2. listopadu 2007 11:48 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Nakonec se každý k něčemu přizná

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 18Diskuse
Úkolem totalitní policie není pronásledovat zločince, nýbrž likvidovat jednotlivce a skupiny lidí na základě požadavků vlády. Podle toho také vypadalo „vyšetřování“ politických případů v Československu (nejen) padesátých let.
Státní bezpečnost nepoužívala brutální metody proto, aby zjistila pravdu o zločinu, nýbrž proto, aby vyšetřovaného zlomila, případně ho donutila jmenovat další skutečné či smyšlené odpůrce režimu. Svou oběť se StB snažila přivést k poznání, že její život nemá žádnou cenu. Snažila se ji zbavit individuality i charakteru - slavný termín pro tento postup zní brainwashing; psycholog Ivo Pondělíček ve stejnojmenné studii z konce 60. let píše o „zabití lidské osobnosti“. Sovětští poradci své kolegy učili, že „vyšetřovanec je nejcennější kapitál“. Proč? Protože teorie prokurátora Andreje Vyšinského pravila, že vrcholným důkazem proti obžalovanému je jeho přiznání. A k něčemu se týraný člověk přiznal skoro vždycky.

Ani jsem nevěděl, kde mám hlavu a kde nohy
Státní bezpečnost praktikovala celou škálu „donucovacích prostředků“. Co se fyzického násilí týká, spisovatel Filip Jánský je kdysi shrnul takto: „Lidé byli přiváženi k výslechům jako dobytek s pytlem na hlavě, byli poutáni na rukou i nohou, byli oslepováni žárovkami, byli honěni karabáčem, byli do umdlení mláceni, byly jim vyráženy zuby, oči, byla jim pálena kůže rozžhaveným železem...“

To všechno se nepochybně dělo. Dnešní plukovník v. v. Jiří Zenáhlík, obviněný ze špionáže (skutečně přes prostředníka spolupracoval s francouzskou tajnou službou), vypráví, jak ho roku 1953 zatkli na ulici a odvezli na vyšetřovnu: „Tam jsem dostal první nakládačku... Ty rány do těla! Ani jsem nevěděl, kde mám hlavu a kde nohy, jak mě zmlátili. Tak to dělali vždycky, aby z člověka dostali jeho sebevědomí.“ Spisovatel Karel Pecka (dopadený při pokusu odejít ze země) zase vzpomínal na výslechy v roce 1949: „Co o tom říkat? Sedíš na židli nahej a svázanej a kolem tebe pochodujou chlapi a buší do tebe obuškama, vybíraj si zajímavý místa... Ruce máš vzadu, prostrčené opěradly a na nich pouta.“

Při vyšetřování docházelo ke všem představitelným bestialitám. Někdy to referenti StB „přehnali“ a podezřelý zemřel, jako například farář Josef Toufar, kterého roku 1950 umučili estébáci Čech a Mácha. Smrt ale nebyla v zájmu StB: jak již řečeno, cílem bylo doznání a hladký průběh procesu. Všechny oběti navíc nebyly týrány stejně, někdo byl opakovaně bit, vůči jinému byl spíše používán psychologický teror, nejčastěji šlo o kombinaci. Vyšetřovaní držení ve vazbě nesměli spát, byli nuceni k nekonečnému pochodování po cele, byli trápeni hladem a žízní.

Když už nerozeznáte sen od skutečnosti
Stanislav Kosík, zatčený roku 1951 pro údajnou přípravu atentátu, vypráví v rozhovoru s reportérem sdružení Post Bellum: „Sportoval jsem, věnoval jsem se zápasu, a tak mne fyzické násilí nezničilo. Ale zlomilo mě, když jsem byl v temnici. Při každém rozsvícení jsem se musel hlásit, nemohl jsem skoro spát, jenom sedět v dřepu... A to trvalo pět dní. Nakonec jsem přestal rozlišovat mezi snem a skutečností. Pak jsem mlátil na stěnu a řekl, že vymyšlené protokoly podepíšu.“ Podobná je i zkušenost Ludmily Langrové, zatčené roku 1950: „Byla jsem držena v čerstvě nahozeném bunkru. Šířka byla tak na roztažení paží, byla tam tma. Chodila jsem podél zdi, abych nenarazila. Sednout jsem si nemohla, lehnout nebylo kam... Byla jsem tam dva dny a dvě noci, než jsem omdlela.“

Mnozí vězňové se na samotkách začali dokonce těšit na vyšetřovatele. Vyprávějí, že když si jich dva týdny nikdo nevšímal (jídlo jim bylo dáváno beze slova), toužili po kontaktu s jakoukoli lidskou bytostí. Mnozí pak byli náchylnější ke spolupráci, aniž si to plně uvědomovali - prostě chtěli co nejdéle nebýt sami. Na podobném principu fungoval systém hodného a zlého policajta: zlý vyšetřovaného zmlátil, pak odešel a nahradil ho „laskavý estébák“. Zmučený člověk k němu pojal důvěru a začal tzv. spolupracovat. Psychologický teror měl opět mnoho podob: vyšetřovaným byli ukazováni ztýraní příbuzní, bylo jim nalháváno, že jejich ženy dávno žijí s někým jiným. StB používala drogy, vodila vyšetřované do místností postříkaných krví. Karel Kaplan a Vilém Hejl zaznamenávají případ Ernesta Otta, odsouzeného roku 1950: „Otto... psal celý rok den co den dopisy na rozloučenou, ráno pak byl odváděn na popraviště, kde byla poprava odložena... Nedlouho po propuštění zemřel sebevraždou.“

