16. ledna 2017 17:35 Lidovky.cz > Zprávy > Osudy 20. století

Skaut Navrátil: S Foglarem jsem se rozešel ve zlém. Teď vidím, že to byla chyba

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Na výpravě, Jiří Navrátil druhý zprava | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na výpravě, Jiří Navrátil druhý zprava | foto: Post Bellum
V pondělí zemřel skaut tělem a duší Jiří Navrátil. Přinášíme vám příběh toho člověka zveřejněný na stránkách sdružení Post Bellum v rámci projektu Příběhy 20. století. Jiří Navrátil se narodil v roce 1923 v Lipsku v rodině diplomata. Po návratu do Čech vstupuje do Skauta. V roce 1944 byl zatčen během skautsko-vlastenecké manifestace. Aktivně se zapojil do Pražského povstání. Účastnil se pochodu studentů na Pražský hrad 25. února 1948. Byl vyhozen ze školy a zatčen za pokus o státní převrat. Prošel řadou vězení a uranových dolů. V roce 1960 byl propuštěn, pracoval jako čistič bazénů a údržbář. Po roce 1968 jako překladatel. Od roku 1977 byl redaktorem kulturní rubriky týdeníku Naše rodina, od prosince 1989 půl roku šéfredaktorem Lidové demokracie. Byl skautský funkcionář a nositel skautských vyznamenání.

Jiří Navrátil se narodil 10. září 1923 v Lipsku – otec pracoval v diplomatických službách v Německu. V roce 1929 nastoupil do obecné školy na pražském Norbertově, po dvou letech byl otec přeložen jako konzul do Stuttgartu a syn tam navštěvoval asi dva roky waldorfskou školu. Obecnou školu dokončil v Praze na Durychově náměstí. Gymnázium studoval v Bučovicích na Moravě, kde žil u příbuzných, a po otcově návratu do Prahy přestoupil na Reformní reálné gymnázium dr. Edvarda Beneše. Rodina bydlela na Hanspaulce a počátkem války v dnešní ulici Generála de Gaulla.

Po nástupu do obecné školy se Jiří Navrátil přihlásil do Skauta. Během gymnázia chodil do 4. oddílu v Dejvicích, jejž vedl Rudolf Janda – Obrhad (1907–2001), mj. instruktor lesní školy v Třebechovicích pod Orebrem. Ve čtyřce podnikl první skautskou výpravu a tábor nad Žďáchovem na pravém břehu Vltavy poblíž schwarzenberské hájovny. Vzpomíná na návštěvy Karla, VI. knížete Schwarzenberga (1911–1986), otce Karla Schwarzenberga. Na konci tábora skládal skautský slib. Přikládal mu velký význam: „Mám dojem, že skautský zákon a skautský slib dnes lidé už tak neprožívají.“

Později se stal členem Foglarova oddílu pražská Dvojka. Dvojku líčí jako vynikající oddíl, v němž zpočátku převládali chlapci z nižších společenských vrstev. „Foglar to dělal (...)hlavně pro kluky z Nuslí, kteří se jenom flákali po ulicích.“ Se vzrůstající kvalitou a věhlasem se začali o oddíl zajímat i gymnazisté, dokonce v něm vznikla skupinka intelektuálů včetně Navrátila, jež se dostala s vůdcem do sporu. Za příčiny sporu, který vyvrcholil odchodem celé skupiny z Dvojky a založením třinácté skupiny v rámci KČT pod jeho vedením, Jiří Navrátil pokládá vyšší věk členů této skupiny, jejich odlišné sociální pozadí a vyšší životní ambice: „Když vám bylo patnáct, šestnáct, sedmnáct, už jste to všecko znali. Romantika člověka brala pořád, ale najednou jste chtěli víc, takže všichni kluci, kteří potom uspěli v životě, se s Foglarem rozešli ve zlém. Já dělám věci důkladně, tak jsem se rozešel zvláště ve zlém...“ Své tehdejší názory a chování ve sporu dnes hodnotí jako nerozumné, jako křivdu na Foglarovi: „Směrem zpátky vidím, že jsem neměl pravdu.“

Na výpravě, Jiří navrátil vlevo uprostřed

Na výpravě, Jiří navrátil vlevo uprostřed


Členy oddílu byli většinou sociální demokraté a komunisté, to však v jeho chodu nehrálo roli, protože skautské oddíly fungovaly apoliticky. Významný byl Stanislav Neumann, vnuk básníka S. K. Neumanna a člen komunistické organizace, který agitoval i v oddíle. (Později odešel načas do Francie a po návratu byl za války zatčen gestapem.) Dále Jiří Haškovec, syn brněnského slavisty profesora Haškovce; jeho poručníkem byl psychiatr docent Haškovec, osobní lékař manželky Klementa Gottwalda. (Jiří Haškovec byl odsouzen v procesu se Slánským do Jáchymovských dolů.)

Když za války nacisté skauting zakázali, vstoupil do Klubu českých turistů pamětníkův oddíl celý. „Ze začátku nám šlo o udržení skautských tradic a povědomí tradic první republiky,“ vzpomíná Jiří Navrátil. Během protektorátu je ovšem demokratický postoj dovedl až na barikády a ke zpravodajské činnosti (skupina ZB – Zbojníci; Veleslava Vála, vůdce skupiny, nakonec popravili komunisté...). Mladí skauti organizovali ilegální oddíly pod hlavičkou dorostu Klubu českých turistů. „My jsme nakonec měli ve strukturách Klubu turistů v Praze víc skautů, než jsme jich měli před válkou.“ Situace se zkomplikovala po založení Kuratoria pro výchovu mládeže – i tam se ovšem skautům podařilo proniknout a „tahali tak nacisty za nos. Dost jsme se namlsali a pak jsme blbě riskovali.“ Nacisté roku 1944 uspořádali závody a chtěli na nich hajlující mládež. Klub turistů na ně byl nakomandován plnit hlediště jako diváci, poté přišel pokyn, že musí sejít na plochu a zdravit „árijským pozdravem“ – členové Klubu českých turistů ale nechali ruce svěšené. Skauti poté pochodovali ze Strahova Prahou a vykřikovali vlastenecká a skautská hesla. Následovalo zatčení.

Před výslechy se ale skauti Morseovou abecedou domluvili na výpovědích a gestapo věc odložilo. Skutečné tajemství dobrého konce však podle pamětníka spočívalo v tom, že po nedávném postihu velké sokolské skupiny se pracovníci Kuratoria pro výchovu mládeže obávali dalších velkých represí v Praze.

Jiří Navrátil byl nasazen k pracovní organizaci Todt, odkud obratem uprchl a schoval se na chatě Klubu českých turistů u Klučenic. Pak se plně věnoval činnosti pod vedením gen. Hrabčíka.

Na výpravě, Jiří Navrátil druhý zprava

Na výpravě, Jiří Navrátil druhý zprava

Během Pražského povstání zajišťoval oddíl Jiřího Navrátila spojení mezi roztříštěnými centry odporu. Po válce pamětník nastoupil na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze.

...a po únoru 1948

Po válce se původní Foglarova Dvojka a „disidentská“ třináctá skupina Jiřího Navrátila smířily a společně založily středisko Dvojka, kde figurovala původní Dvojka, pamětníkova skupina jako vodní dvojka, roveři, skautky a vlčata.

Po protestním pochodu studentů na Pražský hrad 25. února 1948 byl vyloučen ze studií. Zjara 1949 pamětníka požádala Dagmar Skálová, aby zmobilizoval starší skauty pro státní převrat. 17. května se měla tanková brigáda ze Žatce pokusit vstoupit do Prahy a vyvolat protikomunistický puč. Od skautů se čekala obdobná pomoc jako během Pražského povstání, „hlavně spojky, první pomoc a podobně“.

