Místo toho, aby se po zdlouhavé a opatrné přípravě protiklausovské šiky semkly, je stále patrnější, že ČSSD opět není v podpoře svého prezidentského pretendenta jednotná.
Včerejší vystoupení Zdeňka Škromacha, kterému se nelíbí váhání Jana Švejnara a nabízí za něj vždy definitivního Jiřího Dienstbiera, lze interpretovat dvěma způsoby. Za prvé jako přípravné rýpnutí do Jiřího Paroubka, protože ten se po delším váhání stal nejhlasitějším Švejnarovým propagátorem v řadách ČSSD. Preventivní distancování se od pravděpodobně neúspěšného kandidáta je rutinním politickým výkonem.
Z druhé strany však lze Škromachovy výroky interpretovat i tak, že se, po vyhodnocení situace ve straně, rozhodl jen „propíchnout“ skutečnost, že podpora Lidového domu Švejnarovi je vepsí.
Jak včera napsal komentátor Práva Alexandr Mitrofanov - Švejnar neposkytuje Lidovému domu žádné záruky, že bude ve funkci plnit stranickou „maršrutu“. Panuje-li v Lidovém domě ještě paranoidní a poněkud bláznivé přesvědčení, že se Švejnar za zády ČSSD může dohodnout s ODS, která se jeho zvolením rozštěpí, dávají Škromachovy výroky smysl.
Jiří Paroubek si nemůže dovolit prezidentskou blamáž špidlovských rozměrů, proto připravuje nejen kontrolu tajné volby, ale zajisté rozvažuje i způsob, jakým lze prezidentskou překážku zdolat beze ztrát. Nějaké to hození Jana Švejnara přes palubu by pak za dané situace bylo jen v řádu paroubkovské politické linie „já především“.
Sociální demokracie se dva měsíce před volbou jeví jako strana, která se nedokázala poučit. Nechce se postavit jednoznačně a pevně za žádného z kandidátů, jako by zvažovala, co se nejvíc vyplatí. Touhle politikou lze jistě mnoho získat, nikdy však prosadit svého člověka do prezidentské funkce.
Včerejší vystoupení Zdeňka Škromacha, kterému se nelíbí váhání Jana Švejnara a nabízí za něj vždy definitivního Jiřího Dienstbiera, lze interpretovat dvěma způsoby. Za prvé jako přípravné rýpnutí do Jiřího Paroubka, protože ten se po delším váhání stal nejhlasitějším Švejnarovým propagátorem v řadách ČSSD. Preventivní distancování se od pravděpodobně neúspěšného kandidáta je rutinním politickým výkonem.
Z druhé strany však lze Škromachovy výroky interpretovat i tak, že se, po vyhodnocení situace ve straně, rozhodl jen „propíchnout“ skutečnost, že podpora Lidového domu Švejnarovi je vepsí.
Jak včera napsal komentátor Práva Alexandr Mitrofanov - Švejnar neposkytuje Lidovému domu žádné záruky, že bude ve funkci plnit stranickou „maršrutu“. Panuje-li v Lidovém domě ještě paranoidní a poněkud bláznivé přesvědčení, že se Švejnar za zády ČSSD může dohodnout s ODS, která se jeho zvolením rozštěpí, dávají Škromachovy výroky smysl.
Jiří Paroubek si nemůže dovolit prezidentskou blamáž špidlovských rozměrů, proto připravuje nejen kontrolu tajné volby, ale zajisté rozvažuje i způsob, jakým lze prezidentskou překážku zdolat beze ztrát. Nějaké to hození Jana Švejnara přes palubu by pak za dané situace bylo jen v řádu paroubkovské politické linie „já především“.
Sociální demokracie se dva měsíce před volbou jeví jako strana, která se nedokázala poučit. Nechce se postavit jednoznačně a pevně za žádného z kandidátů, jako by zvažovala, co se nejvíc vyplatí. Touhle politikou lze jistě mnoho získat, nikdy však prosadit svého člověka do prezidentské funkce.
