„Trápil mě zánět zvukovodu, který se dlouho neléčil. Poté už jsem ale musela začít chodit do práce a lékařka mi doporučila, abych měla uši zakryté, když už budu venku. Nebyla to nezbytnost, ale šátek jsem vymyslela jako nejlepší variantu,“ popisuje překladatelka Petra Jelínková, co stálo na počátku jejího „hidžábového experimentu“, jak svůj příběh z legrace nazvala. Zakrýt si hlavu šátkem sice nebyl účel, nakonec se ale tento nápad ukázal jako nechtěný, ale spolehlivý test na xenofobii české společnosti.
„Píč*, co to máš na hlavě“
Po návratu do pracovního režimu se, s nemocí zvukovodů a „zahalená“, Jelínková pohybovala normálně na veřejnosti. Vydala se na Letní filmovou školu do Uherského Hradiště, kde například tlumočila pro íránského režiséra Mohsena Makmalbafa.
„Lidé se mě ptali, jestli nejsem částečně z nějaké exotické země, či jestli to bylo na vyjádření respektu, že pracuji pro íránského režiséra. Vesměs to ale byly příjemné reakce. Spíše šlo o zvídavost, nesetkala jsem se s žádným odsuzováním,“ popsala Jelínková první reakce na její zahalení. Podle ní to bylo dané prostředím, protože, jak říká, filmová škola je přece jen poněkud liberální místo.
Když se ale vzdálila z „bezpečné zóny promítacích míst a veganských restaurací“, jak napsala na sociální síť, kde se se svým příběhem svěřila, začalo přituhovat. Začalo to divnými až odsuzujícímu pohledy, šeptáním, až došlo na nepříjemné slovní incidenty.
Kdo je Petra Jelínková
|
„Skupinka mladých kluků, zhruba kolem dvaceti let, na mě večer začala pořvávat věty typu ‚Píč*, co to máš na hlavě‘ a podobně. Obořil se na mě také pán středního věku, co že to mám na sobě a co si o sobě jako myslím,“ popisuje útoky Jelínková.
Nikdo se jí nesnažil napadnout fyzicky, vnímala však, že lidé, kolem kterých - v šátku - například jen prošla na ulici, se na ni dívají častěji než obvykle. Snažila se proto reagovat jednoduše: úsměvem. „Nikdo se ale neusmál zpátky. I když Češi se obecně moc neusmívají, takže to neberu osobně. Ale když proti mně šla dvojice středního věku, podívali se na mě, já se usmála a oni si poté něco pošeptali, bylo jasné, že se podivují,“ dodává Jelínková.
Jen pro upřesnění: překladatelka si hlavu zakryla nikoli černou látkou, nýbrž světle růžovým šátkem s krajkou, pod který schovala vlasy a zbytek omotala kolem krku.
Provokace
Od té doby, co se se svým příběhem svěřila na sociální síti, sdílelo její status do středečního dne zhruba 240 lidí. Někteří se za ní postavili s tím, že šátek na hlavně zkrátka není důvodem k tomu začít někomu nadávat. Mnozí se také podivovali nad tím, kam až se hysterická reakce v atmosféře uprchlické krize dostala. Objevili se ale i tací, kteří reagovali stejně jako třeba zmíněná parta mladých kluků: prý si za to může sama, neměla provokovat.
„Nejsem schopná pochopit, co je na tom provokativního. V diskuzích také lidé psali, proč jsem ty kluky nezpražila a neřekla jim, že to mám ze zdravotních důvodů. Proč bych jim to měla říkat? Především ale nechápu princip, že pokud mám šátek z nějakých důvodů a nikoli z náboženských, tím se to omlouvá? Tedy že kdybych ho měla z náboženských důvodů, mohou mi nadávat?“ diví se Jelínková.
Podle psychologa Dalibora Špoka příběh v podstatě zpochybňuje obraz kultivovaného Evropana konce 20. století. Současná uprchlická krize prý české společnosti nastavuje zrcadlo nejen xenofobii, ale ukazuje i naši připravenost diskriminovat a zkratkovitě hodnotit. A stačí k tomu třeba jen šátek.
|
„Po Osvětimi, kde končili ti, ‚kteří se lišili‘, a po stalinských procesech, během nichž se děti zříkaly svých rodičů, jsme se začali domnívat, že tyto hrůzy samy o sobě stačily k tomu, abychom byli již nadále pozorní před každou paušální diskriminací, rasismem a odsuzováním druhých na základě světonázoru, třídy či vyznání. Dnešní situace a xenofobní hysterie však jasně ukazuje, jak hluboce v nás jsou tyto jednoduché vzorce chování zapuštěny a jak jednoduše vyplavou znovu na povrch,“ myslí si Špok a dodává: „Děsivé je, jak málo stačí k tomu, aby se ve společnosti znovu objevilo to, o čem jsme si mysleli, že jsme již dávno překonali.“
Ač Jelínková přiznává, že vlastně neví, jak si celý zážitek vyložit, odnesla si prý jedno: česká společnost je podle ní hodně přecitlivělá na jakýkoli projev jinakosti a cizosti. „Děsí mě, že já jako bílá žena, které se stalo něco takového vlastně neopodstatněně, budím větší zájem lidí než například příběhy těch s tmavší pletí či cizího původu, kteří se třeba skutečně bojí vyjít na ulici, protože jsou v ohrožení – nejen slovně, ale možná i fyzicky,“ říká Jelínková.