Kufr plný knih a maličkých kalhotek

Moniku Zgustovou zajímá žena v historii. Respektive ženský charakter, který jde proti proudu své doby. Dále ji zajímá umění a umělecká existence v proudu doby. A také píše o možnosti štěstí – o lidech, kteří za štěstím jdou po proudu i té nejnešťastnější doby.

Román Zimní zahrada autorka zasadila do Čech – především do Prahy a Mostu – v druhé polovině 20. století. Hrdinka Eva ztělesňuje ženu nekonformní, těžce zkoušenou a pokoušenou. Už od dětství stojí mezi dvěma budoucími muži svého života – violoncellistou Karlem, který nevěří ve štěstí, ale v umění ano, a celý život Evu miluje na dálku; a kariéristou Milanem, který chce být šťastný a Evu k sobě celoživotně připoutá, omezuje ji a zotročuje.

Zimní zahrada symbolizuje útočiště: uzounké přívětivé prostředí, které kolem sebe Eva vytváří, aby přežila. Pochází ze zavržené a ponížené patricijské rodiny a jakožto objekt Milanových ambicí nesmí studovat, pracuje na poště či v antikvariátě. Trvale se upíná ke knihám, hudbě, k starému čajovému servisu a několika květinám, které pěstuje na nehostinných pracovištích. Udržuje tak svůj vnitřní svět a miniprostor, kde druhé hostí: její antikvariát ve Zlaté uličce se stává místem, kde si disidenti v 70. letech zanechávají rukopisy.

Toto prostředí nezničí prohlídky StB, ale až dvě podnikatelky jdoucí s dobou. Eva zároveň občas – a osudně – podléhá ženské touze po mužském obdivu a dětské touze „nebýt mimozemšťan“, podílet se ve své vznešené bídě aspoň na chvíli na lesku a komfortu „šťastných“.

K trojúhelníku postav se přidává moudrá babička, noblesní, stoický a estetický element, který zklidňuje Evinu horkokrevnost, a tím ji zavazuje jinak: k věrnosti trvalým hodnotám. „Podívej se děvenko... Bílý muškát, bílá břízka, černé vlaštovky. To tu bude vždycky a nemůže to zničit žádný politický systém, ani žádný soudruh...“

V tomto rozestavení postav-principů se odehrávají dilemata člověka, který žije zděděnou kulturou a vzdělaností, jež ho ochraňují a přenášejí přes těžkosti. Ale ve chvílích nepozornosti, nestatečnosti, pýchy či lpění na formách ho mohou izolovat nejen od zla a hnusu, ale i od nejistot a rizika lásky k nejbližšímu člověku. Tedy s podobným vyústěním jako vždy končí jistota zabezpečeného pohodlí.

Chudák Eva
Autorka citlivě vyvolává nostalgii umírající kulturní epochy i generace, vykořeněný život emigrantů či přízračné zničení starobylého Mostu. Tam také zasadila temné aleje první lásky, rozechvělou a nervózní atmosféru schůzek s Karlem, který každý krok k Evě hned plaše a krutě maskuje dvěma kroky zpět – a ona mu v tom lehkovážně sekunduje. To jsou motivy staré až starosvětské, ale dostatečně nosné.

 Autorka k nim však přidala exkursy do historie i světa ženy a stavba prózy se zhroutila. Základním nevyřešeným problémem je styl – či spíš sbírka stylů, které se vzájemně popírají. Když někdo vypráví „historky“, ozve se náhle pábitelská dikce: to když je řeč o Karlovi, o tom, jak přeplaval s cellem Vltavu nebo vezl Evu na harleyi.

Lze-li řetězce rytmizovaných souvětí „A tak jsem každý den v týdnu mimo neděle celá léta stoupala každé ráno k nebesům, desítky měsíců a stovky týdnů jsem vystupovala vzhůru k nebi, každý den jako Ariadna jsem navíjela svoji nit na klubíčko...“ nazvat hrabalovským nádechem, výdechem je přejatá obraznost: v intelektuálovi-kotelníkovi s rozpřaženýma rukama vidí Eva Ukřižovaného a sama se ztotožňuje s Jezulátkem – Bambinem di Praga.

Hrabalova imaginace, která všední děje posvěcuje, se tu stává jen šperkem. Erotické zátiší, které Hrabal obdařil smrtelnou křehkostí, dojemností a humorem – třeba v Anglickém králi nahá milenka obložená pichlavými smrkovými větvičkami –, se při „snídani v trávě“ u Zgustové mění v dráždivou kulisu k vyniknutí protagonistky.

To, co Hrabal líčí jako zázračnou proměnu ženy v očích muže – například setkání s Marcelou, „tou bývalou holkou z čokoládovny Maršner Orion“, která kráčí po ulici s knihou – dala Zgustová své hrdince do vínku rovnou jako hotový atribut. Kniha pak plní stejnou funkci jako šaty. Hrdinka-vypravěčka se s nimi sama prohlíží v zrcadle a obojí v sauně odloží.

V románu se nejen hrabaluje, ale i kunderuje a vaculíkuje: je tu motiv nevinné pohlednice, ne snad žertu, ale banální nepozornosti, pomocí které Milan s Evou definitivně zatočí. A mezi rozhovory s disidenty a písařkami v antikvariátu, kam chodí rozpoznatelné „historické“ postavy, zazní i citát z Českého snáře.

I kdyby šlo o nečitelnou postmoderní ironii, hodnota cizích poetik se tímto nezávazným použitím ruší – a s nimi ztrácí opodstatnění i Karlova a babiččina víra v životodárnou sílu umění. Poselství knihy – nepromarněte život, nepromarněte lásku – je jasné, ale zmařené naschvály.

„K babičce jsem přijela s dvěma kufry a vybalila z nich červenou a žlutou minisukni, několik černých triček a svetrů, džíny a tucet různobarevných maličkých kalhotek, a hlavně knihy z bytu, který Karel opustil mou vinou...“ Takový je to román: kufr s několika krásnými a nezbytnými věcmi zasypanými slušivou zbytečností. A žádné místo pro tajemství.

Monika Zgustová
Zimní zahrada
Odeon, 158 stran
***