Celá akce byla ale od počátku sledována tajnou policií. Večer 17. května 1949 StB postupně zatkla všechny skauty, kteří se nacházeli na předem domluvených shromaždištích. „Já vím, že to dneska vypadá strašně naivně, ale my jsme to neorganizovali, takže my jsme nebyli ti hlavní naivní. Dále tenkrát řada lidí věřila, že režim může brzy padnout. A navíc dnes, kdy máme zkušenosti z roku 1968 a tak dál, to může vypadat naivně, ale tenkrát, tři až čtyři roky po válce, to tak naivně nevypadalo. Očekávalo se, že pozatýkají hlavní komunisty a otevřou hranice. Nikdo nevěřil, že by si Sověti troufli sem vlítnout.“ Jak si to ale konkrétně vojáci představovali, Jiří Navrátil neví: „To, co vám říkám, jsou informace z pátý ruky.“

Zatčení, vyšetřování a soud

Jiří Navrátil byl zatčen a odvezen nejdříve do generálního štábu v Praze-Dejvicích a později na Pankrác. Vyšetřovací metody oné doby nepovažuje za příliš sofistikované: neučili se ještě výpovědím nazpaměť, nebylo jim například zakazováno spát; byli však vystaveni bití, „byli to celkem primitivové“.

Komunisté uspořádali v srpnu se skauty monstrproces. „Pomáhala nám morseovka a jiné skautské způsoby. Podařilo se nám je zmást. Všichni kluci tvrdili, že šli na skautskou noční hru. Já to tvrdit nemohl, protože mne jmenoval Čančík, voják, který nakonec dostal trest smrti. Dagmar Skálová, já, František Falerský jsme dostali velezradu. Ostatní kluci dostali menší tresty, pět let a podobně. Říkali jsme jim měsíčkáři, kteří si to odsedí klidně na žiletkách,“ vzpomíná na soud Jiří Navrátil. „Z propagačních důvodů potřebovali komunisti vytvořit protistátní skautskou skupinu,“ dodává.

Jiří Navrátil druhý z leva

Jiří Navrátil druhý z leva

Uranové doly

Soud odsoudil Jiřího Navrátila na dvacet let odnětí svobody. Autobusem s tabulí „Zájezd“ byl převezen do pracovního tábora ve Vykmanově na Jáchymovsku. „Zajímavý je, že nás nechali pohromadě.“ Koncem čtyřicátých let byl tábor přeplněn nejen politickými vězni, ale i odsouzenci podle retribučních dekretů a kriminálníky. „Kriminálníci měli určité výhody, oni byli psychologicky blízcí těm bachařům, takže si rozuměli. Retribučáci nám říkali: ‚Vidíte, vidíte. My jsme vás chtěli před bolševismem chránit, a jak jste dopadli!‘ Pravda, říkali to, ale jejich varianta? Nacismus! To bychom si pomohli...“ říká Jiří Navrátil.

Ústřední tábor, první pamětníkova vězeňská štace, byl přeplněný, vězni spali na zemi, pracovní doba činila dvanáct hodin, od šesti do šesti. Od prvního dne se ovšem setkával se zajímavými lidmi, kteří se mezi politickými vězni hojně vyskytovali. V táboře byl nedostatek vody, příděl činil 1,5 litru na osobu. „To byl poslední zbytek svobody, mohl jste se rozhodnout, jestli to vypijete, nebo jestli se v tom umejete.“

S propouštěním válečných zločinců a německých vězňů z uranových dolů začaly mezi vězni nábory na jejich místo; v případě, že zájemců nebylo dost, byl počet doplňován direktivně. Skauti se domluvili, že když jednoho z nich vyberou, ostatní půjdou za ním. Tak se brzy celá skautská skupinka ocitla v uranových dolech tábora Rovnost. Byli prvními Čechy, kteří se tam dostali. „Horníkem jste se stal během čtyřiadvaceti hodin, během jednoho školení, a už jste fáral.“ Ochrana proti radiaci se nepoužívala.

Společně s dalšími skauty založili roverský kmen Rovnost, který zprostředkovával přes civilní horníky v šachtách kontakt s okolím – posílali dopisy, sháněli léky apod. „Tam jsme vyvíjeli dost zajímavou činnost, například jsme vydávali první české samizdaty.“ (Pamětník ukazuje vázanou knihu z Rovnosti – vazba byla vyrobena z kusu koženého řemenu.) Pořádali i jazykové kurzy a slovníčky vytvářeli na cigaretovém papíru. „Tam nás učili angličtí letci. To byste nevěřil, jak velkou úlohu může v amorfním davu sehrát malá skupinka lidí, kteří si věřej.“ Na cigaretových papírcích později například mírovskou věznicí kolovaly Základy tomistické filozofie jezuitského pátera Duška, Jiří Navrátil absolvoval i část „historického kurzu“ u Zdeňka Kalisty. Šikovným vězňům se z ukradených součástek podařilo vyrobit dokonce rádio, „což v situaci, kdy jsme měli přísně zakázány i noviny, abychom byli odříznuti od informací, bylo velice ceněný, zvlášť když se občas dařilo poslouchat i Svobodnou Evropu“.

Jiří Navrátil 1951

Jiří Navrátil 1951

Skautská síť zafungovala okamžitě po přemístění skautského vězně do nové věznice – pomohla mu zorientovat se v novém prostředí a vztazích, opatřit slušné oblečení, misku na jídlo... Dodnes existuje zvláštní skautský oddíl politických vězňů. „Věci, které lidi v lágru velice těžce nesli, pro nás skauty z těch všech táborů a putování byly dost běžný. Například ve zkoušce ‚tři orlí pera‘ je den nejíst. Pro nás to nebyl problém jako pro ostatní. Vyspat se na holé zemi také nebyla obtíž. V Jáchymově to bylo ale opravdu dost tvrdý. Byla tam spousta lidí na sebevraždu. Zvlášť ti, kteří měli doma rodiny. My jsme to snášeli daleko lépe než oni. Vedli jsme takové řeči jako: ‚Nic si z toho neděj. Napřesrok jsme doma.‘ Měli jsme neuvěřitelný optimismus, že komunismus rychle padne. Hospodářsky hned zkraje šel od desíti k pěti, a to si lidé přece nenechají líbit! Ale nechají...“

Pokus o útěk

Bachaři byli různí. Zpočátku se mezi nimi vyskytovali staří bachaři, ale postupně přicházela „elita dělnické třídy, které dělalo dobře šlapat na hlavu reakci“. Vzpomíná i na slušného bachaře, který je nechal podlézat plot v domnění, že si chodí pro topivo. Vybraní vězni tam chodili do štajgrovského domu, stojícího pět metrů od vnějšího oplocení, kopat tunel (byli domluveni s topičem a dostali se až za plot). „To znamenalo celý den pracovat a večer podlízt plot a kopat. Ráno, když topič přišel zatopit, pustil je zase ven. Šlo to mnohem pomalejc, než jsme si představovali, a lidem začaly praskat nervy.“ Vykopaný materiál rozsypávali pod domem, který stál na kůlech. Ve výkopu byl nedostatek vzduchu, čím byl delší, tím obtížnější práce v něm byla, nasněžilo, takže by byli snadno vystopovatelní. Výkop byl v té době ještě krátký, končil sice za plotem, ale ve světle reflektorů. Vězni se rozhodli práci přerušit, ale dva z nich se pokusili utéct na vlastní pěst. „O půlnoci najednou střelba, dopadlo to, přesně jak jsem odhadoval.“ Dopadené vězně postavili bosé v mrazu ke strážnici a každou půl hodinu byli poléváni vodou. „Ráno je odvezli na Bory. Měli jsme na ně strašlivý vztek, protože ta gigantická práce přišla vniveč, ale oni nás na druhou stranu při výsleších neprozradili.“

Podobné nedokonalosti v oplocení a hlídání zanikly po postavení tábora Rovnost II, kdy se zpřísnil i vězeňský režim.

