Squatuje se jen na Miladě

Ve druhém patře vedle otevřeného okna, ze kterého vlaje zbytek záclony, stojí sprejem v angličtině vyvedené heslo „Milovat hudbu, nenávidět systém!“. Tak vypadá vila Milada, v současnosti nejznámější squat v Praze.

Dům nedaleko vysokoškolských kolejí v Praze 8 vypadá opuštěně. „Trvale tam žije tak sotva tři až pět lidí,“ tvrdí bývalý squater, který si říká Kuba. Milada slouží podle jejích obyvatel spíše než coby ubytování jako kulturně-sociální centrum. „Cílem centra Milada je podpora a rozvoj menšinových kulturních proudů a směrů, zároveň nám jde o prevenci před sociálně-patologickými jevy, které se občas mohou v tomto prostředí vyskytovat,“ píší squateři na internetových stránkách vily Milady.

O tom, že squaterům se předcházet negativním jevům alespoň navenek daří, svědčí jejich dobré vztahy s blízkými kolejemi. „Občas tam mají nějaké party, takže je slyšet hudba, ale jinak jsou to bezproblémoví sousedé. Myslím, že se docela blízce přátelí i se studenty, kteří tady bydlí,“ popsala sousedské vztahy se squatery vedoucí trojských kolejí Věra Kronusová.

Jedinou vážnější potíží, která se v Miladě vyskytla, byl lednový požár. Nejspíš od nedopalku tam chytlo vnitřní vybavení jednoho z pokojů. Záchranáři tehdy odvezli dva mladé obyvatele domu, kteří se nadýchali kouře.

Squaterům nucené vystěhování z Milady zatím nehrozí. Majitelem domu je Česká republika, tedy stát, správcem Ústav pro informace ve vzdělávání. „Mohu potvrdit, že vilu spravujeme a o jejím osudu se v současné době jedná,“ sdělila mluvčí ústavu Jitka Pilbauerová. Nedokázala však upřesnit, kdo s kým jedná a jaké varianty budoucnosti Milady jsou ve hře.

Podle příznivců squaterského hnutí, kteří se přiklánějí k principům anarchismu a praktikují komunitní bydlení, zůstává Milada téměř posledním squatem v Praze.

Policisté sice počátkem srpna informovali o razii ve squatech v Resslově a Koubkově ulici v Praze 2, podle squaterů však byli jejich obyvatelé spíše obyčejní bezdomovci.

Pro squatting byly ideální podmínky v devadesátých letech, kdy byla Praha plná starých chátrajících a opuštěných budov, o které neměl nikdo zájem a majitelé neměli peníze na jejich rekonstrukci.

„Dnes už nejsou místa, kde by lidé mohli squaty zakládat. Squatting dnes zabíjí privatizace, většinu domů už nevlastní obec, ale soukromníci, kteří je opravili a starají se o ně,“ říká Kuba. Podle něj ale za úpadek squattingu může i nezájem nové generace mladých lidí o myšlenku bydlení v otevřené komunitě. „Dnes jsou mladí větší individualisté než dříve,“ uzavírá Kuba.