Kudy vzhůru

Když projdete dvorem Vratislavského paláce na Malé Straně do vzorně střižené zahrady s vodotryskem a vzhlédnete k velkému oknu vysoko nad vámi, kde má kancelář Vladimír Dlouhý, napadne vás, zda těch sedmdesát schodů, které teď musíte zdolat, abyste mohli zaklepat u jeho dveří, nemají návštěvníkovi jaksi podprahově dát najevo, v jakých sférách se nachází. Nebo že by to byla součást tréninku? Někdejší nejpopulárnější český politik už dávno nemá sto kilo jako za svého ministrování, naopak se s golfovou holí v ruce a nohama na rotopedu udržuje v kondici mladě vyhlížejícího dědečka. Možná to bude i tím, že je ve své nové práci stále ve styku – přes počítač, notebook, mobil nebo blackberry pro čtení mailů, které má všechny poskládané na stole – s mladými dříči z Ruska, Asie, Ameriky a Evropy, kteří pracují dnem a nocí, aby... aby to jednou dotáhli tam, kam Mr. Dlouhý.

Typický český ministr po skončení své politické kariéry najde místo v nějaké té dozorčí radě banky, otevře si poradenskou firmu, začne učit na vysoké škole, možná dostane job v Bruselu, ale tak jako tak zažije určitý sestup. Vladimír Dlouhý (54) je sice také poradce a vysokoškolský učitel, ale jeho pozice je taková, že letos v létě odmítl dělat velvyslance v EU, a lze mu věřit, když říká, že ani ministerské křeslo by ho nelákalo. Muž, který se kdysi přes noc jako šestatřicetiletý stal ministrem a dostal nálepku „chytrý, ale byl ve straně“, totiž zasedá ve dvacetičlenném poradenském týmu americké banky Goldman Sachs, kterou zahraniční tisk označuje za nejúspěšnější investiční banku na světě. Studenti nejprestižnějších univerzit sní o tom, že tu budou pracovat, ale povede se to jen tisícině z nich. Personální politika je tu tak pečlivá, že třeba viceprezidentka firmy Suzane Nora Johnsonová absolvovala na začátku své kariéry 150 pohovorů, než ji přijali. „Ani mě, přestože věděli, kdo jsem, nevzali jen tak.

V posledním patře jedné vysoké budovy v Londýně se na mně po půl hodinách střídali dva dny,“ vzpomíná Dlouhý, jak z první ligy české politiky přestoupil do první ligy světového byznysu. Blahobytný, spokojený, zkušený, sečtělý, pragmatický a lehce narcistní, ale jistě ne tak okatě jako prezident, na jehož Hrad má tak skvělý výhled.

LN Mají dnes Češi vlastně nějakou šanci v podnikání či vědě prorazit? Nebudeme v budoucnu jen takový skanzen s památkami, pivem a hezkou přírodou, kam budou jezdit na dovolenou bohatí Číňané?

To není problém výlučně český. Hodně se třeba diskutuje, jestli památky v Benátkách, Florencii a Římě nebudou brzy na Itálii to nejdůležitější, protože tamní ekonomika se dlouhodobě nedokáže vymanit ze zajetí nepružných trhů a pomalého růstu. Problémy České republiky nejsou české ani postkomunistické, týkají se celé Evropy. Protože nejen USA a Asie, ale i jiné ekonomiky ukazují stále větší pružnost a zůstat konkurenceschopní bude těžké. Bude Evropa jen kulturní dědictví světa s nádhernými památkami, kam budou jezdit bohatí lidé ze zbytku světa užívat si na luxusní golfová hřiště? Nebo si udržíme velké průmyslové podniky a skvělé univerzity? Taková otázka se může zdát dnes absurdní, ale ptát se tak sami sebe musíme. 

LN  Přednášíte na UK, na Institutu ekonomických studií, ale znáte také americké univerzity. Jaká je „naše budoucnost“, tedy naši studenti v porovnání s cizinci?

