Potíže s Martou v roce vetřelce

Zajímavější jsou úvahy, kam Soukupová posune svůj bezpochyby originální, ale zároveň ze své podstaty omezený způsob vyprávění. Už z prvních stránek Marty je jasné, že Soukupová zůstala své metodě i tématu do značné míry věrná – vztah dětí a rodičů, vyprávění z perspektivy dítěte, soustředění na mikrosvět všedního života nejužší rodiny. Jen vypravěčka trochu zestárla, není jí deset, ale devatenáct, nicméně její život není o moc radostnější než osudy postav předchozích autorčiných knih. Snad aby umlčela hlasy, že jsou její romány jen beletrizované scénáře, zvolila Soukupová tentokrát formu fiktivního deníku, pokrývajícího jeden rok.

Děj se dá shrnout do pár vět: Marta po gymnáziu nastupuje na bohemistiku na filozofické fakultě, protože „jí šla čeština“, škola je však nudná a náročná. K tomu se ještě zamiluje a nechtěně otěhotní (titulní vetřelec). Na jeden rok mladého života je toho až dost, zvlášť když přidáme komplikovaný vztah s rodiči a mladší sestrou. Marta propadá alkoholu a depresi a rezignuje na jakoukoli činnost. Po smrti babičky se trochu otřepe a více či méně úspěšně se pokouší postavit zpátky na nohy.

Stejně jako předchozí autorčiny knihy se Marta v roce vetřelce čte velmi lehce, možná až příliš, stránky ubývají jako popcorn v kině. Martin pohled jako by neregistroval žádné hlubší fasety skutečnosti, je to dvojrozměrný svět baví-nebaví, líbí-nelíbí, chutná-nechutná. Soukupová konstruuje postavu bez touhy porozumět světu, něco vytvořit či někoho skutečně milovat. Marta je přitom ve věku, kdy většinu mladých lidí přepadají existenciální pochyby a hledají společenský či duchovní přesah.

Pocity bez odstupu

Přesto však mnohé pocity a stavy, které hrdinka zažívá, jsou vylíčeny neobyčejně autenticky. Ať už je to atmosféra studia bohemistiky na filozofické fakultě, nebo depresivní propady, kdy člověk není schopen ráno vstát z postele a dělat jakékoli, byť jen rutinní činnosti, protože není proč. Metoda soustředění se na detaily, drobnosti, banální děje a pocity bez jakéhokoli odstupu je v tomto ohledu velmi přesvědčivá. Věrohodnost podporuje i slovník a použití hovorových tvarů a syntaxe, které sedí hrdinčině věku i intimnímu prostoru deníku.

Samotný deník však přesto moc autenticky nepůsobí. Ne svým obsahem – už jsme se smířili s tím, že Marta je jednoduchá a tvrdá povaha, a tak hlubší úvahy ani nečekáme. Problém je s formou, především s použitím přítomného a budoucího času ve smyslu aktualizace minulých událostí. To je sice oblíbený literární postup, ale těžko si představit, že ho někdo (zvlášť nijak výjimečná adolescentní dívka) použije v soukromém deníku, kam si každý večer zapisuje události dne. Stejně tak do deníkové formy příliš nezapadají podrobné popisy jednotlivých dialogických scén včetně časového traktování typu „chvíli mlčíme“.

Otázka je, zda vůbec Martu v roce vetřelce brát jako román pro dospělé, zda to není text pro dospívající. Což samozřejmě neznamená, že bychom měli mít na dětskou literaturu menší nároky. Vzpomeňme třeba na vášeň, s jakou mnozí dospělí četli francouzský román pro mládež Tobiáš Lolness. Potíž se Soukupové Martou je ta, že knihu sice s chutí slupneme, ale nic nám z ní v hlavě nezůstane. Nepředkládá nám nečekaný pohled na svět, nevybízí k úvahám či k přehodnocení nás samých, nedotýkáme se tu podstaty lidského údělu či dějin. A nenabízí ani rozkoš z vyprávění, jazyka, obraznosti či kompozice. Marta v roce vetřelce je až příliš snadno stravitelná. Ale je možné, že čtenář ve věku hrdinky (a možná i jeho rodič) bude knihu vnímat úplně jinak. A má na to plné právo.