Když ještě sbírka moderního umění Národní galerie sídlila na stísněném půdorysu Městské knihovny, těšil jsem se na každou novou instalaci. Vlastně těch nových instalací zase až tolik nebylo. Nicméně to, co bylo vystaveno, dávalo vcelku dobrý průřez toho, co bylo moderního u nás vytvořeno. Když tedy Veletržní palác připadl Národní galerii pro sbírky moderního umění, těšil jsem se, jak dokonalý průřez naším moderním uměním bude možné uspořádat v neskonale větších I lepších místnostech.
Již první instalace byla zklamáním. Druhou instalaci pak považuji přímo za skandál. V první řadě je to mimořádně velké mrhání výstavním prostorem. Zajisté si některá, mimořádně zdařilá díla, vyžadují svůj vlastní prostor, aby byla zdůrazněna právě jejich mimořádnost. Má-li však jeden jediný obraz Toyen svou vlastní stěnu, přičemž zase tak velkou jeho mimořádnost necítím, je to hříšné mrhání možnostmi. Ostatně před nějakou dobou se sám pan ředitel vyslovil v tom smyslu, že Toyen vlastně ani malovat neuměla.
Daleko závažnějším problébem je skutečnost, že není vystavena celá plejáda malířů zvučných jmen, jejichž díla visí i v zahraničních galeriích. V tak gigantických prostorech nenajdeme díla malířů, která by jinde byla chloubou. Není vystaven ani jeden obfraz Františka Tichého. Zato se objevil Emanuel Famíra. Famíra na úkor Františka Tichého! Jistě, socialistický realismus. Proč by neměl být vystaven, když po určitou dobu v tomto stylu malovali všichni. Dokonce i Jan Zrzavý v té době maloval haldy na Ostravsku a na objednávku obrazu se zemědělskou tematikou namaloval obraz Veles–bůh stád. V tom případě by hned vedle mělo být vystaveno umění nacistického Německa, aby si mladší generace mohla porovnat, jak se to vůbec nijak nelišilo. A pokud chceme jít s dobou, proč není vedle vystaven obraz mistra Gotta. Také obrazy politiků by se hodily, maloval přeci Hitler, Churchill I Franco. Pokud musí být vystaveny obrazy z období socialistického realismu, našla by se asi i jiná díla a jména, která přecim jenom nějakou hodnoztu určitě mají. Třeba Brož.
Záhadou mi rovněž zůstává dělení sbírky do roku 1930 a od 1930. nemohu si vzpomenout na nic významného, co by tento rok přinesl, aby se stal nějakým předělem. Staré dělení do roku 1960 svůj význam do určité míry mělo, protože léta šedesátá přinesla přeci jenom jisté uvolnění, strach lidí již nebyl tak velký, aby všichni malovali jen ostře řezané dělnické tváře s vystrčenými bradami. Před tímto rokem to byla jen doba obkreslování, stačilo sundat té tváři německou helmu a měl jste odhodlaného dělníka. Možná však, že tímto dělením se získalo více prostoru pro úplně nejnovější tvorbu. Ne že bych nenacházel mezi nejmladšími tvůrci věci, které bych i koupil, mít tedy peníze, ale nějak jsem si takových věcí nestačil všimnout na stěnách Národní galerie. Největším zážitkem návštěvy paláce tak zůstává, jako vždy, jeho vstupní dvorana chrámových rozměrů. Až se vcelý palác stane chrámem českého moderního umění, bude to nádhera, na to si však budeme muset ještě počkat.
Již první instalace byla zklamáním. Druhou instalaci pak považuji přímo za skandál. V první řadě je to mimořádně velké mrhání výstavním prostorem. Zajisté si některá, mimořádně zdařilá díla, vyžadují svůj vlastní prostor, aby byla zdůrazněna právě jejich mimořádnost. Má-li však jeden jediný obraz Toyen svou vlastní stěnu, přičemž zase tak velkou jeho mimořádnost necítím, je to hříšné mrhání možnostmi. Ostatně před nějakou dobou se sám pan ředitel vyslovil v tom smyslu, že Toyen vlastně ani malovat neuměla.
Daleko závažnějším problébem je skutečnost, že není vystavena celá plejáda malířů zvučných jmen, jejichž díla visí i v zahraničních galeriích. V tak gigantických prostorech nenajdeme díla malířů, která by jinde byla chloubou. Není vystaven ani jeden obfraz Františka Tichého. Zato se objevil Emanuel Famíra. Famíra na úkor Františka Tichého! Jistě, socialistický realismus. Proč by neměl být vystaven, když po určitou dobu v tomto stylu malovali všichni. Dokonce i Jan Zrzavý v té době maloval haldy na Ostravsku a na objednávku obrazu se zemědělskou tematikou namaloval obraz Veles–bůh stád. V tom případě by hned vedle mělo být vystaveno umění nacistického Německa, aby si mladší generace mohla porovnat, jak se to vůbec nijak nelišilo. A pokud chceme jít s dobou, proč není vedle vystaven obraz mistra Gotta. Také obrazy politiků by se hodily, maloval přeci Hitler, Churchill I Franco. Pokud musí být vystaveny obrazy z období socialistického realismu, našla by se asi i jiná díla a jména, která přecim jenom nějakou hodnoztu určitě mají. Třeba Brož.
Záhadou mi rovněž zůstává dělení sbírky do roku 1930 a od 1930. nemohu si vzpomenout na nic významného, co by tento rok přinesl, aby se stal nějakým předělem. Staré dělení do roku 1960 svůj význam do určité míry mělo, protože léta šedesátá přinesla přeci jenom jisté uvolnění, strach lidí již nebyl tak velký, aby všichni malovali jen ostře řezané dělnické tváře s vystrčenými bradami. Před tímto rokem to byla jen doba obkreslování, stačilo sundat té tváři německou helmu a měl jste odhodlaného dělníka. Možná však, že tímto dělením se získalo více prostoru pro úplně nejnovější tvorbu. Ne že bych nenacházel mezi nejmladšími tvůrci věci, které bych i koupil, mít tedy peníze, ale nějak jsem si takových věcí nestačil všimnout na stěnách Národní galerie. Největším zážitkem návštěvy paláce tak zůstává, jako vždy, jeho vstupní dvorana chrámových rozměrů. Až se vcelý palác stane chrámem českého moderního umění, bude to nádhera, na to si však budeme muset ještě počkat.
