Robert James „Bobby“ Fischer zemřel ve čtvrtek 17. ledna v islandském Reykjavíku, kde v roce 1972 dosáhl svého největšího úspěchu. Tehdy porazil v „zápase století“ Borise Spasského a stal se mistrem světa.
Byl to dramatický souboj dvou vynikajících velmistrů, o kterém se psalo po celém světě. Pro mnohé byl součástí studené války - konfrontací mezi Západem a Východem, vítězstvím demokracie nad totalitárním režimem. Jiní o něm mluvili jako o triumfu geniálního jedince nad mocnou sovětskou šachovou říší. Anglický list The Observer tento zápas dokonce nazval největším soupeřením v dějinách sportu - definitivní sportovní metaforou. Doslova přes noc se šachy dostaly na první stránky novin, diskutovalo se o nich v rozhlase i v televizi. Bobbyho Fischera najednou znal kdekdo.
Prohrál jen se pštrosem Poprvé jsme se s Fischerem poznali na mezipásmovém turnaji v tuniském městečku Sousse v roce 1967. Sehráli jsme tam spolu divokou partii, se spoustou obětí a přestřelek.
Skončila remízou věčným šachem, když jsme oba vystříleli všechen prach.
Později jsme se několikrát potkali, ale spřátelili jsme se až v Reykjavíku. Přijel jsem tam reportovat o zápase FischerSpasskij pro rozhlasovou stanici Hlas Ameriky. Po přerušení třinácté partie mi Bobby nabídl, zda bych s ním nechtěl analyzovat přerušenou pozici. Byla to dlouhá noc a ještě při ranním rozbřesku jsme si nebyli jisti, jak by ta partie měla vlastně skončit.
Při dohrávání Spasskij pokračoval asi dvacet tahů podle naší analýzy a pak se Bobby najednou zamyslel. Partie se dostala k bodu, o kterém jsme vedli noční spor. Myslel jsem, že se Spasskij může udržet. Bobby tvrdil, že svého soupeře roztrhá svými pěšci. Nakonec jednoho pěšce obětoval a dvě malé chyby Spasského stačily k tomu, aby ho Bobby nakonec srazil na kolena. Byla to epická bitva a - podle bývalého mistra světa Michaila Botvinnika - Fischerův nejlepší výkon v zápase.
David Bronštejn, který sehrál s Botvinnikem vyrovnaný zápas o mistra světa v roce 1951, nad touto partií dlouho kroutil hlavou.
Připomínala mu záhadnou sfingu, dráždící lidskou představivost. Byla to klíčová partie zápasu a prohra Spasského zlomila. Fischer získal tříbodový náskok.
S Bobbym jsem zůstal do konce zápasu. Pokud nebyly partie přerušené, chodili jsme na procházky, jezdili na kuželky, plavali v místních vřídlech. Fischer celkem nesportoval, ale byl atleticky nadaný. S fotbalovým míčem si moc rady nevěděl, ale když ho napálil, byla to pecka. V kuželkách jsem s ním bojovat nemohl. Zatímco moje kuželky s nadšením pozorovaly, jak je má kuželková koule míjí, Bobby ty své kosil jedna radost. Při plavání mu stačilo, aby svými dlouhými pažemi párkrát zabral, a už jsem byl o půl bazénu pozadu.
Ve sportovním klání jsem ho viděl prohrát jen jednou. To když mě navštívil v Restonu a vyzval na běh místního pštrosa. Chvíli to trvalo, než pštros pochopil, o co jde, ale pak se za Bobbym rozběhl a hravě ho předběhl. „Umí to rychle,“ uznal Bobby svého přemožitele.
Nejšťastnější chvíle života Při analýzách Fischerovy prsty poletovaly po šachovnici tak virtuózně jako prsty geniálního klavíristy. Věděl bleskurychle, kam správně hmátnout, co kam posunout, kde co vyměnit. Sledovat ho při práci byla radost. Jednou jsem navrhl jiný tah věží a Bobbyho odpověď přišla rychle: „Ne, tam ne. V tomto postavení věž musí hlídat pěšce ze strany. Jinak to nejde. Vím to.“ A skutečně to věděl. Ukázalo se to po pár tazích. I přesto, že Bobby vedl nad Spasským o tři body, nebyl ještě z vody venku.
Spasskij hrával zápasy jedinečně. Měl obrovskou zkušenost, dokázal se bít jako lev a na Bobbyho začala padat únava. Spasskij přestal hrát nudné zavřené hry a začal Bobbyho šturmovat královským pěšcem. Fischer se obratně uhýbal přímým zásahům a chytře přeskakoval do zahájení a variant, které předtím zřídka používal. A pomalu, remízou po remíze, se přibližoval ke svému životnímu cíli.
Konečně prvního září 1972 se Fischer stal mistrem světa. Příští den jsme spolu natočili rozhovor, ve kterém jsem ho nechal číst pozdravný telegram od prezidenta Richarda Nixona. Vedení Hlasu Ameriky později sdělilo, že to slyšelo 250 milionů posluchačů po celém světě. Tehdy byl Bobby hrdý na to, že je Američan. Byly to nejšťastnější chvíle jeho života.
Bez počítače a bez trenéra V čem spočívala Fischerova síla? Bobby znal šachové dějiny a tvorbu starších mistrů jako málokdo. Prostudoval, co se dalo. Všechnu šachovou literaturu, která se mu dostala do ruky, doslova hltal. Z minulosti si dokázal vybírat to podstatné a to pak vytříbil svými vlastními nápady. Fischer byl objektivní a dokázal pochválit snahy jiných. Nepodceňoval ani partie amatérů. „I slabší hráč může mít nádherný nápad,“ říkal.
Zahájení hrál přesně a malé prohřešky soupeřů trestal neúprosně. Vytvořil poměrně velké množství vítězných miniaturek - partií, které netrvají víc než pětadvacet tahů. A jeho soupeři přitom nebyli žádní outsideři. Bývalý mistr světa Tigran Petrosjan si po prohře ve finálovém zápase kandidátů v roce 1971 stěžoval: „Jakmile Fischer získá jen malou výhodu, začne hrát jako stroj. Nedá soupeři žádnou naději.“
Fischerovy útoky byly zničující, jakoby řízené laserovými paprsky. Jakmile Bobby objevil soupeřovu slabinu, konec se dostavil rychle a neodkladně. Žádné hrátky s čertem. Koncovky hrál lépe než fenomenální Capablanka. Bobby nebyl přítelem krátkých remíz. Jeho neuvěřitelná vůle po vítězství naháněla soupeřům strach. Z jeho nejlepších partií vyzařovala jasnost, jednoduchost a krása. Logika jeho tahů byla snadno pochopitelná, nikdo ho však nedokázal napodobit.
I přes své úspěchy žil Fischer skromně. Obohatil však životy jiných hráčů, od amatérů až po mistry světa. Předstihl daleko svou dobu a vše dokázal sám - bez pomoci počítačů a trenérů. V tom je část jeho velikosti i jedinečnosti. Fischerův odkaz shrnul maďarský velmistr Lajos Portisch do jediné věty: „Odešel největší šachista všech dob.“
O autorovi| Lubomír Kaválek, Autor je několikanásobným mistrem Spojených států a Československa. Na šachových olympiádách získal jednu zlatou a pět bronzových medailí. šachový velmistr
