Tento vědec z Weizmannova ústavu v izraelském Rehovotu připravil pro potkany koktejl, který jim dal zapomenout na hořké vzpomínky na cukrovou vodu. Potkaní konzumaci této oblíbené pochoutky doprovázela injekce lithia, která u zvířat vyvolala silnou nevolnost. Sladká chuť roztoku se potkanům asociovala s bolestí a ti se už raději sladkým vůním vyhýbali.
Tato opatrnost jim vydržela až do chvíle, než jim Schema a jeho kolegové podali o měsíc později (z lidské perspektivy je to o několik let později) jednu injekci svého léku na špatné vzpomínky. Jde o látku nazvanou ZIP.
Pod názvem se skrývá organická sloučenina, která v těle omezuje (inhibuje) fungování jiné účinné látky, enzymu PKMzeta, a tím patrně boří základy mechanismu uchování dlouhodobé paměti. Enzym je označení pro bílkovinu, která ovlivňuje chemické reakce v těle.
Nezastavitelné vzpomínky
V pokusu se tedy potkani, kteří dostali ZIP, bez zábran znovu oddávali cukrové vodě, zatímco jejich pobratimové s nedotčenou pamětí se jí stranili v obavě z nevolnosti. Výsledky experimentu zveřejněné nyní v časopise Science ukazují, že potkaní (i lidské) vzpomínky nejsou v mozku obrazně řečeno „vytesány,“ ale jsou udržovány díky enzymu PKMzeta.
Ten působí drobné změny v synapsích, kterými se dotýkají jednotlivé neurony, a posiluje spojení mezi nimi. Ale musí být neustále činný, jinak se synapse vrátí do původního stavu. Mozek tedy navzdory obecným představám nemá žádný bezpečný trezor na odkládání vzpomínek. Jde o systém, který musí neustále běžet, jinak se vzpomínky beznadějně ztratí. „Jako byste do běžícího motoru strčili tyč,“ říká v rozhovoru pro časopis Nature jeden z členů týmu Yadin Dudai rovněž z Weizmannova ústavu.
„Jakmile se systém zastaví, paměť se zhroutí.“ Ani jeden z pokusných potkanů si v průběhu třítýdenního experimentu nepříjemné vzpomínky znovu nevybavil, dokonce ani když jim je vědci připomněli další injekcí lithia.
Objev posunul schopnost manipulace s dlouhodobou pamětí na zcela novou úroveň. Publikace v časopise Science z roku 2006 (na kterém se podíleli někteří členové současného týmu) ukázala, jak odstranit nově zformovanou vzpomínku ještě předtím, než se stane součástí dlouhodobé paměti. Manipulace s těmi trvalými vzpomínkami byla však dlouho považována za nemožnou. Většina odborníků ještě v poměrně nedávné době věřila, že dlouhodobá paměť je v mozku zapsána natrvalo.
Objev „motoru“, který udržuje paměť živou, bude mít kromě značného teoretického přínosu časem vliv i na lékařskou praxi. Kromě léčby posttraumatického stresu a podobných poruch, ze nimiž stojí traumatizující prožitky, se patrně rýsuje i možnost léčby chronických bolestí. Při nich se pacientům stále posilují nervová spojení přenášející bolest, takže ta postupně sílí.
Ale není těžké si uvědomit, že objev neposkytuje jen příležitosti ke konání dobra. Může vést také k riziku nových zločinů, či spíše jiné formy starých zločinů. Vymazávání paměti na objednávku (například u svědků trestných činů) má s objevem už podstatně blíže ke skutečnosti.
Tato opatrnost jim vydržela až do chvíle, než jim Schema a jeho kolegové podali o měsíc později (z lidské perspektivy je to o několik let později) jednu injekci svého léku na špatné vzpomínky. Jde o látku nazvanou ZIP.
Pod názvem se skrývá organická sloučenina, která v těle omezuje (inhibuje) fungování jiné účinné látky, enzymu PKMzeta, a tím patrně boří základy mechanismu uchování dlouhodobé paměti. Enzym je označení pro bílkovinu, která ovlivňuje chemické reakce v těle.
Nezastavitelné vzpomínky
V pokusu se tedy potkani, kteří dostali ZIP, bez zábran znovu oddávali cukrové vodě, zatímco jejich pobratimové s nedotčenou pamětí se jí stranili v obavě z nevolnosti. Výsledky experimentu zveřejněné nyní v časopise Science ukazují, že potkaní (i lidské) vzpomínky nejsou v mozku obrazně řečeno „vytesány,“ ale jsou udržovány díky enzymu PKMzeta.
Ten působí drobné změny v synapsích, kterými se dotýkají jednotlivé neurony, a posiluje spojení mezi nimi. Ale musí být neustále činný, jinak se synapse vrátí do původního stavu. Mozek tedy navzdory obecným představám nemá žádný bezpečný trezor na odkládání vzpomínek. Jde o systém, který musí neustále běžet, jinak se vzpomínky beznadějně ztratí. „Jako byste do běžícího motoru strčili tyč,“ říká v rozhovoru pro časopis Nature jeden z členů týmu Yadin Dudai rovněž z Weizmannova ústavu.
„Jakmile se systém zastaví, paměť se zhroutí.“ Ani jeden z pokusných potkanů si v průběhu třítýdenního experimentu nepříjemné vzpomínky znovu nevybavil, dokonce ani když jim je vědci připomněli další injekcí lithia.
Objev posunul schopnost manipulace s dlouhodobou pamětí na zcela novou úroveň. Publikace v časopise Science z roku 2006 (na kterém se podíleli někteří členové současného týmu) ukázala, jak odstranit nově zformovanou vzpomínku ještě předtím, než se stane součástí dlouhodobé paměti. Manipulace s těmi trvalými vzpomínkami byla však dlouho považována za nemožnou. Většina odborníků ještě v poměrně nedávné době věřila, že dlouhodobá paměť je v mozku zapsána natrvalo.
Objev „motoru“, který udržuje paměť živou, bude mít kromě značného teoretického přínosu časem vliv i na lékařskou praxi. Kromě léčby posttraumatického stresu a podobných poruch, ze nimiž stojí traumatizující prožitky, se patrně rýsuje i možnost léčby chronických bolestí. Při nich se pacientům stále posilují nervová spojení přenášející bolest, takže ta postupně sílí.
Ale není těžké si uvědomit, že objev neposkytuje jen příležitosti ke konání dobra. Může vést také k riziku nových zločinů, či spíše jiné formy starých zločinů. Vymazávání paměti na objednávku (například u svědků trestných činů) má s objevem už podstatně blíže ke skutečnosti.
