Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Meloun vs. Rejže

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Nekrolog za kritika a producenta Pavla Melounka jsem Lidovkám napsat odmítl, protože – i když byl mnoho let mým šéfem – neznal jsem ho nijak zvlášť dobře. V jisté fázi našich životů jsme byli taková pracovní poloznámost, vídali jsme se denně v práci, cítil jsem k němu tu správnou směs úcty a nenávisti, jakou člověk k šéfovi cítit má (říkal jsem mu „Meloun“ a jednou jsem mu šlohnul vizitky, rozdával je bezdomovcům na Hlaváku a říkal jim „Seženu vám byt, zavolejte mi“), o jeho působení v osmdesátých letech jsem slyšel jenom zkazky, naopak jeho pozdější působení v roli filmového producenta jsem sledoval pozorně a s nevraživostí, která byla méně zapříčiněna tím, že jím produkované filmy nesplňovaly mé kritické standardy, a více tím, že udělal tu největší hloupost, jakou filmový kritik může udělat – přestat o filmech pindat a začít je sám dělat. Není nic těžšího, více krátkozrakého než sestoupit z piedestalu samozvaného arbitra a předvést světu, jaký máte talent vy sám. Vím o tom své, udělal jsem o pár let po něm totéž, přirozeně k velkému Melounkovu pobavení. Jak říkám, necítil jsem se k psaní nekrologu nijak zvlášť povolán. Když jsem se dozvěděl, že se nechal povolat Rejžek, s velkým zájmem jsem čekal na výsledek, protože Rejžek Melounka minimálně posledních patnáct let nezdravil a navíc před pár lety už o něm psal – v dnes už legendárním textu o tom, kterak Melounek Rejžka nepustil bez lístku na jeden závěrečný večírek karlovarského festivalu. Jste-li se subjektem svého nekrologu v tak dramatickém vztahu, asi nemůže být divu, že vám to trochu zatemní pohled. Ale fakt, že si Rejžek je schopen splést Melounka s Ondřejem Havelkou – píše, že se Melounek „pokusil o režii dokumentu Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský“, ačkoliv film režíroval Havelka, Melounek navíc nenosil brýle a nikdy v životě nezpíval se synkopickým orchestrem – to je opravdu na pováženou. Co však vzbudilo v branži největší povyk a největší debatu o tom, zda je fér, když nekrolog někomu píše člověk považovaný za jednoho z jeho největších nepřátel, je věta ze závěrečného odstavce. „Nebudiž tajemstvím, že časem přehodnotil svou orientaci, ale neměl potřebu to vytrubovat do světa a byl diskrétní.“ Nemusíte nic vědět o vzájemných vztazích autora a subjektu, aby vám vnitřní logika těchto vět připadala diskutabilní. Pokud subjekt neměl potřebu to vytrubovat do světa, proč má takovou potřebu nediskrétnosti autor jeho nekrologu? A proč to ještě uvádí imperativní exklamací „nebudiž“, která z tohoto sdělení dělá nejakcentovanější informaci celého textu? Mohl napsat „nebudiž tajemstvím, že Melounkův vliv a schopnost zákulisního ovlivňování českého tisku byla důležitá pro vítězství karlovarského festivalu v mediální bitvě s festivalem Zlatý Golem“, případně „nebudiž tajemstvím, že Melounek se nepokusil o režii nikoli Vlastimileného Brodského, ale závěrečné povídky filmu Začátek světa „Vražda šeptaným slovem“? A to nejdůležitější: znal jsem Melounka lépe než Rejžek, a přesto bych se do jeho nekrologu neodvážil napsat drb o něčem, co se možná povídá, ale o čem vím kulový. Co s tím? Nanejvýš to, že až mi zadají napsat nekrolog o Rejžkovi, neodmítnu. A napíšu tam nebudiž tajemstvím, že rád žral kozí bobky. Ono se to o něm totiž taky říká...

Autor: