Nekrolog za kritika a producenta Pavla Melounka jsem Lidovkám napsat odmítl, protože – i když byl mnoho let mým šéfem – neznal jsem ho nijak zvlášť dobře. V jisté fázi našich životů jsme byli taková pracovní poloznámost, vídali jsme se denně v práci, cítil jsem k němu tu správnou směs úcty a nenávisti, jakou člověk k šéfovi cítit má (říkal jsem mu „Meloun“ a jednou jsem mu šlohnul vizitky, rozdával je bezdomovcům na Hlaváku a říkal jim „Seženu vám byt, zavolejte mi“), o jeho působení v osmdesátých letech jsem slyšel jenom zkazky, naopak jeho pozdější působení v roli filmového producenta jsem sledoval pozorně a s nevraživostí, která byla méně zapříčiněna tím, že jím produkované filmy nesplňovaly mé kritické standardy, a více tím, že udělal tu největší hloupost, jakou filmový kritik může udělat – přestat o filmech pindat a začít je sám dělat. Není nic těžšího, více krátkozrakého než sestoupit z piedestalu samozvaného arbitra a předvést světu, jaký máte talent vy sám. Vím o tom své, udělal jsem o pár let po něm totéž, přirozeně k velkému Melounkovu pobavení. Jak říkám, necítil jsem se k psaní nekrologu nijak zvlášť povolán. Když jsem se dozvěděl, že se nechal povolat Rejžek, s velkým zájmem jsem čekal na výsledek, protože Rejžek Melounka minimálně posledních patnáct let nezdravil a navíc před pár lety už o něm psal – v dnes už legendárním textu o tom, kterak Melounek Rejžka nepustil bez lístku na jeden závěrečný večírek karlovarského festivalu. Jste-li se subjektem svého nekrologu v tak dramatickém vztahu, asi nemůže být divu, že vám to trochu zatemní pohled. Ale fakt, že si Rejžek je schopen splést Melounka s Ondřejem Havelkou – píše, že se Melounek „pokusil o režii dokumentu Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský“, ačkoliv film režíroval Havelka, Melounek navíc nenosil brýle a nikdy v životě nezpíval se synkopickým orchestrem – to je opravdu na pováženou. Co však vzbudilo v branži největší povyk a největší debatu o tom, zda je fér, když nekrolog někomu píše člověk považovaný za jednoho z jeho největších nepřátel, je věta ze závěrečného odstavce. „Nebudiž tajemstvím, že časem přehodnotil svou orientaci, ale neměl potřebu to vytrubovat do světa a byl diskrétní.“ Nemusíte nic vědět o vzájemných vztazích autora a subjektu, aby vám vnitřní logika těchto vět připadala diskutabilní. Pokud subjekt neměl potřebu to vytrubovat do světa, proč má takovou potřebu nediskrétnosti autor jeho nekrologu? A proč to ještě uvádí imperativní exklamací „nebudiž“, která z tohoto sdělení dělá nejakcentovanější informaci celého textu? Mohl napsat „nebudiž tajemstvím, že Melounkův vliv a schopnost zákulisního ovlivňování českého tisku byla důležitá pro vítězství karlovarského festivalu v mediální bitvě s festivalem Zlatý Golem“, případně „nebudiž tajemstvím, že Melounek se nepokusil o režii nikoli Vlastimileného Brodského, ale závěrečné povídky filmu Začátek světa „Vražda šeptaným slovem“? A to nejdůležitější: znal jsem Melounka lépe než Rejžek, a přesto bych se do jeho nekrologu neodvážil napsat drb o něčem, co se možná povídá, ale o čem vím kulový. Co s tím? Nanejvýš to, že až mi zadají napsat nekrolog o Rejžkovi, neodmítnu. A napíšu tam nebudiž tajemstvím, že rád žral kozí bobky. Ono se to o něm totiž taky říká...
Meloun vs. Rejže
POSLEDNÍ SLOVO
Česko chystá dlouhodobý pobyt pro statisíce Ukrajinců, čekají je ale tvrdé podmínky. Co musejí splnit?
Nová ruská superbomba děsí Ukrajince. Umí zasáhnout cíl na 70 kilometrů, klíč k zneškodnění mají jen USA
Vláda jsou bratři v bahně, kteří se potápí, říká lidovecký senátor Jiří Čunek. V pětikoalici ztrácejí všichni
„Zvyšování by mělo být rovnoměrné.“ Věk odchodu do penze v Jurečkově reformě je dle expertů nastaven nefér
Praktik nutil své pacientky ke gynekologickým prohlídkám. Komora lékaře vyloučila, za pravdu jí dal i soud
Prodej bytu 3+1 62 m2 Gemerská, Litovel
Gemerská, Litovel, okres Olomouc
2 499 000 Kč