Podle Klause k ní přispělo i to, že se „významná část inteligence, především spisovatelů, filozofů a žurnalistů, už v době naší meziválečné první republiky nechala omámit levicovými utopistickými vizemi. Tím - vědomě nebo nevědomě -spolupracovala na vytvoření toho zvláštního společenského podhoubí, které bylo později zneužito k protidemokratickému převratu“.
To je ovšem tvrzení více než problematické. Když se podíváme blíž na ideové podhoubí první republiky, tak pravicoví intelektuálové vyznávali podobně utopické představy jako intelektuálové levicoví, jen s opačným znaménkem, což ovšem nebylo nějaké tuzemské specifikum. Je zřejmé, že evropské intelektuální elity nebyly schopny reflektovat překotný vývoj společnosti, který urychlila apokalypsa první světové války. Ostatně nejsou tento vývoj schopny dohnat ani dnes. Václav Klaus je toho mimochodem dobrým příkladem.
Klausova teze, kdo za to může, je pouhý voluntarismus, čtení z hvězd by bylo v tomto ohledu smysluplnější.
Můžeme se přece podobně zeptat, může-li za panství komunismu ve střední Evropě víc Hitler, nebo Stalin? Bez pomoci Hitlera by se přece komunisté ve střední Evropě k moci nikdy nedostali. A Hitlerovi k moci pomohli víc pravičáci, nebo levičáci?
A kteří to čerchmanti pomohli k moci ruským bolševikům?
Nebo kdo rozpoutal první světovou válku, která zrevolucionalizovala lidské masy, a takhle bychom mohli dospět třeba až k husitským bouřím.
Pouhopouhá duchařina
Že jsme si za únor 1948 mohli především sami, je nepochybné. Za skutečnost, že se komunistům podařil převrat, mohla ale celá řada příčin. Měla na nich svůj podíl viny jak pravice, tak levice - těžko říct, kdo víc. Každopádně svalovat vinu na levicové intelektuály a vynechat přitom druhou stranu není korektní.
U nás se při pohledu na dějiny pravidelně opakují dva přístupy -elitářský a otrocký. Oba dva se pěstovaly především po první světové válce, po získání samostatnosti. Ten první tvrdil a dodnes tvrdí, že Československou republiku zařídil Masaryk s Benešem, případně Štefánik. Druhý říká, že o vzniku republiky rozhodly dohodové mocnosti. Dosavadní vývoj českých zemí, jejich rozvinuté hospodářství, kultura, tradice, bohatý politický a společenský život atd. atp., které meziválečná republika zdědila z dob předešlých a které tvořily její základ - to vše jako by neexistovalo. Obě tyto teze - a hlavně ta druhá, otrocká - de facto daly bianco šek mocnostem, doslova je přímo vyzvaly, aby rozhodly o osudu republiky znovu - v září 1938 v Mnichově. Není divu, že tyto teze o české nesvéprávnosti nevyznávali jen čeští demokraté, pokrokáři či levičáci, ale stejně tak i němečtí henleinovci a jejich patron Adolf Hitler. S druhým 17. listopadem to je podobné. I když elitářské pojetí sametové revoluce bylo přece jenom vždy v pozadí, onen pohled otroka na konec komunismu v roce 1989 je v módě dodnes - za žádnou cenu si nepřipustit, že děláme dějiny, protože potom bychom také museli za ně nést odpovědnost, a to tedy ne! Psychopatického rozměru došlo toto otrocké pojetí dějin u Petra Cibulky s jeho tezí o 17. listopadu coby privatizačním puči KGB.
Václav Klaus elitářské pojetí 17. listopadu 1989 sice nikdy nevyznával, ale je otázka, nakolik to u něj bylo bytostné přesvědčení demokrata a nakolik se v jeho názorech obrážela pouze skutečnost, že nebyl disident, a tudíž měl vždy snahu československou protikomunistickou opozici zlehčovat. Nicméně jeho teze o tom, že levicoví intelektuálové vytvořili podhoubí k protidemokratickému převratu v únoru 1948, silně zavání elitářstvím. Klausova slova jsou ve skutečnosti levičácká teze, která odmítá odpovědnost a pro své vlastní selhání hledá vysvětlení v nějakém víceméně abstraktním kolektivu, který údajně za něco může.
Podobné počínání je pouhá duchařina, kterou s velkou oblibou vždy pěstovali nejrůznější kolektivisté vlevo i vpravo. Pokud chceme čelit podobnému pohledu na svět, musíme tvrdit opak toho, co říká Klaus: Za všechno, za svobodu i za porobu, si člověk může vždy a všude sám.