Co říct na závěr? Pro estébáky nehrálo roli, z jaké společenské skupiny pocházely jejich oběti - krutost zažívali bývalí komunisté, obchodníci, studenti, universitní profesoři. Mnoho vyšetřovaných se zlomit nenechalo, mnozí se přiznali k činům, které nespáchali, ale dokázali krýt své přátele a spolupracovníky -vzhledem k vypracované strategii tajné policie si tito lidé zaslouží hlubokou úctu. I na ně se ale bohužel často vztahují slova filozofa Jeana Améryho (neboli Hanse Mayera), vyslýchaného za II. světové války gestapem: „Kdo prošel mučením, ten už nemůže být na světě doma. Potupu destrukce nelze vymazat. Důvěru ve svět, otřesenou již prvním úderem, v plném rozsahu však zcela zničenou mučením, nelze již nikdy obnovit.“

Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.



Je to fraška, ale každý hraje svou hru

Spisovatel Ladislav Jehlička, odsouzený v roce 1952 na čtrnáct let vězení za údajnou špionáž a velezradu v procesu s literáty katolíky, prý prohlásil při vyšetřování: „Pane prokurátore, tohle je přece fraška!“ Načež mu prokurátor Karel Čížek strčil pod nos fascikl spisů a odvětil: „Kamaráde, tohle celé je fraška -ale hrajeme každý svou hru!“ Čížek měl zřejmě jakýsi záchvat dobré nálady a ničemné upřímnosti - většinou se podle vzpomínek odsouzenců tvářili prokurátoři vztekle či zachmuřeně a drželi se osvědčených ideologických frází o „zrádcích dělnické třídy“, kteří si zaslouží „opovržení a co nejpřísnější potrestání“.

Mají třídní instinkt!
Komunistický soudní proces s „politickým delikventem“ byl vždycky (a bez výjimky) fraška od A do Z. Je naprosto jedno, jestli na lavici obžalovaných usedl nebožák, který neudělal vůbec nic - nebo třeba spolupracovník západní tajné služby (či jiný „velezrádný zločinec“ podle tehdy platných zákonů). Justice se pod správou KSČ proměnila v jeden z represivních nástrojů a přemýšlet nad ní v jiných souvislostech nemá smysl. Začínalo to už vyšetřováním. Estébáčtí referenti sepisovali protokoly z výslechů nikoli podle toho, co obviněný vypovídal, ale podle toho, co v nich potřebovali mít. Když vězeň řekl, že se s kamarády Novákem a Hruškou sešel večer na pivu v hospodě U Pešků, objevilo se v protokolu: „Doznávám, že jsem byl s obviněnými Hruškou a Novákem na ilegální schůzce v restauraci U Pešků, kde jsme se domlouvali na protistátní činnosti.“ Takový materiál byl pak zatčený donucen podepsat, aby s ním mohl pracovat soud...

Anebo vezměme další běžnou součást demokratické justice - totiž advokáta. Skoro každý nešťastník, absolvující vyšetřování v 50. letech, vzpomíná, jak byl přiveden k advokátovi, přidělenému ex offo. Ten mu sdělil, že to vypadá špatně a že pro něj bohužel nemůže nic udělat, případně že to vypadá dobře, protože nikoli na provaz. U soudu se pak omezil na prohlášení, v němž vyjádřil důvěru, že „spravedlivý soud vynese spravedlivý verdikt“. Případy statečných advokátů, kteří mandantům skutečně pomáhali, se vyskytují zřídka.

Prokurátoři, soudci a soudci z lidu byli pečlivě vybraní stoupenci nového řádu, soustavně doplňovaní rychlokvašenými absolventy kurzů v trestním zákoně. Už v září 1950 si Klement Gottwald pochvaloval: „Nejzajímavější je, že noví adepti práva, kteří nestudovali střední školu... nemají například v oboru trestního práva horší vědomosti než ostatní, ba v mnohém je i předčí.“ Navíc se noví experti uměli řídit „třídním instinktem“. 

K souzení „politických“ se používaly paragrafy, pod něž se dalo vmanipulovat prakticky jakékoli jednání (viz „legendární“ zákon 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky). A o výši trestu se většinou rozhodovalo předem (ještě před soudem), v závažnějších případech ve vedení KSČ.

Spravedlnosti se nedovolali
Celkově vzato mluvit v souvislosti s komunismem o spravedlnosti je absurdní - nedalo se jí dovolat. Soudní proces získal docela nový význam: měl zastrašovat ty, jimž se rudý režim protivil - měl vytvářet zdání smrtelného ohrožení revolučního vývoje před těmi, kdo komunismu věřili - a měl působit jako alibi před cizinou: Československo není žádná diktatura, vždyť v něm fungují stejné instituce jako ve všech demokraciích... 
Adam Drda, redaktor Rádia Česka 


Adam Drda, redaktor Rádia Česko
  • 18Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz