Dnes o tom, že můžete navštívit Kanton, a vůbec o tom nevědět Druhdy jsem se díval na jinak spíše seriózní televizní pořad Objektiv. Hovořili tam o „slavném císaři Kvin Shi Huang Tim“. Je zakladatel velké Číny opravdu tak slavný, když jeho jméno (Čchin Š’-chuang-ti) nedokážou vyslovit ani autoři reportáže? I v těchto novinách psal nedávno jeden zkušený asijský cestovatel o „Dali v čínské provincii Jün-nan“ - smíchal při tom jména v české (Jün-nan) a oficiální čínské (Dali) transkripci. Když se ani novináři nemohou naučit, jak přepisovat čínská jména, co teprv chudák čtenář či divák?
Donedávna se u nás užíval český přepis čínštiny, který se vžil od r. 1951 podle návrhu Oldřicha Švarného. V Čínské lidové republice si pak o pár let později vymysleli oficiální přepis do latinky zvaný pchin-jin - v pchin-jinu se to píše pinyin. Dlouho byl vnímán v politickém kontextu, takže na mezinárodní scéně začal být přijímán až ke konci století. Česká média, přejímající hlavně z těch anglofonních, často bez úprav přepisují čínská jména právě v pchin-jinu. Sami čeští čínštináři občas prosazují, aby se pchin-jin užíval místo našeho starého dobrého českého přepisu, který se četl tak pohodlně celým generacím. Pýcha oboru? Jenom to ostatním zavařili. Kromě jich samých v tom totiž všichni bloudí.
Vsadím se, že většina sinologů přitom neumí přečíst bez chyby ani italská, maďarská či turecká jména. Co teprve novináři: při zemětřesení na Haiti nebyli - až na výjimku (Marcela Augustová) -televizní reportéři schopni přečíst správně název hlavního města země (Port-au-Prince neboli portopráns). A to jde, pěkně prosím, o francouzštinu! Proč by se běžný člověk měl po všech těch letech zavedeného pořádku namáhat s učením se pchin-jinu, když jde jen o pomocný zápis exotického jazyka, který užívá znaky, a navíc původní český přepis je poměrně věrný originálu?
Potkal jsem desítky turistů, již během zájezdu do Číny slyšeli nejméně dvacetkrát, jak se správně vyslovuje název města Si-an (tak, jak se česky píše), kde je proslulá terakotová armáda, či Kuej-linu (výslovnost rovněž stejná jako psaná forma), kde se projeli po romantické řece s vápencovými skalisky. A přesto budou dál říkat, že byli v Ksianu a Guilinu, prostě proto, že v programu cestovky a v českém knižním průvodci to tak -pchin-jinově - bylo napsáno (Xian, Guilin). Psaná podoba se do paměti vrývá silněji. Když ji ale vyslovíte podle svého uvážení, vznikne paskvil, jemuž nerozumí nikdo, natož Číňani, o něž tu jde.
Pchin-jin přitom nemůže nikdy být tak světový a univerzální, jak by chtěl. Vždyť ani Tchaj-wanci ho neuznávají, Hongkonžané ho dosud často neznají -ti i oni přitom také mluví čínsky.
Všechno se kazí tím, že v dnešních médiích člověk naráží bez rozlišení na čínské názvy přepsané do češtiny vedle těch pchin-jinových, které působí v rámci češtiny opravdu rušivě. Nevěříte-li, stačí se podívat na nedávno přeložený román Hora duše od čínského autora Gao Ksingjiana (v pchin-jinu Gao Xingjian, jak ho nazývají na obálce; česky by se to přepsalo Kao Sing-ťien a tak se to i čte). Ještě se chytáte?
Je dobře, že čeští turisté zatím příliš nejezdí do čínského Guangzhou. Možná by ani po letech nepřišli na to, že se to správně čte Kuang-čou, a nakonec by umřeli netušíce, že přitom vlastně navštívili i Kanton. A přitom, tři mouchy jednou ranou, to už se vyplatí cestovat, ne?
Možná by turisti nepřišli na to, že Guangdong se čte Kuangtung, a nakonec by umřeli netušíce, že vlastně navštívili i Kanton
O autorovi| PETR KOMERS, překladatel