Jehovisté

Jiří Navrátil vzpomíná i na jehovisty na blízkém Dole Eliáš, na jejich zásadovost v odmítání zdravit ozbrojené bachaře nebo pracovat o sobotách. Jejich osvětový pracovník je nechal stát tak dlouho, dokud nebudou ochotni fárat v sobotu. „Stáli den, stáli noc, sněžilo. Začalo to budit neklid, stáli tam chlapi, kteří nic nedělali, kteří děkovali veliteli, že je nechal osvědčit věrnost Bohu – asi od Sovětů přišel rozkaz to rozpustit.“

Vězení Jiřího Navrátila

Jiří Navrátil po dvou letech na Rovnosti onemocněl zánětem ledvin a nemohl dále pracovat na uranu. Byl odvezen do věznice v Hradci Králové. Postupně prošel několika dalšími komunistickými věznicemi (Nový Bydžov, Bory – „tam to byl opravdu ostrý“ –, v Pardubicích přestavoval vězení na ženskou věznici, Chrudim, znovu Jáchymovsko, na Mírově pracoval v nemocničních odděleních a setkal se tam i s Gustávem Husákem, bližší známost s ním ovšem nenavázal), než se přes Ilavu dostal do Leopoldova, odkud byl v roce 1960 na amnestii prezidenta republiky propuštěn na svobodu. Za nejhorší považuje Bory a Leopoldov, zvláště starou věznici s jejími samotkami.

V první době jsme nepočítali, že si odsedíme celou dobu, zpočátku jsme žili nadějí, že komunismus padne. Pak když začali lidi pouštět, přišly maďarský události. Pak přišla zaručená zpráva, že bude amnestie, vona byla, ale pouštěli zloděje...“

Ve věznicích mimo uranové doly pracoval Jiří Navrátil například jako výrobce kolíčků na prádlo (kompletace) nebo přípravce ovoce ke konzervaci. „Na Borech bylo úplně příšerný draní peří. Někdy na tom byly ještě zbytky masa, dělalo se to na přeplněných celách. Aby někdo udělal denní normu, dělal až do zhasnutí, takže jste furt byl v tom prachu.“

Balíček z domova byl zřídka jako odměna za vzornou práci, návštěvy takřka neexistovaly:„Já jsem měl první návštěvu po pěti letech...“

Nepříjemní byli donašeči, kteří občas dostali někde tajně „deku“, pamětník se toho však nezúčastnil. Z doslechu ví, že problémy se spoluvězni měl i Gustáv Husák. Proti politickým byli štváni kriminálníci: „To trvalo jen tak dlouho, dokud se ti političtí nesemkli a nebránili se.“ Život zkomplikovalo třeba i záměrné společné ubytování na cele s mentálně postiženým člověkem...

Navrátil Jiří - Vězeňský samizdat

Navrátil Jiří - Vězeňský samizdat

Amnestie

Amnestii vězni očekávali, ale bachaři situaci napínali: „Tam do poslední chvíle umírali lidi jen kvůli tomu napětí.“ Nejdřív byli propouštěni zavření komunisté, po čase ale začali volat lidi k výslechům. Při nich vedli vyšetřovatelé „zvláštní řeči, vždycky ten referent něco utrousil... To napětí opravdu stoupalo nesnesitelně.“

Jiří Navrátil měl štěstí. Oproti jiným spoluvězňům, jako byl třeba básník Václav Renč, se dostal do skupiny propouštěných a vydržel v ní až do skutečného opuštění vězení – líčí trik, s jakým na Václava Renče vyrukovali věznitelé: do poslední noci ho nechali mezi propouštěnými, aby ho nakonec opět vrátili mezi zbylé vězně.

Život po propuštění – údajná spolupráce s StB

Po propuštění se pamětník nastěhoval k rodičům. „Dostal jsem sociální důchod 180 korun, to bylo jako dneska asi 1800 korun. Moji rodiče měli penzi dohromady 640 korun, takže to taky nebyla žádná velká radost.“

Měl velké problémy najít práci, se skvrnou politického vězně ho nikde nechtěli: „To byly desítky míst, která jsem zkoušel, a to byla místa jako třeba skladník.“ Pracoval jako čistič bazénů na výstavách v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (například 15 let svobodného Československa, práci mu dohodil jiný skaut, ing. Hašek) nebo jako údržbář.

Na Výstavišti si ho vyhlédl ing. Mikyska do Družstevní služby Praha, která kolem roku 1960 koncentrovala dosud neznárodněné činnosti (čištění peří a výrobu přikrývek, správku punčoch, akvaristiku...), kam Jiří Navrátil nastoupil do údržby. Bizarní okolnosti a absurdní pracovní náplň shrnuje pamětník lakonicky: „Vystihuje to věta, že komunismus je vzpoura méněcenných. Potíž je, že ti méněcenní, když je potřeba, tak drží pohromadě.“

Osudy 20. století

Lidovky.cz pro čtenáře vybírají zajímavé osudy lidí zapsané a uložené v digitálním archivu Paměť národa.

Jste přesvědčeni, že autentické vzpomínky lidí, jichž se bezprostředně dotkly dějiny 20. století, musejí být zachovány? Vidíte smysl ve vyprávění příběhů, které v učebnicích dějepisu nejsou? Staňte se členy Klubu přátel Paměti národa a podpořte natáčení svědectví.

Paměť národa - partneři

Další životní osudy najdete na lidovky.cz/pribehy.

Současně působil jako překladatel (zprvu pod jménem Jindřich Pokorný) a přispíval také
do redakce aktualit a zajímavostí Českého rozhlasu (A-Z, Meteor).

Skauti z pamětníkova oddílu vydali ilegální časopis Nepokořená svoboda, za který byl Jan Šimáně – Galén nepodmíněně odsouzen k odnětí svobody (ve vězení pobyl dva roky). Časopis měl původně vyjít jako regulérní číslo Skauta-Junáka; že se tak nestalo, vysvětluje Jiří Navrátil zákazem starosty Junáka Antonína Suma.

Obnovení skautingu v roce 1968 se pamětník příliš neúčastnil, poněvadž měl spoustu jiné práce, mj. i Obratník Raka. „Já jsem to radši podepsal jako Jiří Níl, aby vedoucí vlčat nepadali do mdlob, poněvadž mě zatím zvolili mezi vedoucí skautingu.“

V roce 1968 působil i v časopise Doba, „mělo to být něco jako Literární noviny pro technickou inteligenci“. Po zrušení časopisu, během prověrek vylučování ze Svazu novinářů, vzbuzovalo jméno Jiřího Navrátila u normalizátorů obavy, jelikož se rozšířila zvěst o jeho „dobré známosti“ s Husákem. Pomohla mu ke členství, a dokonce k postu jednatele Klubu volných novinářů, takže mohl na „volné noze“ překládat.

V této funkci ho opakovaně kontaktovala StB – odmítnout na takovou schůzku jít podle Jiřího Navrátila nešlo, do konfliktu s nimi jít nechtěl, ale nikdy nedostal vázací akt, nikdy nebyl agentem a bezpečnosti nijak nedonášel. Nepodepsal ani slib mlčenlivosti. Naopak, na pamětníka bylo Státní bezpečnosti čile donášeno, leckdy i nesmyslně přehnané informace. „Lidi, který mě znaj, tomu nevěřili, ale pro některé lidi, co napíše estébák, tak to je slovo boží.“

Rozpuštění Junáka po roce 1969

Rozpuštění Junáka po roce 1969 hodnotí Jiří Navrátil jako zmanipulované a nelegitimní a domnívá se, že by bylo bývalo možné a rozumné podobnému nátlaku úspěšněji vzdorovat: „Po tom únoru jsme měli málo strachu a po tom roce šedesát devět možná bylo příliš strachu.“ Za zásadní pokládá fakt, že Junáka rozpustila jeho ústřední rada, která k tomu podle stanov organizace nebyla kompetentní. „Stanovy stanověj, kdo smí Junáka rozpustit. Nesměla to žádná ústřední rada.“ Problematické bylo podle něho rovněž kooptování nových členů do této rady: „Do náčelnictva bylo možno lidi kooptovat, ale do ústřední rady nebylo.“ Rada s kooptovanými členy – zástupci dalších dětských, mládežnických a komunistických organizací – proto nebyla legitimním orgánem Junáka.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se Jiří Navrátil bál pokračovat ve skautování. „Bydlel jsem v Šáreckém údolí (...) a věděl jsem, že mě tam někdo může potkat a že na mě stále přicházejí nějaké dotazy.“

