Na konci srpna 2002 podnikl zbrusu nový ministr vnitra Nicolas Sarkozy svou první zahraniční cestu. Za cíl si zvolil Rumunsko, kde se měl setkat se svým kolegou Ioanem Rusem. Doprovázelo ho tehdy víc než padesát francouzských novinářů – nevídané množství na obyčejnou ministerskou výpravu.
„Už jsme tehdy věděli, že bude kandidovat na prezidenta. Ta cesta byla pro něj tak trochu test, příležitost získat mezinárodní renomé a proniknout do oblasti vyhrazené hlavě státu. On, obyčejný ministr, se tak už tehdy zabydloval v pozici rivala Jacquese Chiraca!“ vzpomíná jeden ze zúčastněných novinářů. „Proto všechny redakce někoho na tu cestu tehdy vyslaly. Větřily atmosféru budoucí volební kampaně.“
V Bukurešti končí tisková konference. Francouzský ministr se otočí ke svému rumunskému kolegovi a zeptá se ho, zda by mu mohl na pár minut půjčit svou kancelář. Ioan Rus souhlasí, myslí si, že se Nicolas Sarkozy prostě potřebuje na chvíli někde v klidu zašít. Omyl. Francouzský ministr hledá místo, kde by mohl pokračovat v rozhovoru s francouzskými novináři. Dá jim znamení, aby ho následovali, a obklíčen skupinou lačných reportérů se rychle přesune do kanceláře Ioana Rusa. V místnosti zimprovizuje bleskovou tiskovku. Je obležen mikrofony a kamerami, které zaplňují celou místnost. Rumunský ministr zatím postává opuštěný v koutě své kanceláře a bezmocně sleduje, jak mu ta horda ničí jeho květinovou výzdobu...
Takový je on, Nicolas Sarkozy. Dokáže se s takovou suverenitou povznést nad všechna pravila a zvyky, že mu těžko někdo odolá. Na Paříž se žene vichřice a strhává letadla k zemi, ale on přesto nařídí svému pilotovi nastartovat, protože nehodlá odkládat odlet na schůzku do Bruselu. Nikdo se mu nesmí stavět do cesty, ani přírodní živly.
Kam přijde, tam se uvelebí s takovou přirozeností, že si hostitel připadá, jako by spíš on sám byl na návštěvě. Za všechny tento obraz – v Petrohradě během setkání G8, pár týdnů po zvolení, vtipkoval s Vladimirem Putinem a ukazoval mu na mobilu svou manželku. A oba se navzájem obdařovali širokými, trochu nucenými úsměvy.
Nicolas Sarkozy prostě nehodlá dělat věci, které se okamžitě nestanou středem pozornosti, nejzajímavějšími novinkami dne. Dokáže napnout veškerou svou sílu, jen aby se ujistil, že on je pupek světa.
Autoři řady knih vycházejících dnes ve Francii přirovnávají Nicolase Sarkozyho k Napoleonu Bonapartovi. „Nacházíme řadu očividně shodných znaků, které nás opravňují srovnávat tyto dva muže: velmi energický, autoritativní způsob vládnutí, vůle k vyhlašování reforem, touha sjednotit všechny Francouze kolem jediného muže, který stojí nade všemi stranami, neúnavné šíření představy o velikosti Francie daleko po celém světě,“ píše Jacques Olivier Boudon, profesor historie na Sorbonně a prezident Napoleonova institutu.
Podobně jako korsický poručík, který se stal císařem,má i francouzský prezident organizační schopnosti, bojovného ducha, malou postavu a spoustu energie. Ale Nicolas Sarkozy by mohl konec konců přijmout i roli Krále Slunce, Ludvíka XIV., jenž spravoval své království ze zámku ve Versailles tak, aby on sám byl jediným udělovatelemmilosti i nemilosti a středem neutuchající pozornosti nejvýznamnějších šlechticů, z nichž udělal své slouhy.
Hyperprezidentství
Během necelých dvou let ve funkci prezidenta Francie už Nicolas Sarkozy dokázal prosadit novou mocenskou praxi, která balancuje na hraně centralismu a extrémní autoritativnosti. Všechna rozhodnutí vycházejí od něj nebo od členů jeho prezidentské kanceláře, kteří teď mají ve Francii větší moc než ministři. On sám vyhlašuje všechny důležité věci. Premiér François Fillon téměř zmizel z televizních obrazovek. Není ho slyšet, nevíme, co si myslí, ani zda vůbec myslí, protože se stal jakýmsi asistentem prezidenta, v jehož stínu pracuje. Stejně tak jako by se rozpustili ostatní lidé zasedající ve vládě. Dokonce i Bernard Kouchner, ministr zahraničních věcí, dříve nepochybně mediálně nejaktivnější francouzský politik, zmizel ve stínu.
A Nicolas Sarkozy se zatím stará o všechno. Bojuje na všech frontách. Mezinárodní problémy? Řeší je on. Ekonomická krize? Zase on. Reforma audiovizuálního vysílání? On, samozřejmě. Francouzi to nazývají „hyperprezidentstvím“. A myslí tím takovou koncentraci veškeré moci do rukou prezidenta, aniž by to vyžadovalo změny v ústavě. Nicolas Sarkozy často prohlašuje, že „byl zvolen, aby konal“. A také se ve svém konání nijak neomezuje. Před několika dny znovu vyvolal protesty opozice, když dosadil svého hlavního ekonomického poradce do vedení nové banky. Ta vděčí za svůj vznik krizi a víceméně vynucené fúzi dvou ústavů, které se dostaly do těžkostí.
Jak se Nicolasi Sarkozymu podařilo vnutit tento politický aktivismus národu, který je známý svým rebelantstvím a zálibou v demonstracích? Tajemstvím jeho úspěchu je rychlost. Pořád ohlašuje nové reformní projekty, otevírá další a další úřady. Pořád je v pohybu a vždycky má před svými protivníky náskok. Nejenom obrazně, ale i ve skutečnosti. Zvětšuje svůj akční rádius. Ještě jako ministr vnitra byl Sarkozy známý tím, že se vždycky včas dostavil na místo, kde se děla nějaká, byť nepatrná událost. A jako prezident to dělá dál.
Nesnáší pomalou chůzi. Všechny své návštěvy odbývá v rychlém tempu a je po celou dobu ceremonií netrpělivý. Poradce gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho popsal Nicolase Sarkozyho jako „naspeedovaného králíka“ – tak uspěchaně působí Francouz, který by nejraději ukončil každou debatu, sotva začala. Bylo ostatně možné vidět francouzského prezidenta při jeho oficiální návštěvě Vatikánu, jak nervózně vyťukává na mobilu esemesku pár minut poté, co Jeho Svatost zahájila řeč. Kupodivu ho vatikánské eminence neumravnily...
„François Mitterrand se prochází, Jacques Chirac si vyšlapuje dlouhými kroky, Nicolas Sarkozy běhá,“ napsali Michel Field a Olivier Duhamel v knize pojednávající o tom, co nazývají „Starkozysmus“ – narážkou na hvězdné (star) chování a „sarkozysmus“. Autoři zdůrazňují moment, kdy si francouzský prezident stěžuje, že se nechal filmovat při svém pravidelném joggingu, když měl úplně propocené tričko. Ale tento pot, který prezident ukázal národu, se nakonec stal symbolem jeho nasazení ve službě vlasti. Nicolas Sarkozy ho navíc dokáže obratně umocnit svou stylizací do rockové hvězdy: své politické mítinky ukončuje zbrocený potem, vyčerpaný, ale spokojený se svým výkonem.
Mnohem více než jeho předchůdci Nicolas Sarkozy funguje prostřednictvím obrazu, který sám vytváří. Nikdy nechce přestat být na očích, ani během prázdnin. Jacques Chirac se domníval, že chce-li být člověk slyšen, měl by se vyjadřovat co nejméně. Nicolas Sarkozy to dělá opačně.
Na konci července 2007, během jediného týdne, musela agentura AFP zpracovat denně dvacet pět depeší s jeho jménem v titulku. A od května do srpna 2007 se objevil 224krát v televizních zprávách, přičemž jeho předchůdce se spokojil během čtyř měsíců po svém znovuzvolení (v květnu 2002) se 75 výstupy. Tyto údaje pocházejí od historika Georgese Vigarella, který ve své studii dochází k závěru, že Nicolas Sarkozy funguje na principu sebeuspokojení. „Vrší bez ustání jednu informaci na druhou, potápí své oponenty a vždycky, když na nějakou otázku nezná odpověď, uhne jinam.“
Ovšem jak dobře víme, médiím se časem každý přejí. Kdo si chce udržet jejich pozornost, musí jim znovu a znovu chystat strhující představení. Musí stále překvapovat, nabízet novinky. A to Nicolas Sarkozy opravdu umí. Je schopen neustále rozleptávat svůj vlastní obraz, aby mohl vytvořit nový, lepší. Zahlazuje rozpory. Sám pravicový politik, jmenuje do své vlády i levicové ministry. Těší se podpoře nejkonzervativnější strany francouzské společnosti, ale to mu nezabrání oženit se – do třetice všeho dobrého – s bývalou topmodelkou, která o sobě navíc kdysi prohlásila, že neumí být věrná.
Dnes se Carla Bruniová veřejně vyznává ze své touhy mít dítě. Případné narození dítěte v Elysejském paláci tak může představovat další epizodu ságy, která už teď občas připomíná brazilskou telenovelu.
Nicolas Sarkozy ve svém okolí vytváří atmosféru neustálého ohrožení, neboť si je vědom, že jeho pozici nemůže nic dlouhodobě udržet. A dnešní spojenci se možná zítra stanou nepřáteli. Předseda evropské komise José Manuel Barroso se dlouho těšil jeho přízni. Když Nicolas Sarkozy řídil francouzské předsednictví Evropské unie, rád se ukazoval poblíž Barrosa, opřený o jeho rameno. Ale když předsednictví skončilo, nechal se slyšet, že Barroso „si nemůže být jistý, že Francie podpoří“ jeho vytoužené znovuzvolení do čela komise.
„Chci být prezident!“
Ale abychom se nepletli. Za tím, co vypadá jako neustálá improvizace, stojí politický profesionalismus Nicolase Sarkozyho, askety, který od útlého mládí všechno obětoval svým mocenským ambicím a který do detailu plánoval každý krok, aniž by cokoliv ponechal náhodě. Tento hoch, narozený v bohaté pařížské čtvrti, se záhy zapojil do činnosti strany francouzských gaullistů, stal se advokátem, ve 28 letech vstoupil do volebního boje v rámci své základny v Neuilly, kde v obecních volbách kandidoval proti svému učiteli a vytlačil ho z funkce. Pak začal pracovat na tom, aby se jméno Sarkozy co nejvíc objevovalo v médiích. Zdá se, že velmi záhy nabyl přesvědčení, že je předurčen pro ty nejvyšší funkce. O svých možnostech vůbec nepochyboval. Catherine Nayová, slavná reportérka, která ve svých rozhovorech v 80. letech zpovídala politické osobnosti prvního řádu, vyprávěla, jak jí mladý Sarkozy pravidelně telefonoval, aby se o něm zmínila ve svých článcích.
Splétá sítě, snaží se vypadat nepostradatelný a proniká k jádru Chiracovy RPR, až se mu v roce 1993 podaří získat první funkci na ministerstvu – stává se tiskovým mluvčím Balladurovy vlády. Je mu osmatřicet let. A Francouzi objevují tohoto mladého střízlíka s překotným projevem, jiskřivým duchem, černými střapatými vlasy a ctižádostí, kterou snad nikdy nic nemůže ukojit.
V roce 1995 podpoří Eduarda Balladura, který se rozhodne kandidovat v prezidentských volbách proti Jacquesi Chiracovi. Byla to špatná volba. Chirac vyhrál a na Sarkozym ulpěla nálepka zrádce. Někomu by to mohlo zničit politickou kariéru. Ne však Sarkozymu, který v následujících letech dokázal využít Chiracovy upadající popularity, aby se zase dostal na vrchol.
Stal se ministrem vnitra, pak ministrem financí. Ale teprve když v roce 2004 v nové gaullistické straně UMP (Unie pro lidové hnutí) prosadí proti vůli jejího zakladatele Jacquese Chiraca zrušení předsednického křesla, udělá tím zřejmě rozhodující krok k prezidentskému úřadu. Z UMP pak učiní nástroj svých mocenských spádů. Nicolas Sarkozy umí dokonale číst průzkumy veřejného mínění. Na základě jejich pečlivého prostudování teprve rozvíjí svou taktiku. Tímto způsobem ostatně také získal důležité hlasy extrémní pravice při prezidentské volební kampani.
„Během této kampaně obratně vytěžil několik témat blízkých voličům Národní fronty, extremistické pravicové strany, jako je například hodnota práce, otázka národní identity a další. Použil přitom pojmy a myšlenky, které vypadají jako vypůjčené přímo od Jeana-Marie Le Pena,“ vysvětluje politolog Jean-Yves Camus.
Nicolas Sarkozy je mimo jiné skvělý řečník. Piotr Smolar, novinář, který ho doprovázel v letech 2005 až 2007, vzpomíná: „Zarážela mě jeho potřeba obklopovat se odpůrci, kteří ho dokážou neustále podněcovat. Když byl ministrem vnitra, plnili tuto roli úředníci – nevyhnutelně hrozně laxní. Když byl ministrem financí, byl to Brusel – nevyhnutelně hrozně panovačný. Stimuluje ho konfrontace, měření sil. Vylučuje jakoukoliv alternativu, když říká: Já jsem reforma, já jsem hnutí. Jste-li proti mně, jste zpátečníci a zastánci nečinnosti.“
V projevu proneseném v rámci volební kampaně 11. února 2007 dokonce přešel do crescenda: „Chci být prezident, který usmíří Francouze s Francií. Chci být prezident, který usmíří Francouze s jejich školou a univerzitou. Chci být prezident, který usmíří Francouze mezi sebou, bez ohledu na jejich původ a barvu kůže. Chci být prezident Francie, která dá každému příležitost, která znovu objeví skutečný význam slova bratrství.“
Jedenáctkrát zopakoval „chci být prezident“. A voliči jsou velmi vnímaví na takový důrazný projev vůle. Odborníci na strategii politické kampaně ujišťují, že vždycky nakonec vyhrává ten, kdo umí projevit touhu dosáhnout svého. A v téhle hře měl Nicolas Sarkozy v ruce hned několik trumfů.
Nesnese, když se mu odporuje...
Francouzský prezident dokáže pohotově reagovat a často tne do živého. Při srpnovém setkání s Vladimirem Putinem, poté co Rusko obsadilo Gruzii, pozorně vyslechl slova ruského premiéra, že musí „pověsit Saakašviliho za koule, jako to udělali Američani se Saddámem Hussajnem poté, co napadli Irák“. A ihned zareaguje: „Vy chcete dopadnout jako George Bush?“ A tato rozmluva nakonec přinesla kýžený kompromis.
