... a nad jejímž českým překladem jsem si lámal hlavu tak dlouho, dokud jsem ji - po ztracení se ve slepé uličce aliterací typu Trp, nádivo - neodložil jako nepřeložitelnou), a já tudíž pochopil, o čem se před pár měsíci vedly ty hlubokomyslné diskuse na newyorském festivalu TriBeCa, kde měla tato studie o funkci vtipu v totalitní společnosti premiéru. „Je pravda, že se u vás tehdy zavíralo za vtipy?!“ tázal se s doširoka rozevřenýma očima přítel Američan Jeff, který se tehdy z festivalu vrátil. „Za mě už, bohužel, ne,“ řekl jsem trpce a zaplašil slastnou představu estébáků, jak vtrhávají do vily Petra Novotného a zabavují ten jeho slavný počítač s databází anekdot. „Za vtipy se zavíralo hodně, ale dřív, než jsem se narodil, za mě se už tak spíš jenom za vtipy prudilo... oni snad tehdy vtip nějak přeřadili z trestního zákoníku do občanského, nebo co.“ „Aha,“ řekl Jeff, ale - inu, Američan - nedal se. „Stejně: ten váš smysl pro humor je asi opravdu jiný než náš.“ - „Proč?“ - „No, protože jsem u většiny vtipů vůbec nechápal, co je na nich vtipný. Třeba to, jak letí Reagan, Brežněv a ten váš...“ - „Husák.“ - „... Husák letadlem.“
Zarazil jsem se. Ne proto, že bych neznal žádný vtip, v němž by tihle tři letěli letadlem. Ale proto, že žádný nebyl ani stopově vtipný, ať už s ním spadli kdekoliv, stejně jako nebyly vtipné vtipy s Leninem, vtipy o frontách na zeleninu, vtipy o výstavách masa v Moskvě a nebo vtipy o tom, co by se stalo krokodýlovi, kdyby sežral Brežněva. Dokonce mám dojem, že jediný vtipný vtip z té doby byl ten slavný pán, co blil na Václaváku, a ten kolemjdoucí, co mu
říkal „ani se vám nedivím“, přičemž ten je použitelný v jakékoli zemi a jakékoli době. Jenže nevtipnost totalitních vtipů je cosi, co bychom neměli nikdy přiznat, zvlášť v době, kdy jsou ve světě publikovány třistastránkové doktorandské práce jako Kulturní analýza rusko-sovětské anekdoty Setha Benedicta Grahama (Univerzita Pittsburgh), kdy se k tématu vyjadřují odborníci jako Christie Davies, profesor sociologie se zaměřením na humor (Univerzita Reading), a kdy dokonce sám Ben Lewis ve svém dokumentu tvrdí, že speciálně český totalitní humor byl „symbolem národní nezlomnosti“. Protože kdybychom přiznali, že podstatou vtipů nebyl vtip, ale fakt, že s žertovným výrazem vyprávíte cokoliv o tom, jak Reagan, Brežněv a Husák letěli letadlem, ztratili bychom reputaci smějících se bestií a stali by se z nás smějící se trapáci. Což nesmíme připustit. Tak jsem zatnul zuby, donutil se vyprsknout smíchy a vypravit ze sebe: „No jasně, ten Reagan s Husákem... jak spadli u těch lidožroutů... no to byla ohromná... švanda!“ a zachránil národní pověst.
Ale z hlavy mi to nešlo. Večer jsem si vzpomněl na vtip ze série o chrabrém sovětském rozvědčíku Stierlitzovi a jeho věčné Nemesis, šéfovi gestapa Müllerovi. Stierlitz v něm jde po lese, nahlédne do dutiny stromu a spatří dvě žluté, zářící oči. „Žluva,“ pomyslí si Stierlitz. „Sám jsi žluva,“ pomyslí si Müller.
No to budu muset vyprávět Jeffovi...
Zarazil jsem se. Ne proto, že bych neznal žádný vtip, v němž by tihle tři letěli letadlem. Ale proto, že žádný nebyl ani stopově vtipný, ať už s ním spadli kdekoliv, stejně jako nebyly vtipné vtipy s Leninem, vtipy o frontách na zeleninu, vtipy o výstavách masa v Moskvě a nebo vtipy o tom, co by se stalo krokodýlovi, kdyby sežral Brežněva. Dokonce mám dojem, že jediný vtipný vtip z té doby byl ten slavný pán, co blil na Václaváku, a ten kolemjdoucí, co mu
|
Ale z hlavy mi to nešlo. Večer jsem si vzpomněl na vtip ze série o chrabrém sovětském rozvědčíku Stierlitzovi a jeho věčné Nemesis, šéfovi gestapa Müllerovi. Stierlitz v něm jde po lese, nahlédne do dutiny stromu a spatří dvě žluté, zářící oči. „Žluva,“ pomyslí si Stierlitz. „Sám jsi žluva,“ pomyslí si Müller.
No to budu muset vyprávět Jeffovi...