Už byl i v nabídkách českých cestovních kanceláří. Kulatý obličej s červenými líčky mu dodává vzezření mlynáře z české pohádky. K tomu ta bílá kšiltovka…Ivan Lauda. Jeden z posledních, kdo se usměje a česky řekne „To je tady“, když se zeptáte na vesničku Holuboje – českou obec vzdálenou asi 25 kilometrů od okresního městečka Cahul a 15 kilometrů od hranice Moldavska s Rumunskem.
„Obecně je tady málo dětí a těch českých už jen drobek,“ říká učitelka Doňa.
Ještě před třemi čtyřmi lety by kvůli českým novinářům tenhle předseda spolku Novohrad zorganizoval koncert dětského sboru, který, jak jinak, by zapěl pár starých českých lidovek. I dechovky, která, jak jinak, by zahrála něco echt českého. Když se turista nachomýtl v obci první neděli v listopadu, mohl si nafotit i velkolepou tradici stínání kohouta. Jedlo by se české jídlo, mluvilo by se česky, archaicky s ruským akcentem a hlavně by se pilo skvělé víno.
To víno se pije dodnes. Jen lidí, kteří umějí alespoň jednu písničku, je tu už jen pár. Příliv Čechů z Čech, zájem médií a občanských sdružení, která chtěla pomoci zapadlým vlastencům, způsobil pohyb opačným směrem. Otevření hranic sice napomohlo obnovení vazby krajanů na svou původní vlast, ale také jim ukázalo cestu, jak ze skanzenu ven.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ruské embargo
Nejdříve odcházeli ti nejpodnikavější, mladí, schopní, energičtí. Později i ti, které by hledat únikovou cestu z vesnice, kam přišli jejich prarodiče a kde se narodili jejich rodiče, ani nenapadlo. Jenže ekonomická situace Moldavska se zhoršovala. Trh s vínem se hroutil. Rusko dělalo stále větší problémy.
Teď navíc v sousední Ukrajině vypukla válka. Ze zapomenutého koutu postsovětského prostranství zpět do vlasti odešli skoro všichni, kterým úřady uvěřily, že mají české kořeny. „Šlo by. Šlo by tu žít přece jen,“ zasní se Ivan Lauda. „Kdyby lidi nebyli voli.“
Holuboje leží na jihu Moldavska, nedaleko hranic s Rumunskem.
Češi v HolubojeRolník Košta a učitel Horák přivedli v 80. letech 19. století do tzv. Besarábie 153 Čechů. Pocházeli hlavně ze Žamberka a České Třebové. Původně se usadili na Ukrajině, ale pro nedostatek půdy se vydali dál. Nakonec našli útočiště na území dnešního jižního Moldavska a zde založili osadu Novohrad, od roku 1918 Holuboje. Po první světové válce byla oblast připojena k Rumunsku, po skončení druhé k SSSR. |
Moldavsko bylo za SSSR vinotékou velmoci. Dnes podstatná část jeho obyvatelstva živoří. Nejen, ale hlavně proto, že Rusko žárlivě pohlíží na snahu Kišiněva stát se evropským velkoměstem. A na touhu části Moldavanů stát se občany EU.
„V Sovětským svazu to nebylo zlý,“ lamentuje Ivan Lauda. „Teď to bez Ruska nedokážeme. My tady teda ne.“
Nejen on neskrývá obavy z údajného moldavského nacionalismu. Prý se na stará kolena budou muset všichni učit rumunsky, vyděšeně lamentují vesničané Češi, Rusové, Bulhaři. A doufají, že Moskva Kišiněv donutí, aby se k ruskojazyčným – což jsou Češi z osady Holuboje také – choval s respektem. Sledování výhradně ruské televize má své důsledky: česká komunita v Moldavsku má ruský názor na ukrajinský konflikt i na roli USA v něm.
PSALI JSME: |
Nakonec nejpádnějším argumentem, proč namířit své sympatie spíš východním směrem, jsou „groše“. Už v roce 2006 Moskva zakázala dovoz moldavského vína a byl to tehdy šok. Jak pro ty, kteří si ho v Rusku lili do hrdel, tak pro vinaře, včetně těch českých z Holubého. Sbližování s Evropou jim mělo otevřít nové trhy. Nové možnosti. Dostat je na evropské stoly.
„To by naši blbci nesměli hned při první příležitosti…,“ pan Lauda větu nedořekne. Mrkne na manželku, jestli to vůbec má prozradit. Ta mlčky míchá jídlo. „Naši blbci, i tady z vesnice, hnedle zředili víno vodou. A mysleli si, že to evropští blbci nepoznají. Jenže evropští blbci to poznali, protože to nejsou zas tací blbci, jak ti naši.“
Odměna za loajalitu
Někteří moldavští vinaři teď obcházejí ruské embargo tím, že své víno prodávají vyvoleným Gagauzům – etniku žijícímu v sousedství Čechů v Moldavsku. Gagauzové se kolektivně letos v zimě v lokálním referendu vyslovili pro integraci s Ruskem, nikoliv s EU.
Za loajalitu jim Moskva udělila výjimku a víno od nich bere. Gagauzové chytře skupují mok z celého Moldavska – letos za dvě leu za kilo – zpracují ho a prodají s obrovským ziskem na ruský trh. Pan Lauda by vzteky nejraději snědl svou parádní kšiltovku.
„Hlavní třída“ Holuboje.