V Praze přednáším makroekonomii a hospodářskou politiku. Tam jsou studenti dobří, mají dobré základy matematiky a studují tam i jiní mladí lidé z Evropy v rámci programu Erasmus, a proto také na škole přednášíme v angličtině. Jsem ale také v dozorčí radě Illinois Institute of Technology v Chicagu, kde je 25 tisíc studentů, z toho dobrá polovina jsou Číňané, Korejci a Indové. Tah na branku, zaujatost, pracovitost u těchto asijských studentů je vyšší než ten nejvyšší evropský standard. Mimochodem, něco podobného vidím v investičním bankovnictví u mladých Rusů.

LN Proč zrovna u nich?
Obvykle v Británii nebo v Americe vystudovali na univerzitě jen první tři roky, to znamená nějakého toho bakaláře, a místo dalšího studia se vrhnou na kariéru. Mají totiž mnohem větší motivaci získat vyšší životní úroveň a případně se s velkou slávou vrátit zpět domů. Když se jim v náročném konkurzu podaří uspět a přijmou je třeba do velké banky, mají obrovskou stimulaci. Když se po nich něco chce, třeba jen přes email, hned vše připraví, lhostejno zda v denní či noční dobu.

LN A vás také někdo z Goldman Sachs může vzbudit ve čtyři hodiny ráno?

No, tak to ne. Přece jen jsem člen mezinárodního poradenského týmu firmy a exministr. Až na výjimky se ale očekává, že budu reagovat mezi šestou ranní a jedenáctou večerní.

LN Kolik času vám tedy zabere práce. Máte někdy stres jako za ministrování?

Vstávám v 6.20 a končím práci kolem osmé hodiny večerní. Všichni, kteří se pohybují kolem investičního bankovnictví, vědí, že to není práce na osm hodin denně. Stres někdy mívám, spíš je to spojené s cestováním. Každý týden jsem totiž jeden až tři dny mimo republiku. Ale oproti dobám ministrování mám každopádně víc svobody, jak zacházet se svým časem. 

LN  Co vás vlastně – kromě peněz samozřejmě – na práci pro investiční banku baví?

Tak je tu třeba i pocit uspokojení, že děláte pro firmu, kterou dá slavný The Economist na obálku. Snažím se ale poslední roky být aktivní i jinde. Učím, píšu si docenturu, píšu do českých novin a občas se mi povede dostat článek do Financial Times nebo International Herald Tribune nebo jiných západoevropských novin. 

LN  A v těch článcích se vyjadřujete k politickým otázkám. Znamená to, že se chcete vrátit do politiky?

Záleží, co by to bylo za nabídku. Při veškeré úctě k současnému ministrovi průmyslu i jeho předchůdcům a ostatním lidem, kteří tam pracují, si položím otázku: Je pro mě zajímavé opustit svět velkého investičního bankovnictví plus možnost svobodně se vyjadřovat k různým věcem v novinách kvůli tomu, abych se znovu stal ministrem průmyslu a obchodu? Není. A opravdu to není jen o penězích.

LN Mají lidé u investičních bank ještě nějaký jiný zájem než vydělávat peníze?

Je to různé. V oblasti investičního bankovnictví je skupina velmi úspěšných bankéřů, kteří jsou tak vytíženi svojí prací, že nemohou žít jiným životem než s klapkami na očích.

LN Nejsou to jen takové stroje? V osobním kontaktu úplně nezajímaví lidé?

Ale bez nich by firma úspěchu nedosáhla! Špičkový vědec také většinou žije jen svým vědeckým problémem. Na druhou stranu ti úplně nejvyšší představitelé velkých investičních bank, ale v podstatě každé velké korporace, musejí být lidé s mimořádnými schopnostmi a rozhledem, intenzivně sledující celospolečenské dění. Vědí, že jejich firma musí být spojena s politiky, a teď nemyslím jen kvůli lobbistickému ovlivňování, ale musejí obecně vědět, kam se politika, ekonomirozhovorka a celá společnost bude ubírat, aby věděli, kam investovat či jinak rozhodovat. Ti jsou v osobním kontaktu naopak úžasně zajímaví, i když někdy mám pocit, že možná ve skrytu duše si říkají, že by nebylo špatné si třeba na pár let zkusit vysokou politickou funkci. Někteří se mnou mluví o politické minulosti s velkou úctou, ale ne proto, jestli jsem svoji funkci dělal dobře nebo špatně, ale že osud mně dal šanci být ministr skoro osm let, kdy naše země procházela tak obrovskými změnami.


LN Není důvod, proč se vám nechce zpět do české politiky také v tom, že na rozdíl od 90. let není dost „sexy“? Tehdy se předělával stát, probíhal souboj idejí, byla to výzva. Dnes se vládnutí – alespoň v očích veřejnosti – smrsklo na otravné handrkování Paroubka s Topolánkem...

K nějakému zhrubnutí došlo, ale já se obávám, že v posledních letech politika s prominutím trochu zhloupla nejenom v České republice, ale i v západní Evropě a jinde. Je mi sympatická Angela Merkelová, ne proto, zda se mi názorově líbí nebo nelíbí. Především to není starý evropský politický matador, je to spíše intelektuálka, která snad dokáže dát veřejné správě nový impulz a přitáhnout do veřejného života nové mladé elity. Ono to totiž není jenom na těch špičkových politicích, je to hlavně o administrativě pod nimi. V Česku je nedostatek náměstků ministrů, kvalitních vrchních ředitelů na ministerstvech a na dalších úřadech. Někteří šli do penze, někteří šli do byznysu a kromě některých ostrůvků ta státní správa v posledních deseti letech nebyla schopna zaplatit mladé lidi nebo jim aspoň místo těch peněz nabídnout něco jiného – třeba důležitý stupínek v kariérním růstu. To je možná největší problém českého veřejného života. Ne jestli nějaký, nepříliš bystrý poslanec hloupě pokřikuje ve sněmovně.

LN Mimochodem, na Západě se v politice prakticky neprosadí nikdo, kdo je obézní či celkově fyzicky neatraktivní. Platí to i ve vrcholném byznysu? Očekává se, že top manažer bude v kondici?

Tak já jsem prošel obdobím, kdy jsem měl víc jak sto kilo, a musel jsem zhubnout nejen proto, že jsem začal mít zdravotní problémy, ale zjistil jsem, že mě to omezuje v práci, neřku-li v jiných příjemnějších oblastech lidského života. Ale jinak bohužel platí, že zvlášť britská a americká společnost jednoznačně preferují profesionalitu před vzhledem. Myslím si, že ke své škodě, i když to asi nezní moc „politicky korektně“. Jenže pravda je, že spousta lidí na Západě pracuje ve firmách pod obrovským stresem, nemají nebo si nedokážou najít čas třeba na ten fitness nebo něco podobného, a ta práce je prostě vyždíme. To se pak samozřejmě neprojeví jen na jejich vzhledu, ale hlavně psychickém stavu. A nejde jen o vrcholný byznys. Když se projdete v Londýně nebo New Yorku po ulici nebo nahlédnete do kanceláří, tak vidíte to množství obézních lidí a bohužel hlavně dívek a dam, je jich mnohem víc než před nějakými deseti lety. Souvisí to se sociálními rozdíly, že obéznější jsou dnes spíš ti níže postavení. Všichni dnes mají dost peněz, aby se najedli, a ti méně vzdělaní, méně aktivní prostě po práci přijdou domů a jedí. Kompenzují si jídlem neúspěch, nudu.... A to má ještě ta společnost sklon říkat, ty jsi chudinka, protože jsi tlustá, ale to nevadí. Hlavně že dobře pracuješ.

LN Když mluvíme o ženách, mám dojem, že mladé Češky jsou mnohem snaživější než jejich mužské protějšky. Zvlášť ty z venkova a menších měst, co se v osmnácti naučily jako au pair anglicky, pak přišly dobýt Prahu, která se jim rychle stala malá, a tak vyrazily dál, třeba do Londýna...

To potvrzuju. Češky, které vidím v tom finančním světě, jsou agresivnější a s větším tahem na branku než mladí Češi.

LN Jak se díváte na to, že Čechům se v posledních letech dramaticky zvedá životní úroveň? Stavební boom, leasingy, levné dovolené u moře...