Nicméně ani voluntarismus, ani zběsilá aktivita nemohou zakrýt Sarkozyho slabiny. Trpí chorobnou potřebou přesvědčovat, nesnese, když se mu odporuje, projevuje se příliš autoritativně a vůči svým soupeřům dokáže být velmi drsný.
To všechno jsou podle politologa Jacquese Rupnika důvody jeho nedávných výroků o přesunutí výroby francouzských automobilek z České republiky do Francie, které v Praze vyvolaly takové rozhořčení. „Představu evropského předsednictví provází obrovská řevnivost. Sarkozy si myslí, že nejlepší způsob, jak zhodnotit francouzské předsednictví, je znehodnotit jeho následovníky. Je to srážka eg,“ říká Jacques Rupnik. Pak je také zřejmé, proč si vzal Sarkozy na mušku Českou republiku, když mohl obratně udržet téma v obecné rovině a vůbec nezmiňovat jednotlivé státy.
Navíc Sarkozy trpí bezuzdnou touhou po úspěchu a nedokáže potlačit obdiv k lidem, kteří vydělali hodně peněz. A tak na sebe přivolává hromy a blesky Francouzů, když se den po svém zvolení rozhodne strávit pár dní dovolené na jachtě francouzského obchodníka Vincenta Bolloréa. Nebo když se veřejně ukazuje ve společnosti „přítele“ Martina Bouyguese, generálního ředitele společnosti, která vlastní mimo jiné i první soukromý kanál francouzské televize.
Yasmina Reza je úspěšná francouzská dramatička. Provázela Nicolase Sarkozyho přibližně rok během prezidentské kampaně. Vytěžila z toho skvělý příběh, nazvaný L‘aube, le soir ou la nuit (Úsvit, večer nebo noc, viz Orientace LN 24. 11. 2007), který vyšel tři měsíce po prezidentských volbách. Soustavným zaznamenáváním nepatrných detailů se v knize pokouší odhalit marnost mocenských ambicí, které ovládají významné politiky. A s obrovskou empatií vytváří portrét budoucího prezidenta, výstižnější než všechno, co o něm kdy bylo napsáno: „Zasáhlo mě jeho dětství. Budoucí prezident spí u okna v letadle jako dítě. Čeká jako dítě, s rukama za zády, způsobný, až na něj přijde řada, aby vystoupil na podium. Jako dítě miluje hvězdy – přišly ho přece podpořit. Když řeknu lidem v jeho okolí, že vypadá jako dítě, vytřeští na mě oči.“
A přitom to zní docela výstižně...
Pragmatik, nebo vizionář?
Když tak sledujeme Sarkozyho zběsilé kroužení, můžeme se ptát, zda on sám má nějakou vlastní vizi, projekt, nebo jestli je to všechno jenom kalkul a taktika. Na jeho dráze lze najít několik pevných bodů, od kterých se nikdy neodchýlil. Vždycky si zachovával atlantickou orientaci a obdiv k USA. Také je liberálnější než všichni jeho předchůdci. Ale ve všem ostatním se projevuje jako pragmatik a oportunista. To se týká třeba jeho evropských kořenů. Je synem maďarského emigranta, který se ve Francii oženil, ale svou ženu a tři děti záhy opustil.
Když prezident Nicolas Sarkozy potřeboval v červenci 2007 obměkčit polského prezidenta a přesvědčit ho, aby podpořil Lisabonskou smlouvu, zmínil svůj „středoevropský“ původ jako jakousi záruku pochopení pro polské zájmy. Ale hned po návratu do Paříže už měl zase plnou pusu zájmů ryze francouzských. Nikdy nedává průchod svým citům, když je řeč o zemi jeho předků. Při oficiální návštěvě Maďarska ho naopak velmi rozčililo, když místní tisk připomínal minulost jeho rodiny.
Ostatně nikdy nebyl v zahraniční politice příznivcem velkého obratu, který se očekával. Ve volební kampani kritizoval „energetické vydírání“, k němuž se uchylují Rusové. Jakmile se dostal k moci, začal usilovat o to, aby Moskva nebyla izolována, a odmítl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO, čímž navázal na trend sbližování s Německem.
„Dalo se předpokládat, že s Nicolasem Sarkozym pominou nedorozumění mezi Francií a střední Evropou, která přetrvávají od roku 1989. Ale nesváry se znovu vynořily,“ říká Jacques Rupnik.