Moldavsko exportovalo do Ruska ještě v roce 2005 víno za 207 milionů dolarů. O šest let později už to bylo jen za 40,4 milionu dolarů. Do roku 2006 moldavská vína zabírala přes 60 procent ruského trhu s víny.
Poslední vlna ruského embarga souvisí s podpisem asociační dohody s EU. Moldavsko se vydalo zakázanou cestou. Pan Lauda s tím nesouhlasí. Umí rusky, prožil většinu života v SSSR a Moldavsko podle něj patří do ruského prostranství, kde by mu bylo nejlépe. Tam by asi ani ředěné víno nevadilo. I když on to nikdy a zásadně nedělal. On své víno totiž miluje.
„Teď ho nechtějí ani tam, ani tuhle,“ vysvětluje poslední velký český vinař v Moldavsku, potomek slavného rodu Karásků, kteří dnes okupují český hřbitov v Holubém.
Česká „gymna“ na chodbě
„Táámhle. Po cestě dál a napravo. Ta taky umřela. Mladí odjeli. Sousedi z druhé strany jsou taky oba mrtví. Jejich děti vyrazily do Čech. Chalupa zůstala prázdná. Nejvíc Čechů tady najdete na hřbitově. Mrkněte tam. A večer přinesu máz vína a pobreptáme.“
Ivan Lauda do Čech neodjel a prý neodjede. „Tajhle Chudobovi odjeli nedávno. Teď je tu 60 prázdných domou, v posledních rocích se nepostavila ani jedna chata (myslí dům, pozn. red.). Když mi bylo 25 let, ročně tady postavili 12 chat úplně nových,“ má to spočítané Anna Laudová, napůl Ruska, napůl Ukrajinka, mimořádně schopná a inteligentní žena s extrémně otevřenou náručí. „Daj ti dva tisíce dolarů, ale i za půdu, pole, všecko všecičko…“
Pan Lauda mlčí. Když jdeme na hřbitov, zničehonic pronese: „Víte, že já jsem se tady nikdy necítil úplně doma?“
Po mnoho let byl dům Laudových spíš hostincem a noclehárnou pro české poutníky, co si chtěli užít trochu zapomenutého folkloru. Díky zájmu Prahy se opravila i škola v Holubém. „Pohandlovali jsme se a dostali jsme od Čechů nová okna i záchod,“ říká pyšně pan Lauda. Většina školáků ale už česky neumí. Jsou buď ze smíšených česko-moldavských nebo česko-bulharských (Bulhaři tvoří v oblasti další významnou menšinu) manželství a ruskojazyčné prostředí způsobilo, že jako rodnou vnímají ruštinu.
„Na chodbě máme českou gymnu,“ řekne hrdě pan Lauda. „Napsanou. A je tu kroužek českého jazyku. Novohrádek se jmenuje.“ Kouknu oknem, ale text hymny mi zůstává skryt. Zato vidím na zdi obrázek Sněhurky a dvou trpaslíků. Zbývajících pět je zřejmě mimo mé zorné pole.
Nechtěli je do KGB
Český spolek Novohrad, který pan Lauda v roce 2004 založil, měl v dobách největší slávy 125 členů. „A teď?“ Položí si nešťastným hlasem sám sobě pan Lauda otázku. Místo odpovědi mávne rukou. Asi se mi to nezdá, že směrem k hřbitovu.
Leží tu jeho předci Karáskové i babička Samková. „Většina lidí tady umřela na rakovinu. To nás kosí,“ pronese. „Nebrkněte tady,“ upozorní. „Dlouho jsme se neženili mezi sebou,“ usměje se muž, který si vzal napůl Ukrajinku a napůl Rusku.
„Taky nás nikdy nebrali do KGB a nikdy jsme se neožírali tak strašně…,“ vysvětluje zásadní rozdíly mezi českou a okolní komunitou. Teď je v obci nevelký „minimarket“. Před ním stůl a u něj nic neděláním zničená skupinka mužů. V deset ráno se potácí. Češi mezi nimi nejsou.
Šťastná paní Antonína
Učitelka Doňa je poslední nositelka české vzdělanosti z mladší generace. Má dvě děti, moldavského muže, hospodářství a nevídaný elán. „Obecně je tady málo dětí a těch českých už jen drobek.“
Doňa, za svobodna Antonína Lněničková, věří, že její dvě děti budou mluvit česky. Ona a její muž jsou poslední alespoň částečně českou rodinou s malými dětmi v celé obci. Líbí se jim tady. Jedí zdravě, pracují do úmoru a tvrdí: „Jsme šťastní.“
Když paní učitelka vyčísluje své příjmy, počítá na prstech jedné ruky: „Ve škole, kde jsem učila dějepis, jsem brala 3 tisíce leu. Teď mám mateřskou 1000 leu a dvakrát týdně učím, takže to dá další tisícovku... Ale 2 tisíce leuměsíčně zaplatíte za služby, elektřinu a tak…“
Doňa se usmívá. Její muž dře na poli, prodává pšenici, stará se o pět hektarů kukuřičných polí, dobytek. Oba chodí spát v jedenáct večer, vstávají v pět ráno. Manžel během našeho rozhovoru za tři balíčky cigaret skvěle ostříhal Ivana Laudu.
Zhruba čtyři Češi ročně zemřou, a protože jich zde zbývá hrstka, je možné, že za pár let přestane Holuboje existovat.
