Zato ji takříkajíc názorně předvedla, když se vnutila konsternovanému předsedovi Senátu jako doprovod při přehlídce čestné jednotky. Její rozesmátá tvář příliš neladila s vážnou atmosférou pietního aktu.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Jaký je ale smysl podobných akcí? Prezident Klaus to naznačil, když mluvil o vyvraždění Lidic jako o „katalyzátoru česko-německých vztahů“, který si musíme připomínat při každé diskusi o důsledcích války. Nad hroby obětí dávné masové vraždy se systematicky buduje pompézní kult. Komunistický režim žil takovými slavnostními událostmi. Následovaly v roce jedna po druhé, byly jich přinejmenším desítky a předpokládaly od lidí veřejně činných obřadní úkony. Mezi nimi byly jakési mezery, kdy si občas odvážnější nebo neopatrnější mohli troufnout říci něco, co si sami myslí. Běda, když to udělali příliš brzy po jedné nebo příliš brzy před druhou! Stali se obětí organizované difamace, která zpravidla nezůstala bez existenčních následků.
Smysl byl zjevný: omezit svobodu občanů (nejprve politiků, pak žurnalistů, pak všech, co mluví nahlas) v nejrůznějších ohledech, vždy podle zaměření kultovního dne. Např. pokud jde o „následky války“, jak pěkně řekl prezident Klaus. Těžko se zbavit dojmu, že se pomalu vracíme do doby Antonína Novotného.
Ostatně paní Bílá, duše prostá, sama předvedla, o co by mělo napříště jít. Děti prý při návštěvě Lidic neprojevují dost piety (děti většinou nemilují naordinované akce). Proto paní Bílá navrhuje vzít jim gameboye, play station a přivázat je k židli, dokud malinko nepocítí, oč šlo.
Jsem paní Bílé vděčen, že se nenechala příliš strhnout minulými událostmi, svázanými s místem vzpomínky. A že nenavrhla otce těch dětí postřílet, matky zavřít do pracovních táborů a děti dát do spolehlivých vlasteneckých rodin na převýchovu.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz
Jaký je ale smysl podobných akcí? Prezident Klaus to naznačil, když mluvil o vyvraždění Lidic jako o „katalyzátoru česko-německých vztahů“, který si musíme připomínat při každé diskusi o důsledcích války. Nad hroby obětí dávné masové vraždy se systematicky buduje pompézní kult. Komunistický režim žil takovými slavnostními událostmi. Následovaly v roce jedna po druhé, byly jich přinejmenším desítky a předpokládaly od lidí veřejně činných obřadní úkony. Mezi nimi byly jakési mezery, kdy si občas odvážnější nebo neopatrnější mohli troufnout říci něco, co si sami myslí. Běda, když to udělali příliš brzy po jedné nebo příliš brzy před druhou! Stali se obětí organizované difamace, která zpravidla nezůstala bez existenčních následků.
Smysl byl zjevný: omezit svobodu občanů (nejprve politiků, pak žurnalistů, pak všech, co mluví nahlas) v nejrůznějších ohledech, vždy podle zaměření kultovního dne. Např. pokud jde o „následky války“, jak pěkně řekl prezident Klaus. Těžko se zbavit dojmu, že se pomalu vracíme do doby Antonína Novotného.
Ostatně paní Bílá, duše prostá, sama předvedla, o co by mělo napříště jít. Děti prý při návštěvě Lidic neprojevují dost piety (děti většinou nemilují naordinované akce). Proto paní Bílá navrhuje vzít jim gameboye, play station a přivázat je k židli, dokud malinko nepocítí, oč šlo.
Jsem paní Bílé vděčen, že se nenechala příliš strhnout minulými událostmi, svázanými s místem vzpomínky. A že nenavrhla otce těch dětí postřílet, matky zavřít do pracovních táborů a děti dát do spolehlivých vlasteneckých rodin na převýchovu.