Na hodnocení změn, které s sebou přinesl Nicolas Sarkozy, je ještě brzy. Je připravený plně vrátit Francii do NATO. Také prosazuje snížení stavu úředníků. Ale krize zarazila slibně rozjeté projekty a navíc sráží prezidentovu popularitu. Těžko předvídat, co po Sarkozym zůstane: Vzpomínka na bouřlivé časy? „To je to hlavní, o co teď jde,“ poznamenává novinář Jacques Massey. „Brzy budeme mít možnost posoudit, jestli jeho styl nebyla jenom fasáda, jestli obsahoval nějakou důležitou perspektivu vývoje.“
Prezidentský mandát je na pět let. Příští volba připadá na rok 2012. Na otázku, zda bude znovu kandidovat, Nicolas Sarkozy tajemně odpovídá: „Ne za každou cenu.“
„Už jsme tehdy věděli, že bude kandidovat na prezidenta. Ta cesta byla pro něj tak trochu test, příležitost získat mezinárodní renomé a proniknout do oblasti vyhrazené hlavě státu. On, obyčejný ministr, se tak už tehdy zabydloval v pozici rivala Jacquese Chiraca!“ vzpomíná jeden ze zúčastněných novinářů. „Proto všechny redakce někoho na tu cestu tehdy vyslaly. Větřily atmosféru budoucí volební kampaně.“
V Bukurešti končí tisková konference. Francouzský ministr se otočí ke svému rumunskému kolegovi a zeptá se ho, zda by mu mohl na pár minut půjčit svou kancelář. Ioan Rus souhlasí, myslí si, že se Nicolas Sarkozy prostě potřebuje na chvíli někde v klidu zašít. Omyl. Francouzský ministr hledá místo, kde by mohl pokračovat v rozhovoru s francouzskými novináři. Dá jim znamení, aby ho následovali, a obklíčen skupinou lačných reportérů se rychle přesune do kanceláře Ioana Rusa. V místnosti zimprovizuje bleskovou tiskovku. Je obležen mikrofony a kamerami, které zaplňují celou místnost. Rumunský ministr zatím postává opuštěný v koutě své kanceláře a bezmocně sleduje, jak mu ta horda ničí jeho květinovou výzdobu...
Takový je on, Nicolas Sarkozy. Dokáže se s takovou suverenitou povznést nad všechna pravila a zvyky, že mu těžko někdo odolá. Na Paříž se žene vichřice a strhává letadla k zemi, ale on přesto nařídí svému pilotovi nastartovat, protože nehodlá odkládat odlet na schůzku do Bruselu. Nikdo se mu nesmí stavět do cesty, ani přírodní živly.
Kam přijde, tam se uvelebí s takovou přirozeností, že si hostitel připadá, jako by spíš on sám byl na návštěvě. Za všechny tento obraz – v Petrohradě během setkání G8, pár týdnů po zvolení, vtipkoval s Vladimirem Putinem a ukazoval mu na mobilu svou manželku. A oba se navzájem obdařovali širokými, trochu nucenými úsměvy.
Nicolas Sarkozy prostě nehodlá dělat věci, které se okamžitě nestanou středem pozornosti, nejzajímavějšími novinkami dne. Dokáže napnout veškerou svou sílu, jen aby se ujistil, že on je pupek světa.
Autoři řady knih vycházejících dnes ve Francii přirovnávají Nicolase Sarkozyho k Napoleonu Bonapartovi. „Nacházíme řadu očividně shodných znaků, které nás opravňují srovnávat tyto dva muže: velmi energický, autoritativní způsob vládnutí, vůle k vyhlašování reforem, touha sjednotit všechny Francouze kolem jediného muže, který stojí nade všemi stranami, neúnavné šíření představy o velikosti Francie daleko po celém světě,“ píše Jacques Olivier Boudon, profesor historie na Sorbonně a prezident Napoleonova institutu.
Podobně jako korsický poručík, který se stal císařem,má i francouzský prezident organizační schopnosti, bojovného ducha, malou postavu a spoustu energie. Ale Nicolas Sarkozy by mohl konec konců přijmout i roli Krále Slunce, Ludvíka XIV., jenž spravoval své království ze zámku ve Versailles tak, aby on sám byl jediným udělovatelemmilosti i nemilosti a středem neutuchající pozornosti nejvýznamnějších šlechticů, z nichž udělal své slouhy.
Hyperprezidentství
Během necelých dvou let ve funkci prezidenta Francie už Nicolas Sarkozy dokázal prosadit novou mocenskou praxi, která balancuje na hraně centralismu a extrémní autoritativnosti. Všechna rozhodnutí vycházejí od něj nebo od členů jeho prezidentské kanceláře, kteří teď mají ve Francii větší moc než ministři. On sám vyhlašuje všechny důležité věci. Premiér François Fillon téměř zmizel z televizních obrazovek. Není ho slyšet, nevíme, co si myslí, ani zda vůbec myslí, protože se stal jakýmsi asistentem prezidenta, v jehož stínu pracuje. Stejně tak jako by se rozpustili ostatní lidé zasedající ve vládě. Dokonce i Bernard Kouchner, ministr zahraničních věcí, dříve nepochybně mediálně nejaktivnější francouzský politik, zmizel ve stínu.
A Nicolas Sarkozy se zatím stará o všechno. Bojuje na všech frontách. Mezinárodní problémy? Řeší je on. Ekonomická krize? Zase on. Reforma audiovizuálního vysílání? On, samozřejmě. Francouzi to nazývají „hyperprezidentstvím“. A myslí tím takovou koncentraci veškeré moci do rukou prezidenta, aniž by to vyžadovalo změny v ústavě. Nicolas Sarkozy často prohlašuje, že „byl zvolen, aby konal“. A také se ve svém konání nijak neomezuje. Před několika dny znovu vyvolal protesty opozice, když dosadil svého hlavního ekonomického poradce do vedení nové banky. Ta vděčí za svůj vznik krizi a víceméně vynucené fúzi dvou ústavů, které se dostaly do těžkostí.
Jak se Nicolasi Sarkozymu podařilo vnutit tento politický aktivismus národu, který je známý svým rebelantstvím a zálibou v demonstracích? Tajemstvím jeho úspěchu je rychlost. Pořád ohlašuje nové reformní projekty, otevírá další a další úřady. Pořád je v pohybu a vždycky má před svými protivníky náskok. Nejenom obrazně, ale i ve skutečnosti. Zvětšuje svůj akční rádius. Ještě jako ministr vnitra byl Sarkozy známý tím, že se vždycky včas dostavil na místo, kde se děla nějaká, byť nepatrná událost. A jako prezident to dělá dál.
Nesnáší pomalou chůzi. Všechny své návštěvy odbývá v rychlém tempu a je po celou dobu ceremonií netrpělivý. Poradce gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho popsal Nicolase Sarkozyho jako „naspeedovaného králíka“ – tak uspěchaně působí Francouz, který by nejraději ukončil každou debatu, sotva začala. Bylo ostatně možné vidět francouzského prezidenta při jeho oficiální návštěvě Vatikánu, jak nervózně vyťukává na mobilu esemesku pár minut poté, co Jeho Svatost zahájila řeč. Kupodivu ho vatikánské eminence neumravnily...
„François Mitterrand se prochází, Jacques Chirac si vyšlapuje dlouhými kroky, Nicolas Sarkozy běhá,“ napsali Michel Field a Olivier Duhamel v knize pojednávající o tom, co nazývají „Starkozysmus“ – narážkou na hvězdné (star) chování a „sarkozysmus“. Autoři zdůrazňují moment, kdy si francouzský prezident stěžuje, že se nechal filmovat při svém pravidelném joggingu, když měl úplně propocené tričko. Ale tento pot, který prezident ukázal národu, se nakonec stal symbolem jeho nasazení ve službě vlasti. Nicolas Sarkozy ho navíc dokáže obratně umocnit svou stylizací do rockové hvězdy: své politické mítinky ukončuje zbrocený potem, vyčerpaný, ale spokojený se svým výkonem.
Mnohem více než jeho předchůdci Nicolas Sarkozy funguje prostřednictvím obrazu, který sám vytváří. Nikdy nechce přestat být na očích, ani během prázdnin. Jacques Chirac se domníval, že chce-li být člověk slyšen, měl by se vyjadřovat co nejméně. Nicolas Sarkozy to dělá opačně.
Na konci července 2007, během jediného týdne, musela agentura AFP zpracovat denně dvacet pět depeší s jeho jménem v titulku. A od května do srpna 2007 se objevil 224krát v televizních zprávách, přičemž jeho předchůdce se spokojil během čtyř měsíců po svém znovuzvolení (v květnu 2002) se 75 výstupy. Tyto údaje pocházejí od historika Georgese Vigarella, který ve své studii dochází k závěru, že Nicolas Sarkozy funguje na principu sebeuspokojení. „Vrší bez ustání jednu informaci na druhou, potápí své oponenty a vždycky, když na nějakou otázku nezná odpověď, uhne jinam.“
Ovšem jak dobře víme, médiím se časem každý přejí. Kdo si chce udržet jejich pozornost, musí jim znovu a znovu chystat strhující představení. Musí stále překvapovat, nabízet novinky. A to Nicolas Sarkozy opravdu umí. Je schopen neustále rozleptávat svůj vlastní obraz, aby mohl vytvořit nový, lepší. Zahlazuje rozpory. Sám pravicový politik, jmenuje do své vlády i levicové ministry. Těší se podpoře nejkonzervativnější strany francouzské společnosti, ale to mu nezabrání oženit se – do třetice všeho dobrého – s bývalou topmodelkou, která o sobě navíc kdysi prohlásila, že neumí být věrná.
Dnes se Carla Bruniová veřejně vyznává ze své touhy mít dítě. Případné narození dítěte v Elysejském paláci tak může představovat další epizodu ságy, která už teď občas připomíná brazilskou telenovelu.
Nicolas Sarkozy ve svém okolí vytváří atmosféru neustálého ohrožení, neboť si je vědom, že jeho pozici nemůže nic dlouhodobě udržet. A dnešní spojenci se možná zítra stanou nepřáteli. Předseda evropské komise José Manuel Barroso se dlouho těšil jeho přízni. Když Nicolas Sarkozy řídil francouzské předsednictví Evropské unie, rád se ukazoval poblíž Barrosa, opřený o jeho rameno. Ale když předsednictví skončilo, nechal se slyšet, že Barroso „si nemůže být jistý, že Francie podpoří“ jeho vytoužené znovuzvolení do čela komise.
„Chci být prezident!“
Ale abychom se nepletli. Za tím, co vypadá jako neustálá improvizace, stojí politický profesionalismus Nicolase Sarkozyho, askety, který od útlého mládí všechno obětoval svým mocenským ambicím a který do detailu plánoval každý krok, aniž by cokoliv ponechal náhodě. Tento hoch, narozený v bohaté pařížské čtvrti, se záhy zapojil do činnosti strany francouzských gaullistů, stal se advokátem, ve 28 letech vstoupil do volebního boje v rámci své základny v Neuilly, kde v obecních volbách kandidoval proti svému učiteli a vytlačil ho z funkce. Pak začal pracovat na tom, aby se jméno Sarkozy co nejvíc objevovalo v médiích. Zdá se, že velmi záhy nabyl přesvědčení, že je předurčen pro ty nejvyšší funkce. O svých možnostech vůbec nepochyboval. Catherine Nayová, slavná reportérka, která ve svých rozhovorech v 80. letech zpovídala politické osobnosti prvního řádu, vyprávěla, jak jí mladý Sarkozy pravidelně telefonoval, aby se o něm zmínila ve svých článcích.
Splétá sítě, snaží se vypadat nepostradatelný a proniká k jádru Chiracovy RPR, až se mu v roce 1993 podaří získat první funkci na ministerstvu – stává se tiskovým mluvčím Balladurovy vlády. Je mu osmatřicet let. A Francouzi objevují tohoto mladého střízlíka s překotným projevem, jiskřivým duchem, černými střapatými vlasy a ctižádostí, kterou snad nikdy nic nemůže ukojit.
V roce 1995 podpoří Eduarda Balladura, který se rozhodne kandidovat v prezidentských volbách proti Jacquesi Chiracovi. Byla to špatná volba. Chirac vyhrál a na Sarkozym ulpěla nálepka zrádce. Někomu by to mohlo zničit politickou kariéru. Ne však Sarkozymu, který v následujících letech dokázal využít Chiracovy upadající popularity, aby se zase dostal na vrchol.
Stal se ministrem vnitra, pak ministrem financí. Ale teprve když v roce 2004 v nové gaullistické straně UMP (Unie pro lidové hnutí) prosadí proti vůli jejího zakladatele Jacquese Chiraca zrušení předsednického křesla, udělá tím zřejmě rozhodující krok k prezidentskému úřadu. Z UMP pak učiní nástroj svých mocenských spádů. Nicolas Sarkozy umí dokonale číst průzkumy veřejného mínění. Na základě jejich pečlivého prostudování teprve rozvíjí svou taktiku. Tímto způsobem ostatně také získal důležité hlasy extrémní pravice při prezidentské volební kampani.
„Během této kampaně obratně vytěžil několik témat blízkých voličům Národní fronty, extremistické pravicové strany, jako je například hodnota práce, otázka národní identity a další. Použil přitom pojmy a myšlenky, které vypadají jako vypůjčené přímo od Jeana-Marie Le Pena,“ vysvětluje politolog Jean-Yves Camus.
Nicolas Sarkozy je mimo jiné skvělý řečník. Piotr Smolar, novinář, který ho doprovázel v letech 2005 až 2007, vzpomíná: „Zarážela mě jeho potřeba obklopovat se odpůrci, kteří ho dokážou neustále podněcovat. Když byl ministrem vnitra, plnili tuto roli úředníci – nevyhnutelně hrozně laxní. Když byl ministrem financí, byl to Brusel – nevyhnutelně hrozně panovačný. Stimuluje ho konfrontace, měření sil. Vylučuje jakoukoliv alternativu, když říká: Já jsem reforma, já jsem hnutí. Jste-li proti mně, jste zpátečníci a zastánci nečinnosti.“
V projevu proneseném v rámci volební kampaně 11. února 2007 dokonce přešel do crescenda: „Chci být prezident, který usmíří Francouze s Francií. Chci být prezident, který usmíří Francouze s jejich školou a univerzitou. Chci být prezident, který usmíří Francouze mezi sebou, bez ohledu na jejich původ a barvu kůže. Chci být prezident Francie, která dá každému příležitost, která znovu objeví skutečný význam slova bratrství.“
Jedenáctkrát zopakoval „chci být prezident“. A voliči jsou velmi vnímaví na takový důrazný projev vůle. Odborníci na strategii politické kampaně ujišťují, že vždycky nakonec vyhrává ten, kdo umí projevit touhu dosáhnout svého. A v téhle hře měl Nicolas Sarkozy v ruce hned několik trumfů.
Nesnese, když se mu odporuje...
Francouzský prezident dokáže pohotově reagovat a často tne do živého. Při srpnovém setkání s Vladimirem Putinem, poté co Rusko obsadilo Gruzii, pozorně vyslechl slova ruského premiéra, že musí „pověsit Saakašviliho za koule, jako to udělali Američani se Saddámem Hussajnem poté, co napadli Irák“. A ihned zareaguje: „Vy chcete dopadnout jako George Bush?“ A tato rozmluva nakonec přinesla kýžený kompromis.
Nicméně ani voluntarismus, ani zběsilá aktivita nemohou zakrýt Sarkozyho slabiny. Trpí chorobnou potřebou přesvědčovat, nesnese, když se mu odporuje, projevuje se příliš autoritativně a vůči svým soupeřům dokáže být velmi drsný.
To všechno jsou podle politologa Jacquese Rupnika důvody jeho nedávných výroků o přesunutí výroby francouzských automobilek z České republiky do Francie, které v Praze vyvolaly takové rozhořčení. „Představu evropského předsednictví provází obrovská řevnivost. Sarkozy si myslí, že nejlepší způsob, jak zhodnotit francouzské předsednictví, je znehodnotit jeho následovníky. Je to srážka eg,“ říká Jacques Rupnik. Pak je také zřejmé, proč si vzal Sarkozy na mušku Českou republiku, když mohl obratně udržet téma v obecné rovině a vůbec nezmiňovat jednotlivé státy.
Navíc Sarkozy trpí bezuzdnou touhou po úspěchu a nedokáže potlačit obdiv k lidem, kteří vydělali hodně peněz. A tak na sebe přivolává hromy a blesky Francouzů, když se den po svém zvolení rozhodne strávit pár dní dovolené na jachtě francouzského obchodníka Vincenta Bolloréa. Nebo když se veřejně ukazuje ve společnosti „přítele“ Martina Bouyguese, generálního ředitele společnosti, která vlastní mimo jiné i první soukromý kanál francouzské televize.
Yasmina Reza je úspěšná francouzská dramatička. Provázela Nicolase Sarkozyho přibližně rok během prezidentské kampaně. Vytěžila z toho skvělý příběh, nazvaný L‘aube, le soir ou la nuit (Úsvit, večer nebo noc, viz Orientace LN 24. 11. 2007), který vyšel tři měsíce po prezidentských volbách. Soustavným zaznamenáváním nepatrných detailů se v knize pokouší odhalit marnost mocenských ambicí, které ovládají významné politiky. A s obrovskou empatií vytváří portrét budoucího prezidenta, výstižnější než všechno, co o něm kdy bylo napsáno: „Zasáhlo mě jeho dětství. Budoucí prezident spí u okna v letadle jako dítě. Čeká jako dítě, s rukama za zády, způsobný, až na něj přijde řada, aby vystoupil na podium. Jako dítě miluje hvězdy – přišly ho přece podpořit. Když řeknu lidem v jeho okolí, že vypadá jako dítě, vytřeští na mě oči.“
A přitom to zní docela výstižně...
Pragmatik, nebo vizionář?
Když tak sledujeme Sarkozyho zběsilé kroužení, můžeme se ptát, zda on sám má nějakou vlastní vizi, projekt, nebo jestli je to všechno jenom kalkul a taktika. Na jeho dráze lze najít několik pevných bodů, od kterých se nikdy neodchýlil. Vždycky si zachovával atlantickou orientaci a obdiv k USA. Také je liberálnější než všichni jeho předchůdci. Ale ve všem ostatním se projevuje jako pragmatik a oportunista. To se týká třeba jeho evropských kořenů. Je synem maďarského emigranta, který se ve Francii oženil, ale svou ženu a tři děti záhy opustil.
Když prezident Nicolas Sarkozy potřeboval v červenci 2007 obměkčit polského prezidenta a přesvědčit ho, aby podpořil Lisabonskou smlouvu, zmínil svůj „středoevropský“ původ jako jakousi záruku pochopení pro polské zájmy. Ale hned po návratu do Paříže už měl zase plnou pusu zájmů ryze francouzských. Nikdy nedává průchod svým citům, když je řeč o zemi jeho předků. Při oficiální návštěvě Maďarska ho naopak velmi rozčililo, když místní tisk připomínal minulost jeho rodiny.
Ostatně nikdy nebyl v zahraniční politice příznivcem velkého obratu, který se očekával. Ve volební kampani kritizoval „energetické vydírání“, k němuž se uchylují Rusové. Jakmile se dostal k moci, začal usilovat o to, aby Moskva nebyla izolována, a odmítl vstup Ukrajiny a Gruzie do NATO, čímž navázal na trend sbližování s Německem.
„Dalo se předpokládat, že s Nicolasem Sarkozym pominou nedorozumění mezi Francií a střední Evropou, která přetrvávají od roku 1989. Ale nesváry se znovu vynořily,“ říká Jacques Rupnik.
Na hodnocení změn, které s sebou přinesl Nicolas Sarkozy, je ještě brzy. Je připravený plně vrátit Francii do NATO. Také prosazuje snížení stavu úředníků. Ale krize zarazila slibně rozjeté projekty a navíc sráží prezidentovu popularitu. Těžko předvídat, co po Sarkozym zůstane: Vzpomínka na bouřlivé časy? „To je to hlavní, o co teď jde,“ poznamenává novinář Jacques Massey. „Brzy budeme mít možnost posoudit, jestli jeho styl nebyla jenom fasáda, jestli obsahoval nějakou důležitou perspektivu vývoje.“
Prezidentský mandát je na pět let. Příští volba připadá na rok 2012. Na otázku, zda bude znovu kandidovat, Nicolas Sarkozy tajemně odpovídá: „Ne za každou cenu.“