Lidé ve velkých městech a některých oblastech opravdu za posledních pár let docela zbohatli, jakkoli se jim to možná nezdá. Němci, když prožívali první léta hospodářského zázraku po druhé světové válce, o tom také vůbec nevěděli. Zdálo se jim to pořád stejně zoufalé, že nic se rychle nemění, a přesto v takovém zázraku žili. U nás nejde o žádný hospodářský zázrak, ale přesto myslím, že na dnešní dobu se bude zpětně vzpomínat jako na dobré časy. Jsou ale i regiony, které zůstávají trochu stranou. Jistě, je to určitě o kupní síle a nezaměstnanosti, ale také o tahu na branku. Nechci nikoho urazit, ale mně připadá, že by stačilo, kdyby si na vesnicích lidi občas uklidili vlastní dvůr, kdyby vyházeli ty tři polorozpadlé škodovky a ojeté pneumatiky, které se jim povalují na zahradě. Přitom projedete vesnicí a vidíte tři čtyři krásně opravené domky, jenže vedle nich zase čtyři hrozné. Pravda, když projíždíte třeba některými částmi okrajového Londýna, tak to tam vypadá dost podobně. Takže to zase není jenom české specifikum.

LN Americký komentátor Thomas Friedman napsal, že zatímco Francouz je ochoten pracovat 36 hodin týdně, Ind pracuje 36 hodin denně. Platí to zjevně i pro nás, málokterý ekonom bude hájit názor, že za současným blahobytem v Česku stojí naše vysoká pracovní morálka. Spíš za něj děkuje přílivu zahraničního kapitálu, blízkosti k Německu, dočasným komparativním výhodám. Prostě v Česku dnes nejde o to být dobrý, ale být v pohodě...

Ale ta pohoda taky není specifická česká! V jednom článku jsem psal o těch obrovských skupinách mladých Západoevropanů, kteří pořád někam létají levnými aerolinkami, jsou tu v Praze, tu ve Florencii, tu vMadridu, pořádně ani nevědí, kde přesně jsou, ale všude se dovolají mobilem. Žijí konzumní styl života, to je v pořádku, ale tihle lidé se učí opravdu jednoduchému životu a ztrácejí stimulaci, kterou mají třeba ti mladí Rusové. Pořád se někam přemisťují, ale nikde pořádně nepracují a zajímají se hlavně o hokej nebo Champions League. Což o to, to já taky fandím Slavii, ale u nich je to základní náplň, totem, kolem kterého tancují. A s tímhle životním stylem nevím, jak se bude moct Evropa ubránit konkurenci odjinud.


LN Časopis Time nedávno psal, že bezstarostný styl mladé generace v západní Evropě stále častěji přebírají i lidé kolem padesátky. Odcházejí dřív do penze, cestují, nacházejí si nové partnery, prostě snaží se zažít druhé mládí. A naopak mladí lidé co nejdéle studují, zůstávají single a užívají si, takže období života, kdy člověk žije takzvaně zodpovědně, tedy zakládá rodinu a chodí do práce, se zkracuje...

A to přesně souvisí s přebujelými sociálními výhodami v Evropě. Jsou příliš plošné, příliš vysoké a podlamují ochotu lidí pracovat. Problém spočívá v tom, že pro tu starší generaci politiků, kteří vytvořili Evropskou unii, je sociální model, který nenechá nikoho padnout na dno, tím, co dělá Evropu Evropou. Tím, co zbytek světa nemá. A sahat na něj znamená sahat na Evropu. Ale s touhle představou v 21. století v globalizovaném světě těžko obstojíme.

LN Jste už více než rok dědečkem. Co bude potřebovat váš vnuk, aby v životě uspěl? Co mu vaše rodina bude chtít zajistit?

Za prvé, má něco v osudu, co mu bylo geneticky dáno po mamince a po tatínkovi. Za druhé jde o to, jak ho můj syn s mojí snachou vychovají, jak bude vnímat společnost, své okolí, jak se vypořádá se všemi těmi lákadly. Ne že by si měl odříkat, ale aby si neudělal ze zábavy svou životní mantru. Za třetí, je to dobré vzdělání, a tady mám na mysli hlavně dobrou střední školu. Dobrá střední škola je to, co nás stále ještě odlišuje od Spojených států, kde jsou vysoce kvalitní špičkové univerzity, ale s úrovní nižších stupňů vzdělání je to horší. Naše střední školství snad stále ještě je dost konkurenceschopné. Navíc, střední škola je stále „lokální“ v tom smyslu, že její studenti jsou ve věku, kdy ještě většinou nemohou žít samostatně, zatímco v dnešním světě se po dobré střední škole lze pokusit o studium na téměř libovolné univerzitě ve světě. A přál bych si, aby můj vnuk již patřil k nové generaci Evropanů, která přestane vnímat evropský sociální model jako něco, co je vždycky zachrání. Aby věděl, že může padnout na nos a že jeho povinností bude postarat se o sebe. Možná že se mu to nebude líbit, ale to bude opravdu obrovský rozdíl oproti poválečnému uvažování, na kterém Evropa, jak ji známe, vyrostla. Tehdy, po zkušenostech z Velké deprese i kvůli válečným tragédiím vznikla touha vytvořit základní sociální síť, která nikomu nedovolí padnout pod nějakou minimální úroveň. Jenže ta minimální úroveň se zdvihla a teď nikdo nemůže padnout nikam. Takže se také nemusí moc snažit.

LN Co by mohlo ten pozvolný úpadek Evropy zastavit?

Možná se mýlím, ale optimisticky si myslím, že se Evropa přizpůsobí. Po druhé světové válce si Evropa, tedy hlavně ta západní, vybudovala blahobyt, o kterém ani sami zakladatelé poválečné Evropy nesnili. Ve 21. století budou rychleji růst jiné země, Čína, Indie, Brazílie, Rusko, nebo teď se mluví o N11, to jsou další dravé země jako Vietnam nebo některé státy Středního východu. Ale ono to díky globalizaci nebude tak černobílé. Propojení podnikatelského světa, sociální souvislosti a informační kanály, to vše na jedné straně úžasně pomáhá v dlouhodobém horizontu odstranit chudobu, ať si různí antiglobalisté myslí, co chtějí. Na druhé straně, globalizace vede k tomu, že různé regiony ve světě spolu konkurují, a protože konkurence je zdravá, tak se budou přizpůsobovat. Takže Evropa se snad také přizpůsobí. Současně my musíme trvat na tom, aby se rychle rostoucí, například asijské společnosti přizpůsobovaly i nám. Nemluvím ani tak o demokracii a lidských právech v Číně, ale třeba o tom, proč Bushova administrativa odmítla podepsat Kjótský protokol. Největším znečišťovatelem ovzduší bude brzy Čína a Indie a Kjóto by omezilo americký byznys, zatímco na Čínu by byl mnohem měkčí.

LN Pracujete pro americkou firmu, jistě máte také v USA přátele. Jací jsou?

Většinou pocházejí z východního pobřeží, to znamená, že to jsou Američané, kteří mají blíž k Evropě. Američané jsou úžasně otevření. Problém je, že často jsou člověku šíleně protivní, když se s nimi setkáte mimo USA. Já už taky rostu, když někde na letišti za mnou zahuhlá tím typicky americkým mektavým tónem nějaký starý turista, který se štrachá do své připravené limuzíny... ale jinak doma, v Americe, třeba v New Yorku, se mi zdají úžasní. Také jich teď spousta žije v Praze... Praha je nejen pro Američany skvělé město. Nedávno jsem byl na narozeninách, kde součástí oslavy bylo půlhodinové představení divadelního souboru z Ostravy. Šest chlapů si obuje lyže a pohybují se úplně nahatí. Nic lascivního, bylo to naopak jemné, dojímavé, ukazovali tím vlastní obnaženost a napadnutelnost, prostě to mělo myšlenku. Ale o to nejde. Představení proběhlo o půl deváté večer v jednom sadu uprostřed Prahy. Bylo tam spousta cizinců, ale kolem chodili pejskaři a cizinci mi říkali, že Praha je jedno z mála míst, kde se tohle může uskutečnit. Jeden Švýcar povídal, že v Curychu by jak herce, tak nás, co jsme tam seděli a dívali se na to, za tři minuty policajti sebrali.