a spatří dvě žluté, zářící oči. „Žluva,“ pomyslí si Stierlitz. „Sám jsi žluva,“ pomyslí si Müller."

říkal „ani se vám nedivím“, přičemž ten je použitelný v jakékoli zemi a jakékoli době. Jenže nevtipnost totalitních vtipů je cosi, co bychom neměli nikdy přiznat, zvlášť v době, kdy jsou ve světě publikovány třistastránkové doktorandské práce jako Kulturní analýza rusko-sovětské anekdoty Setha Benedicta Grahama (Univerzita Pittsburgh), kdy se k tématu vyjadřují odborníci jako Christie Davies, profesor sociologie se zaměřením na humor (Univerzita Reading), a kdy dokonce sám Ben Lewis ve svém dokumentu tvrdí, že speciálně český totalitní humor byl „symbolem národní nezlomnosti“. Protože kdybychom přiznali, že podstatou vtipů nebyl vtip, ale fakt, že s žertovným výrazem vyprávíte cokoliv o tom, jak Reagan, Brežněv a Husák letěli letadlem, ztratili bychom reputaci smějících se bestií a stali by se z nás smějící se trapáci. Což nesmíme připustit. Tak jsem zatnul zuby, donutil se vyprsknout smíchy a vypravit ze sebe: „No jasně, ten Reagan s Husákem... jak spadli u těch lidožroutů... no to byla ohromná... švanda!“ a zachránil národní pověst.

Ale z hlavy mi to nešlo. Večer jsem si vzpomněl na vtip ze série o chrabrém sovětském rozvědčíku Stierlitzovi a jeho věčné Nemesis, šéfovi gestapa Müllerovi. Stierlitz v něm jde po lese, nahlédne do dutiny stromu a spatří dvě žluté, zářící oči. „Žluva,“ pomyslí si Stierlitz. „Sám jsi žluva,“ pomyslí si Müller.

No to budu muset vyprávět Jeffovi...