Velice mě potěšil článek televizního reportéra Josefa Klímy o údajné diskriminaci. Už dlouho jsem nečetla tak rozumné, objektivní, zasvěcené a dnes už lze říci i odvážné stanovisko. Připomněla jsem si přitom vzpomínky z mládí v době kolem vypuknutí druhé světové války.
Můj otec byl učitelem na měšťanské škole a naše rodina se po léta přátelila se sousední rodinou ředitele „pomocné školy“ v našem okresním městě. Už jako dítě jsem si pana ředitele velmi vážila a dodnes vzpomínám na jeho uvážlivé, vždycky milé a především nesmírně trpělivé vystupování. Nepamatuji se, že by si na něco stěžoval on ani rodiče jeho žáků. Občané města si jeho školy vážili, protože z ní vycházeli především budoucí řemeslníci, kteří se k všeobecné spokojenosti uplatňovali v místních firmách.
Považovat zvláštní školy se zkušeným personálem za diskriminaci dětí považuji za módní pokrytectví. Arozhodnutí domácích a dokonce imezinárodních soudů odškodňovat finančně rodiče dětí, do těchto škol zařazených, považuji za neúctu ktěm, kteří se těmito dětmi zabývají. Za co žalující rodiče odškodňovat? Že peníze takto získané využijí na vzdělání svých dětí? To snad nemyslí vážně nikdo, ani ti soudci.
Mlčení nebo dokonce souhlas se zmíněnými soudními rozhodnutími v zájmu boje proti údajné „české xenofobii“ považuji za módní sebemrskačství. Jsem přesvědčená, že zmíněná neuvěřitelná rozhodnutí soudů mohou ke vzniku skutečné xenofobie jenom přispět.
