Konec tatíčků v Čechách?

Nejdříve vypadala jako prozíravější ta „zemanovská“ varianta. Události posledních dnů ale ukázaly, že větší škody může napáchat to „klausovské“ řešení – tedy samozřejmě z pohledu mateřské strany, nikoli viděno z hradních oken.

Otázka je jednoduchá: jaké poučení si z toho čeští politici vezmou do budoucna – zvláště ve světle periodicky se objevujícího volání po přímé volbě prezidenta? A jaké slepé uličky už za nás prošlapali za hranicemi?

Vládne vláda. A prezident
Předně je třeba říct, že Václav Klaus svojí rolí sólisty nijak nevybočuje od chování svých předchůdců, Tomášem G. Masarykem počínaje a Václavem Havlem konče. Již od zrodu Československa tu existovala společenská poptávka po „tatíčkovi prezidentovi“ – jakési republikánské náhradě někdejšího habsburského mocnáře – a šlo jen o to, která z výrazných osobností se ve správný okamžik ocitne na správném místě.
Český problém ale spočívá v jakési mocenské schizofrenii, respektive neschopnosti se rozhodnout, kdo tu má vlastně vládnout. Podle ústavy je „vrcholným orgánem výkonné moci“ vláda, v jejímž čele stojí prezident. Ale co s tím v zemi, kde za skutečného vládce je považován ten, jehož obraz visí na zdech škol a úřadů?
A kde se i v tak malém politickém rybníce rodí výrazné osobnosti jako Havel či Klaus?

Němci to po koketování s poloprezidentským systémem za Výmarské republiky vyřešili kancléřským systémem (po jisté anomálii s knírkem).  Prezident se stal jen reprezentativní figurou bez většího politického vlivu.

A to neznamená, že to může být jen nějaký „nýmand“ – viz současná hlava státu Horst Köhler, který stál v čele Mezinárodního měnového fondu.

Francouzi po poválečném marasmu čtvrté republiky, kdy vlády téměř nevládly a střídaly se jako na orloji, dali přednost modelu se silným prezidentem. Premiér je jeho podřízeným, pokud tedy nejde o zástupce opačného politického tábora, kdy nastává trpké soužití známé jako kohabitace.

Inspirací – či spíše návodem, kudy se nevydávat – pro nás může být polský model, a to zvláště z počátku devadesátých let. Prozatímní ústavní úprava (tzv. malá ústava) dala prezidentovi velké pravomoci, čehož Lech Walesa využíval až do dna. Dosazoval do vlád své ministry, a když nemohl jinak, blokoval zákony podáváním stížností k ústavnímu soudu...

Nyní se už sice mocenské kyvadlo přiklonilo na stranu vlády, ale naschvály, které si současný prezident Lech Kaczynski a premiér Donald Tusk dělají, o uvědomělém přístupu k rozdělení rolí příliš nehovoří.

Zjednodušeně by se tady dalo říci, že Češi mají do budoucna na výběr tři modely, které by měly zabránit opakování současných tahanic mezi vládou v čele s občanským demokratem Topolánkem a stále ještě občanským demokratem Klausem. Je tu buď francouzský, německý, nebo polský model. To znamená prezident silnější, prezident upozaděný, anebo prezident, co se stále přetahuje s vládou.

A jelikož si hrdý a suverénní český národ touhu po silném prezidentovi – tatíčkovi asi jen tak vzít nenechá, závisí pozice budoucích obyvatel Pražského hradu na tom, co jim politická pravidla umožní. A v této souvislosti je právě nyní ideální příležitost znovu otevřít debatu o přímé volbě prezidenta, a ne, až spory utichnou (i když s vidinou příštího půlroku asi spíše neutichnou...).

Volba přímá... a riskantní
Když uděláte nějaké opatření, riskujete, že bude fungovat, řekl by možná Woody Allen. A když se zavede přímá volba prezidenta, odpadne možná nedůstojná tahanice při parlamentním výběru, jaké jsme byli svědky minule. Prezident ale bude silnější – bez přidělení větších pravomocí sice možná ne „papírově“, ale díky hlasům milionů lidí reálně. Neboli získá větší legitimitu. A to by bez zásadního řezu mohlo celý vládní systém zablokovat.

Pak se tu nabízí samozřejmě ještě jiné řešení. Při příští volbě prezidenta odolat kalkulacím s „uklizením“ stranického guru na Hrad a společenskému volání po silném tatíčkovi. Anebo prostě riskovat, že budeme svědky tahanic mezi prezidentem a premiérem o vládní letadlo při cestě do Bruselu, jak jsme to před pár týdny zažili u našich polských sousedů...