Charta 77

Jako jiné politické vězně ho odpuzovala přítomnost bývalých komunistů, navíc měl také pocit, že má „odpracováno“: „Já jsem se po tom nějak moc nepídil, Jirka Gruša mi říkal, že jsem si už pro vlast odpracoval. A když jsem pak viděl některý ty jména, mezi nimi i bachaře z Jáchymova, tak přece se vedle nich teď nemůžu podepsat.“

Obnova skautingu po roce 1989

Jiří Navrátil se obnovy skautingu po listopadu 1989 sice účastnil, ale na intenzivnější činnost mu vedle jeho nového, vyčerpávajícího zaměstnání šéfredaktora Lidové demokracie už nezbýval čas. Moderoval ustavující schůze přípravného výboru skautské organizace Český Junák – svaz skautů a skautek v pražské Městské knihovně 2. prosince 1989 a stačil se zúčastnit několika dalších zasedání v klubovně Dvojky a v jedné ze žižkovských restaurací.

Pamětník popisuje mocenské půtky kolem obsazení Ústřední rady Junáka. Starostou se stal Antonín Sum, jenž jím byl během krátké periody obnovení Junáka v roce 1968. Pozici si však zároveň nárokoval bývalý politický vězeň Karel Průcha (zatčen 1951, v květnu 1952 odsouzen na patnáct let odnětí svobody za přípravu skautského povstání, podmínečně popuštěn v březnu 1959, roku 1968 se zapojil do obnovy skautingu). Mladší držitelé skautského vyznamenání syrinx vinili starší generaci za situaci ve skautingu: „Tihle mladí kluci (...) říkali: Vy jste všichni zrádci a komunisti!“ Politiku tzv. „tlusté čáry“, kterou prosadila jeho generace, nehodnotí Jiří Navrátil zpětně jako optimální řešení, pro mocenské ambice jednotlivců má však pochopení.

Podobně tolerantně nahlíží na rozkol ve skautském hnutí, jenž vedl k založení konkurenční organizace Svaz skautů Čech, Moravy a Slezska z iniciativy Vladimíra Prince – Širchána. Princovým motivem podle pamětníka, který schvaloval původní organizaci vedenou Václavem Břicháčkem, byla skutečnost, že vedení původní organizace jednalo s komunisty a asistovalo při rozpuštění Junáka v roce 1970.

Velmi kriticky však líčí případ střetu zájmů v náčelnictvu Junáka: ústřední tajemník Junáka a zároveň pojišťovací agent Karel Vaněk zprostředkoval nepřiměřené pojištění majetků Junáka. „Sfouknul to s nějakým podvodníčkem na Svazu mládeže a pojistili kde co. Můžu to dokázat, tady mám papírek.“

Po sametové revoluci 1989 se pamětníkovo jméno neoprávněně objevilo v registru tajných spolupracovníků StB. Jiří Navrátil nakonec dosáhl svého očištění soudní cestou.

Současnost

Jiří Navrátil se oženil s Bělou Válkovou, dcerou svého spoluvězně dr. Válka. Od roku 1977 pracoval v kulturní rubrice časopisu Naše rodina a od prosince 1989 půl roku jako šéfredaktor deníku Lidová demokracie. Byl starostou a místostarostou Junáka a je nositelem skautských vyznamenání. V roce 2002 mu jako prvnímu z východní Evropy udělil Světový výbor WOSM nejvyšší světové skautské vyznamenání Bronzový vlk.

Jaroslav Richter pro Post Bellum
  • 5Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz